Je skvělé být zde dnes s vámi. Díky za pozvání kázat. Přináším vám pozdravy ze seniorátu Orkneje a ze sboru Skotské církve ve Stromness. Orkneje jsou skupinou ostrovů na severu Skotska. Ostrovy přitahují mnoho návštevníků bohatstvím archeologických památek. Je to zajímavé místo k životu i k práci, a má dobrého ducha soudržnosti.

Slyšeli jste někoho jak říká: “Nemůžu věřit, že řešení je tak jednoduché. To nemůže fingovat.” Jsme od přírody podezřívaví a zdráhaví dělat věci, pokud se nám zdají být příliš prosté. Když vypadají jednoduše. Naučili jsme se věřit, že když je něco příliš dobré na to, aby to byla pravda, pak to pravda nejspíš není. A něco podobného se děje v našem dnešním čtení ze Starého zákona.

Je to příběh o uzdravení Námana ze 2. knihy královské. Služebníci se ptají Námana, proč má problem s jednoduchým řešením, které mu bylo dáno a které se Náman zdráhá přijmout: Boží uzdravení za Božích podmínek. Služebník se jej ptá náramně trefně a jde přímo k věci: “Kdyby ti prorok Elíša přikázal udělat něco složitého, cožpak bys to neudělal? Tím spíše, když ti řekl pouze: Umyj se a budeš čist.”

Z našeho starozákonního čtení víme, že Náman byl vysoký armádní generál. Muž s velikým jměním, s velikou mocí a velikým vlivem. Král mu naslouchá, vojáci jej mají v úctě a on sám v sobě nosí velkou sebedůvěru člověka, který očekává, že se věci budou dít podle jeho vůle.

Představte si tu hrůzu, když pocítí, že má lepru. Malomocenství – bolestivé, oslabující, společensky izolující onemocnění. Představte si ten šok, když zjistí, že všechny jeho prostředky nedokážou obnovit jeho zdraví. A když se ocitne odkázán na lékařskou pomoc služebnictva – dítěte, navíc židovského, a ještě k tomu dívky a otrokyně. Představte si to rozhořčení, jaké pocítí, když se objeví u dveří slavného proroka Elíšy s karavanou stříbra, zlata a parádních oděvů, jen aby ho ten starý prorok poslal pryč, aniž by vyšel ven si s ním promluvit. A kam je poslán? K řece Jordánu, ke kalnému potoku, aby se tam vykoupal.

Chápu, proč je Náman v tomto příběhu velmi naštvaný. Chápu, proč téměř odloží naději a skoro se vydá domů, nenávidě proroka, proklínaje malomocenství a hýčkaje si své pochroumané ego.

Ale stejně jako Námana i mne zarazí otázka jeho služebníků: „Kdyby ti prorok přikázal udělat něco složitého, cožpak bys to neudělal?“ Jak vidno, tihle služebníci znají dobře svého pána. Samozřejmě, že by to udělal! Vědí, že se jejich pán rád předvádí. Vědí, že chce získat uzdravení. Vědí, jak hodně si on sám cení své odvahy, statečnosti, svých schopností, své inteligence. 

“Tak proč neučinit tu snazší věc?” nepřestávají se ptát služebníci. Copak není ta snazší věc snazší?

ALE ona není. Až příliš často pro nás křesťany dělat to “snadné” není vůbec snadné. Připadá nám to nemožné. Proč? Protože snadná věc pohoršuje naše vnímání. Pokořuje nás. Odzbrojuje nás. Zpochybňuje nás. Vzbuzuje v nás pocit lacinosti, prostoduchosti a zranitelnosti. Vždyť my přece věříme v Boha? Upřednostňujeme oslňující zázraky. Božské zákroky, díky nimž vypadáme dobře. Složité zkoušky, které prokazují naši duchovní cenu. Pochopitlně, chceme se zapotit, zápasit a předvést se. Pochopitelně chceme vzhlížet k ěcem, které vypadají mimořádně a svatě.

Námanův příběh nás ale učí, že ty nejvíce oslňující zážitky nejsou nutně místem, kde spočívá svato. Útrapy kvůli útrapám nepřinášejí Boží uzdravující přítomnost. Někdy Bůh působí skrze to, co je „snadné“. Co je jednoduché. Co tiše čeká přímo před námi.

Je to celkem zábavná scéna – představte si ji: Sundej si zbroj, říká Bůh Námanovi, přestože lidé ho sledují. Nyní vstup do kalné vody. Ano, zavání. Ano, musíš sestoupit až dolů. Ano, je to vlažné. Jdi do toho. Úplně? Úplně! Nyní se umyj. Dobře, umyj se znovu. Nyní se znovu umyj. A znovu a znovu a znovu a znovu. Myj se, dokud nebude řekou nadobro smyta tvá potřeba koupit si nebo vydělat nebo ovlivnit nebo vynutit nebo manipulovat nebo ovládnout cestu do mé léčivé přítomnosti. Pusť k vodě všechny těžkosti. Vyber si snadnou věc.

Můžeme si myslet, že Bůh má zájem pouze o velké skutky, o důležité věci, o věci, které se nám obtížně dělají a které mohou dělat jen ti nejoddanější a nejskvělejší učedníci. Ale není tomu tak. Každý z nás může být vlídný k člověku, se kterým nesouhlasíte. Každý z nás může přátelsky pozdravit někoho, kdo vypadá smutně. A můžeme se usmát – nic nás to nestojí a je to velmi jednoduché, ale může to povzbudit toho, kdo má špatný den. Možná necítíš, žes toho udělal moc, ale tyto drobné, snadné věci jsou důležité. A mohou mít dopad větší, než můžeme kdy vědět.

Dostáváme se ke čtení z evangelia. Zde to zdánlivě vypadá opačně. Ježíš dává učedníkům pokyny, jak jít na misii. Zde tomu není tak, že úkol je příliš snadný, abychom si mysleli, že ani nemá cenu. Naopak – úkol se zdá být tak obtížný, že se až zdráháme začít. Ta nejobtížnější věc – neberte si s sebou věci, které vám usnadní život. Kristovy pokyny neposkytují návod, jak zajistit, aby úkol byl snadný. Neberte si mošnu ani obuv… Bez mošny, to znamená bez peněz, (bez oběda), bez mapy k nalezení cesty, žádný spacák nebo stan nebo kotlík na vaření čaje. Žádné boty pro ubohé nohy… Prostě jděte tací, jací jste, s tím, co máte. Buďte sami sebou a jen sami sebou a rozsévejte pokoj. Jenže možná, že tenhle Ježíšův požadavek věci neztěžuje, nýbrž usnadňuje. My rádi věci komplikujeme a očekáváme, že věci budou komplikované.

Jinak řečeno, úkol, který Ježíš dal sedmdesáti, je těžký, protože je snadný. Ve skutečnosti je tak snadný, až se zdá být v rozporu jak s kulturou, tak se vším očekáváním. Je tak snadný, až nás dělá ostražitými, podezřívavými a cynickými. Jaký je ten úkol? Úkolem je žít jednoduše a zranitelně. Úkolem je spoléhat se na milost a pohostinnost druhých. Úkolem je zůstat na jednom místě – setkat se, zapojit se a jít do hloubky. Úkolem je žít jako hosté, sdílet svou víru s ostatními, kteří jakoby byli našimi hostiteli, lidmi, na nichž závisí naše strava a přístřeší. Úkolem je mluvit o míru od počátku do konce. Úkolem je vstoupit do lásky. Úkolem je věřit stále v hojnost a blízkost Boží péče. Spoléhat se na Boha a nebát se věcí, které nás znepokojují.

V tomto ohledu jsme na tom všichni špatně. Všichni máme rádi věci pod kontrolou. Máme rádi plány, které fungují. Jasnou cestu před sebou, která nás povede…

Později, když učedníci vykonali, co od nich Ježíš žádal, a oni se k němu vracejí, jsou naplněni radostí. Když oni popisují všechny zázraky, kterých byli svědky, když my děláme to, co od nás Ježíš žádá, a putujeme po té „snadné“ cestě zranitelnosti, pokory a šíření pokoje, tehdy se ďábel třese. Zlí duchové se hroutí. Svět se mění. Boží království přichází.

Je úžasné, jak často si křesťanský život zbytečně komplikujeme. "Ale co chce Bůh, abych dělal?" ptám se. Co je Boží vůle? Jak mám slyšet Boží hlas a rozeznat Boží plán?

Jsou odpovědi opravdu tak těžké? Spravedlnost. Láska a milosrdenství. Chodit v pokoře. Modlit se, naslouchat, učit se a milovat. Lámat chléb, pít víno, nést břemena, dělit se o pokoj. Milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou duší, myslí a silou. Milovat svého bližního jako sebe. Tímto způsobem zažijeme vstup Božího království do našeho světa.

Naše kultura utváří náš smysl pro to, kdo jsme a čeho si vážit. Jak uvádí teolog Marcus Borg ve svých spisech, ústředními hodnotami naší kultury jsou „tři A“: přitažlivost, úspěch a blahobyt. (Attractiveness, achievement, affluence.) S těmito hodnotami se často dostává do rozporu naše osobní křesťanství. Naše křesťanská totožnost by měla být více určována tím, co nalézáme v Kristu, a vyjadřovat tedy lásku, mír a spravedlnost pro všechny, třebaže je to nepodstatné v očích druhých lidí, kteří žijí podle jiných hodnot. Někdy se ale shodneme i s jinými lidmi, kteří mají stejnou vizi spravedlivé a citlivé společnosti a chtějí napravit existující špatnosti.

Slavný výrok proroka Micheáše je jedním z nejjednodušších projevů biblické víry. V několika slovech kombinuje respekt k Bohu s laskavostí a se spravedlností. Micheáš se ptá: „Co od tebe Pán požaduje?“ Jeho odpověď: „Konat spravedlnost, milovat milosrdenství, chodit pokorně se svým Bohem.“

Křesťanská praxe spočívá v chození s Bohem, v prosazování milosrdenství a v uplatňování spravedlnosti. Nejde o to věřit v Boha a být dobrým člověkem. Jde o to, stát se dobrým člověkem prostřednictvím žité lásky k Bohu.

Bůh nás povolal, abychom byli součástí jeho poslání. Myslíme si, že to musí být těžké, ale Bůh udělal vše, aby to pro nás bylo snadné. Tak snadné, že ve skutečnosti často nedokážeme uvěřit, že to může být tak snadné. Nechť je s vámi Boží Duch, aby vás vedl a posiloval, když žijete životem učedníků zde v Poličce.

1. čtení: 2. Královská 5,1-14

Kázání Johna Butterfielda ze Skotské církve v neděli 28. července 2019.