„Zbav nás od zlého,“ říkáme v modlitbě Páně. Říkáme. Ale copak se taková slova dají jen prostě tak říci? Jen tak je obyčejně vyslovit, jako když si v obchodě říkáte o chleba? Ne. Zbav nás od zlého – ta prosba by se měla křičet. Volat nahlas. Řvát, jako když se tonoucí dožaduje pomoci. „Zbav nás od zlého!“ „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ (25) Jsme obklopení mořem zla, vlna za vlnou se na nás ničivě valí a my nikdy nevíme, který z náporů zla nás smete. My nikdy nevíme, kdy zlo nás potopí tak, až utoneme. Tady není čas na modlitby šeptem, tady jde o život. „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“

Sestry a bratři, jsme podobni učedníků na lodi. Vypravili se na plavbu v po-kojné době, ale cestou se cosi příkře změnilo. I tou naší životní cestou se cosi přík-ře změnilo. Ne jednou, ale mnohokrát. Pokojné chvíle jsou rázem ty tam. Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách. (24) Co zbývá, když naše síly nestačí? Co zbývá, když síly jsou ty tam? Jen prosba: zbav nás od zlého. A vlastně někdy už ani ten hlas nemá dost síly, aby křičel. Pak už jenom srdce křičí, naléhavě volá k nebesům, aby konečně, konečně nastal obrat k dobrému.

„Zbav nás od zlého.“ Doslova – „vytrhni nás ze zlého“. „Vyrvi nás té zhoubné potvoře.“ Tady už stojíme na jedné velké křižovatce. Když říkáme „od zlého“, myslíme na „to zlo“ – „to zlé“, anebo myslíme na „toho Zlého“. Přichází zlo jako nějaká neosobní síla, anebo je zlo výtvorem zlé bytosti, škůdce, který kolem sebe důmyslně šíří zkázu. Ani nahlédnutí do původních jazyků nám nepomůže. Dvě odpovědi jsou možné. Prosbu „zbav nás od zlého“ lze pojmout jako ochranu před zlem v osobní i neosobní povaze.

Dočetl jsem se v moudrých knihách, že bližší židovskému Starému zákonu je varianta „to zlo“. Ve světě se zkrátka čas od času prosazují síly, které člověku škodí. Stávají se nám zlé věci. Když někde chytnu divokou střevní chřipku, tak to není dobré. Je to zlé. Skučím a úpím. Ale abych za pohromou ve svých útrobách hned viděl ďábla, to není třeba. Zlo nemusí mít jasného průvodce. Může se leckde objevit v krajině našeho života jako mlha, která nás beze zřejmé příčiny zahalí, a my chtě nechtě musíme ubrat rychlost. Zlo nejasného původu.

Jenže pak je tady ještě jiná zkušenost. Varianta „ten Zlý“. Zlo vnímané jako cílený útok na vlastní osobu. Zlo jako bič a karabáč, jimiž jsme biti hlava nehlava. Duše neduše, tělo netělo. „Proč se do nás neviditelný nepřítel takto brutálně pustil? Co mu na nás vadí? Že jsme se příliš dlouho radovali? Že jsme příliš důvěřovali Bohu? Že jsme kolem sebe měli příliš mnoho lásky a štěstí?“ „Záviděl nám, tak nám to dobré zničil?“ Ta děsivá útočnost zla, ta jeho příšerná agresivita nás vedou k myšlence, že někdo má na nás určitě spadeno. I židé v pozdějších dobách používali tento výklad. Názorně se nám to ukázalo v prvním čtení z knihy Jób. Zbožný člověk je ponechán na pospas výpadům satanovým. Přijde o živobytí, přijde o rodinu, přijde o zdraví. Jen bolavá duše mu zůstane. Člověk přepadený tím zlým s velkým Zet. Člověk, u něhož modlitba „Zbav nás od zlého“ zabrala až po trpce dlouhé době.

 Tak jak tomu je? Zbav nás od zlého – je míněno „to zlo“ nebo „ten Zlý“? Dvě odpovědi jsou možné. Dvě odpovědi jsou správné. A zdá se, že obojí měl Pán Ježíš na mysli, když nás učil svou modlitbu. Zlo v podobě osobní i neosobní. Neboť jedině v této podvojnosti ho můžeme pochopit správně. Mnohdy čelíme zlu, které nemá jasného původce. Mnohdy čelíme zlu, které má jasného původce. Obojí má svou vypovídací hodnotu. Ale nesmí se přehnat. Je-li rovnováha narušena, těží z toho nakonec zase a jenom zlo samotné, je to ku prospěchu toho zlého. Na vysvětlenou uvedu dva příklady.

Zaprvé: ten Zlý. Zhoubný útočník na člověka se objevuje už v Bibli pod jménem satan či ďábel. Jedno jméno je hebrejsky, druhé řecky a znamená žalobce, obviňovatel, pomlouvač. Kdosi, kdo to s člověkem rozhodně nemyslí dobře. Střízlivá biblická víra dokázala ďábla ještě vykázat do patřičných mezí. Jakmile se však křesťanství v průběhu staletí rozšířilo mezi pohanské národy, ďáblova role vzrostla. K pohanskému dědictví patřily představy o světě ovládaném všelijakými temnými silami s knížetem temnot v čele. Mnohem více se o ďáblovi mluvilo, mnohem více se ďáblem strašilo a mnohem více úspěchů bylo také ďáblovi přisuzováno. Kdejaký nezdar, kdejaká nehoda, kdejaká nemoc byla připsána satanu. Lidé si připadali jako bezbranná hříčka v rukou trýznitele. Na pomoc se braly všelijaké pověry, amulety, zaříkání, rituály. Kde zůstal Bůh, kde zůstala jeho moc?

Ve středověku přesvědčení o ďáblově moci vrcholilo. Rovněž reformátor Martin Luther svůj zápas namnoze chápe jako boj proti ďáblovi. Staví se mu ovšem ve víře v Krista, který nás z ďáblových tenat vysvobodil. Vzpomeňte na Lutherovu písničku Hrad přepevný je Pán Bůh náš (189) – „Ďábel, svět musejí jistě ustoupit slovu jeho, neb s námi jest na každém místě Pán s dary Ducha svého.“  Na křesťa-na prostě ďábel nemá. „Pán Bůh je síla má, všechna obrana má.“ (182) Bůh slyší, Bůh vyslýchá naši prosbu „Zbav nás od zlého“. O tom Luther nepochybuje.

Zdaleka ne všichni však v té době měli tak údernou víru jako Luther. Pro mnohé ďábel číhal za každým rohem. A co hůř, podle mnohých nacházel ďábel své spojence mezi lidmi.  Muže a ženy – obzvláště ženy –, kteří se údajně spolčili s ďáblem. Přesvědčení o vlivu toho Zlého se přetvořilo do krvežíznivého slídění po čarodějnicích a čarodějnících jakožto ďáblových nástrojích zde ve světě. Hon na čarodějnice – to šílenství zachvátilo kraje katolické i protestantské, evropské i americké. Na 80 000 lidí zahynulo na popravištích, protože prý byli spřaženi s ďáblem a v očích pověrčivců tak byli odpovědni za zlo ve světě. Vyhrocené, bezcitné pojetí boje proti tomu Zlému zplodilo spoustu bezpráví a neštěstí. Extrém, když se z toho zlého udělá až moc vlivná postava.

Druhý příklad nerovnováhy je mladší. Nikoliv ten Zlý, nýbrž to zlo se dosta-lo do středu pozornosti. Moderní doba, doba osvícená odložila ďábla pryč. Příčina zla byla spatřována jen a jen v lidské slabosti, neschopnosti, zaostalosti. Stavidla optimismu byla vytažena a důvěra v pokrok tekla plným proudem. „Ovládneme svět, vždyť jsme prozkoumali přírodu, vyvinuli jsme úžasnou techniku a stejný um nyní uplatníme i na člověka. Vynalezneme potřebné léky, vzděláním potlačíme nevědomost, rozvineme lidskou mravnost, vybudujeme nový řád. Vyspějeme po všech stránkách. Budeme spět k zítřkům světlejším a světlejším. Díky vzmachu ducha zlo zůstane odsunuto, překonáno. To my, lidé, svými schopnostmi vyplníme prosbu: zbav nás od zlého.“

Přelom devatenáctého a dvacátého století byl opitý nadějemi. Obrovská zkušenost s technickým pokrokem a s ovládnutím přírody se překlopila i na člověka. Zlo bude ovládnuto a lidský duch překotně pokročí vpřed. A to je ten druhý extrém, když se ze zla udělá jen pouhá věc, lidská záležitost v lidských rukou. Jenže pak přišla první světová válka a milióny mrtvých, po válce epidemie španělské chřipky a s ní další milióny mrtvých. Zlo se provalilo. Vyhřezlo. Co mělo být zkroceno, se urvalo z řetězu a lidstvo překvapeně zjistilo, že boj se zlem nezvládá. Že zlo není jenom otázkou jednotlivého člověka ani společenského vývoje, ale že zvláštním způsobem je mezi nás vpleteno. Prorůstá námi zakořeněno kdesi, kde netušíme. A my zlo jen tak nezkrotíme. Zkuste krotit rozbouřené moře. Modlitba „zbav nás od zlého“ získala novou váhu. Novou důležitost. A má ji podnes.  

Zbav nás od zlého. Odpradávna doprovází tuto prosbu otázka, odkud se zlo bere. Námět pro filosofy a teology: Unde malum. To zlo nebo ten zlý je příčinou? Ale i kdybychom našli odpověď, co nám to pomůže? Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách. Když se učedníci ocitli na rozbouřené hladině a smrt po nich užuž natahovala ruku, nepotřebovali vědět, odkud zká-za pochází. Jestli je to „ten zlý“ nebo „to zlé“. „Pane, zachraň nás, nebo zahyne-me!“  Jsme podobni učedníkům. Když se do rodiny dostaví zlá nemoc či vážné zranění, když přijde hluboký konflikt mezi blízkými lidmi, když se propadneme do problémů, z nichž není vidět cestu ven, když svět je vystaven ničivým silám hospodářským sociálním, přírodním, co nám pomůže znát správnou odpověď na hádanku zla? Ani Kristus nám nedal odpověď. Ale naučil nás modlitbě: Zbav nás od zlého. Naděje, že u Boha existuje šance na změnu. Na obrat k lepšímu. Vysvobo-zení od zlého, ať už si za zlým představujete cokoli či kohokoli. Ne odkud k nám přichází zlo, nýbrž odkud nám přijde pomoc. To je evangelium. Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi, zpívá žalmista. (Ž 121) „Jedinou schůdnou odpovědí na otázku, odkud zlo a proč zlo, je vášnivá prosba: Zbav nás od zlého.“ (M. Balabán) Amen.

Žalm 121              Jób 2,1-8              182; S 17; 130; 200; 568                  Jakub 4,5-8a (Petrů)

Kázání v neděli 3. listopadu 2019.