Sestry a bratři, velmi by mne zajímalo, zde někdy někde v nějaké zemi, byli lidi hluboce spokojení se svými představiteli. Jestli si se zadostiučiněním říkali: „To máme včele moudrého člověka!“ „To máme šikovnou a poctivou vládu!“ „To nám ty státní instituce dobře fungují ku prospěchu všech!“? Zavládla vůbec někdy někde taková spokojenost? Možná ano, možná na chvilku, možná, když národ prošel nějakou těžkou zkouškou. Když porazil nepřítele, když vyhrál válku, když svrhnul diktaturu. Tak nějak u nás vzpomínáme na rok 1989, kdy se na chvíli zdálo, že věci půjdou dál dobře a v obecném souladu. Tak nějak si představuji situaci v Londýně v květnu 1945, kdy kapitulovalo nacistické Německo a v Evropě nastal po šesti letech mír. Asi jsou takové okamžiky národní spokojenosti možné.  Ale jenom na chvilku. Rychle vyprchají. Slavný britský premiér Winston Churchill, jenž vyhrál válku proti Hitlerovi, v zápětí – jen o dva měsíce později – prohrál volby.  A i československá euforie v porevoluční době rychle vyvanula. Zavládla někdy někde hluboká spokojenost se společenskou situací? Jak znám historii, tak nikoliv. Pro lidské společenství, pro lidskou společnost je nespokojenost mnohem, mnohem dostupnější nežli spokojenost.

Starověký židovský národ se tomuto trendu nespokojenosti nevymyká. Čteme-li biblickou dějepravu a čteme-li pozdější letopisy, spatříme národ velmi, velmi nespokojený. Právem.  Prošel takovými dějinnými kotrmelci, že se není čemu divit. Jednotná země se rozpadla na dvě království. Jedno království zničili Asyřané, druhé království dobyli Babyloňané. Další vládcové – Peršané – sice povolili židům jakous takous samostatnost, ale byla to omezená suverenita v rámci perské veleříše. Pak přišlo vítězné tažení Řeka Alexandra Makedonského a triumfální nástup řečtiny a helénské kultury. My z dějepisu známe jména starodávných říší, ale málo víme o tzv. helénismu. O globalizaci, která na staleté ovládla veřejný prostor v celém Středomoří.  Doslova převálcovala místní kultury, či spíše je zamořila svými prvky. Světovým jazykem se stala řečtina, šířily se řecké kulturní vlivy, které – a to je zajímavé a pro nás dnes dobře srozumitelné – vlivy, které i bez zásahů shora mohutně zasahovaly do života národů. Včetně židovského. (Také náš biblický Nový zákon byl napsán řecky. Aby si ho mohla tehdejší civilizace přečíst.) Na půdě helénismu vyrostla římská říše. Hlavním jazykem byla řečtina. I samotné město Řím mluvilo napůl latinsky a napůl řecky. A kdesi v tom – chtěl jsem říci uprostřed, ale správně musím říci na kraji – kdesi v tom na periferii malý židovský národ, usilující o svébytnou existenci.  Na skromném území mezi Středozemním mořem a Jordánem jakési království. Menší než by si jeho obyvatelé přáli.  Slabší než by si přáli. Poníženější než by si přáli.

Rozhodně se nemůžeme divit, že židé byli nespokojeni se svými vládci. Jejich představitelé šli cizím mocnostem na ruku. Přizpůsobovali se jejich požadavkům. Podléhali jejich vlivům. (V Jeruzalémě postavili kousek od chrámu amfiteátr a stadion, kde pobíhali obnažení sportovci. Hrůza v očích zbožných židů.)  Domácí obyvatelstvo bylo povinno vyživovat okupační armádu – pod pečlivým dohledem svých národních představitelů, kteří se pochopitelně starali o svůj osobní blahobyt. Židovský národ měl bohaté zkušenosti s porážkami, s bídou, se zásahy zvnějšku, s kolaborací, s rozdělenou společnosti, se zneužitou mocí, s prachobyčejnou korupcí. Přesně jako my se židé rozhlíželi kolem sebe a říkali si: Musí to jít přece i jinak. Přece to není tak složité. Přece není nemožné, aby se lidé k sobě chovali slušněji. Aby se méně kradlo a méně lhalo. Přeci není nemožné, aby naši představitelé pojímali svůj úřad jako službu, nikoliv jako cestu k obohacení. Přece je to proveditelné. Nevylučuje se to s našimi možnostmi. Přeci lze uspořádat naše mezilidské poměry jinak, aby se nám žilo spokojeněji. Aby byl mezi námi pokoj.

Málokterý národ je hluboce spokojený se stavem své společnosti. A pokud ano, je to jenom na prchavou chvíli. Židovský národ se v nespokojenosti neliší. Ale židovský národ je národ vyvolený Bohem.  Díky Bohu on své zcela běžné, tuctové nespokojenosti vdechnul naději. Netuctovou naději. Nerezignoval po trpké zkušenosti s tolikerým lidským selháním.  Nesmířil se zklamáním, jak je později vyjádřil známý povzdech Viktora Černomyrdina: Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako vždycky. (Хотели как лучше, а получилось как всегда.) Židé věděli, že na nápravu společnosti sami nestačí. Že je zde příliš mnoho špatných vlivů. Naše lidská vláda bude mít vždycky nedostatky. Vždy bude nějak pokřivená. Vždy bude produkovat nějaké křivdy. Naše politika vždy bude plodit nespokojenost a nepokoj. Proto – a zde jsme u zásadní výpovědi víry – proto potřebujeme Boží pomoc. K naší lidské touze se musí přidružit pomoc Boží. Proto k víře patří přikázání, aby se ukázalo jak žít. Jak se nasměrovat ku pokoji, ke spravedlnosti, k solidaritě a soucitu. (Ano, solidarita a soucit patří do veřejného života.)

Židé uprostřed své nedokonalosti a uprostřed cizích zájmů začali vyhlížet Boží království. Čteme o tom hojně u proroků, kteří očekávají příchod Božího vládce. Někdy mluví přímo o Bohu, jindy o mesiáši – Božím vyslanci, jenž smíří rozhádané, zkrotí panovačné a prosadí spravedlnost a milosrdenství pro všechny. V židovských modlitbách najdeme často oslovení Boha, jako krále věků. Bůh je nad všemi vladaři. Boží zákony jsou mocnější než lidské přetahování a popotahování. Boží vláda je šťastnější než lidské organizování. Obklopeni okupačními vojáky, znechuceni korupcí na nejvyšších místech, zklamáni svou vlastní neschopností prosadit změnu, židé vyhlíželi Boží království. Co je nemožné u lidí, je možné u Boha.

„Přijď království tvé“, učí nás Kristus modlit se. Pán Ježíš pokračuje v dávném očekávání vyvoleného Božího lidu. Na úpravu společenských poměrů potřebujeme Boží pomoc. Přijď království tvé. Tuhle prosbu Ježíš nevymyslel. Zopakoval přání, za něž se modlili mnozí. Kéž Bůh promění naše soužití zde na zemi. Kéž do něj vnese spravedlnost a milosrdenství. Kéž nás naplní pokojem.  Přeci toho nechceme mnoho. Přeci je to možné. Nelhat, nekrást, neobviňovat, neutlačovat. Přeci je to možné. Rozmlouvat, spolupracovat, snažit se pochopit, brát na sebe ohledy. Přijď království tvé.

Sestry a bratři, je to první prosba v modlitbě Páně, jež se týká přímo nás. Úvodní věty modlitby se týkají samotného Boha. Oslavují jej. Otče náš, který jsi v nebesích. Posvěť se jméno tvé. Avšak prosba „Přijď království tvé“ je zaměřena na naše lidské pobývání pospolu. Na uspořádání našich vztahů.

Všimněte si – nejedná se o individuální zájem. Kristus neříká „Přijď blaho do mého nitra“. „Přijď štěstí do mého života.“  Ne. Kristus říká „Přijď království tvé.“ Bez adresy. Přijď všude, přijď mezi nás všechny. Nemůžeme být spokojeni samotni, sami osobě. Nemůžeme dosáhnout pokoje bez ohledu na druhé. Potřebujeme, aby i druzí byli do pokoje a míru zapojeni.

Přijď království tvé, učí nás Kristus modlit se. A zároveň v evangeliu říká: vaše modlitba je vyslyšena. Vaše touha se naplňuje. Tak jsme dnes četli. Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (20n) Milí křesťané, prosíte, aby přišlo Boží království, a ono už je mezi vámi. Už přichází. Nemají pravdu škarohlídové, kteří hlásají, že se nic nezmění. Že je marné se namáhat, že vše stejně dopadne jako vždycky, как всегда. Království Boží už je mezi vámi. Naděje na změnu. Naděje na vládu Boží pravdy a lásky. Ať se tomu klidně smějí ti obhájcové lži a nenávisti. My se ale nepřestaneme modlit „přijď království tvé“. A Boží království k nám nepřestane přicházet. Království Boží je mezi námi a bude. Láska a pravda bude vždy tím nejsilnějším zákonem. Božím zákonem. A lidem bude dobře tam, kde vládne. Tam, kde je Boží království mezi námi.

Na konci kázání nyní skočím na začátek evangelia. Víte, jaká jsou vůbec první slova, která Ježíš říkal na veřejnosti? Když začínal působit, hlásal prostě: Změňte smýšlení, čiňte pokání, neboť se přiblížilo Boží království. (Mk 1,14) Od samotného počátku Ježíš počítá s tím, že království Boží je blízko. Blíží se, na to se lze spolehnout. A naší odpovědí je změna mysli, pokání, obrácení. Obrácení od beznaděje, že svět ve zlém leží a že nejen pátek je nešťastný den. Boží království přichází, naší odpovědí je pokání ze zlých skutků, kdy bráníme Bohu dělat dobro. Království Boží přichází. Naše modlitba je vyslyšena. Naší odpovědí je změna mysli. Nehledat království mimo lidi. Ono je mezi námi. Se změněnou myslí si jej všimneme. Království Boží se nebuduje, království Boží se hledá. Amen.

Kázání v neděli 29. září 2019 - výklad modlitby Páně: "Přijď království tvé."