Když Abraham kdysi dávno vyrazil ze svého rodného města Ur v Mezopotámii, měl k tomu pádné důvody. Vlastně jenom jeden důvod měl, ale o to pádnější. Abraham uslyšel hlas. Kdesi uvnitř sebe, nejhlouběji, jak jen to jde, uslyšel hlas, ucítil výzvu, povolání, naléhání, kterému nešlo odolat.  „Vyjdi!“ A vyšel. Vypravil se na cestu. Jen na základě toho, co se v něm ozvalo. Abraham však věděl, že to volání, že to pozvání je tak silné a mocné, že mu klidně může říkat Boží hlas. Bůh promlouvá. Sám Bůh jej vybídnul k cestě.  A Abraham poslechl.

Tisíc mil urazil Abraham na své pouti. Sebral svou ženu a svého synovce, vlastní děti tehdy ještě neměl. Abraham vzal s sebou svoje jmění, hnal před sebou svá stádečka a v mysli si nesl své vzpomínky. Avšak žádné bůžky si s sebou nevzal. Žádné sochy mezopotamských bohů a bohyň nenaložil na své velbloudy, poněvadž on, Abraham, už ty modly nepotřeboval. Stěhoval se od nich pryč, pryč ze země pověr a falešných bohů. Pryč od nabubřeného pohanství. Abraham se přestal modlit k idolům svých předků. Pro něj byl už jenom jeden Bůh. Bůh, kterého nelze spatřit. Bůh, kterého však lze uslyšet v nitru, ve svědomí, v srdci. Bůh, který zve člověka na cestu a otevírá mu budoucnost.  Bůh, který před člověka staví výzvu žít spravedlivě a milosrdně. Neviditelný, neuchopitelný Bůh, kterého po Abrahamovi zdědí jeho nespočetné potomstvo složené ze židů, z křesťanů a muslimů.

Tisíc mil urazil Abraham na své pouti. Cestou se modlil k Bohu, kterého neviděl, kterého však vnímal skrze svou důvěru a touhu. A mnozí se Abrahamovi smáli, když se večer sešly karavany na tábořišti a začal pohanský jarmark. Jednotliví pocestní vytahovali obrazy a sochy svých bohů, bohyní a božeňátek a začali se jim klanět, obětovat, podkuřovat. Abraham vedle nich vypadl jako chudý příbuzný. Neměl nic, žádnou sochu, žádný svatý předmět, jímž by se oháněl. Ani žádný posvátný úkon Abraham neměl. Jen uvnitř ten zvláštní Boží hlas, který mu dával jistotu, že jej čeká dobrá budoucnost. Zaslíbená země. Abraham přijal od Boha jistotu, že život má svůj cíl. Nač by mu ještě byly sochy a obřady, když Bůh je s ním i bez toho všeho? Abrahamovi stačila slova. Pár slov, neboť Božím slovům věřil a do slov vkládal svou důvěru a naději.

Tisíc mil urazil Abraham a pak doputoval do zaslíbené země. Dosáhl cíle. Našel místo, kde může žít. Až půjdete tisíc mil pěšky, budete mít dost času na přemýšlení. Cestou jistě přemýšlel i Abraham. Hledal slova, jak mluvit o Bohu, kterého druzí neznali do hloubky jako on. Hledal způsob, jak vyjádřit svou důvěru k tomu, který jej povolal. A dal jeho životu smysl.  Abraham procházel zaslíbenou zemí a ke svému překvapení tam nacházel spřízněné duše. Tu a tam potkával lidi, kteří na tom byli s vírou podobně jako on. Sice za sebou neměli takovou dlouhou cestu od pohanství, ale i oni odmítali pohanské představy a zdráhali se Boha, Dárce života, vtěsnat do nějakých neživých soch či obrazů. Abraham s nimi nacházel společnou řeč. Vděčně zjistil, že mluví o tomtéž.

Byl to od Abrahama odvážný kousek, když hlasu, který v něm zněl a který jej uváděl do pohybu, dal jméno. Vložil jej do slov. On použil označení Boha, které používali jeho sousedé. Můžou se lidé potkat ve svých nejniternějších představách? Porozumí si? Jak jsme slyšeli z 1. čtení, Abraham na území dnešního Jeruzaléma mluví o Bohu Nejvyšším. El Eljón – tak jej nazývali místní. A jinde mluví o Bohu Všemohoucím neboli o El Šaddaj. A později říká, že jeho Bůh je Bohem nebes a Bohem země, Elohej ha-šamajim ve ha-arec. To všechno proto, aby Abraham druhým přiblížil, co pro něj znamená Bůh. Že ten zásadní impuls pro svůj život přijal od mocného Boha, významného Boha. Že jeho životní cesta a jeho smysl se neodvíjejí od Abrahama samotného, nýbrž od Pána vesmíru. Snaha vyjádřit, ozřejmit, předat víru se projevuje v tom, jak o Bohu mluvíme.

            Přenesme se nyní z dávných dob Abrahamových do časů římské říše, kdy galilejskou krajinou putoval Ježíš Nazaretský se svými učedníky. Také Ježíš stál před podobným úkolem jako Abraham. Jak druhým lidem povědět o Bohu? Jak druhým naznačit, sdělit, předat, co nese můj život, co mnou hýbe, co je mou útěchou a nadějí? Stejně jako Abraham se Kristus vydal na cestu do světa, neboť v něm působil Bůh. A on si to nechtěl nechat pro sebe. Ta obrovská důvěra, to obrovské bezpečí, ta hluboká jistota, že člověk se svým život v dobrých Božích rukou. Jako je dítě u svých rodičů. A ještě více.

            Ježíš Kristus hledal slova jak mluvit o Bohu. Ano, mohl sáhnout k dávným výrazům. Mohl použít abrahámovské Bůh Nejvyšší nebo Bůh Všemohoucí. Ale nepoužil. Mohl použít bojová spojení Hospodin je udatný bohatýr. Bůh je můj štít. Bůh je Bohem zástupů. Mohl to tak použít, ale nepoužil. Mohl sáhnout po obrazech ze společenské hierarchie. Bůh je král. Bůh je Pán. Bůh je soudce. Bůh je pastýř. Ježíš to mohl říci takto, ale neřekl. Když Ježíš mluvil o Bohu, líčil jej jako otce. Vycházel z obrazu z rodinného života. Rodina – prostředí důvěry, dostatku, bezpečí. Prostředí odpuštění, přijetí, lásky. Prostředí bezpodmínečné pomoci. Tak Kristus prožíval svou víru. Tak vnímal Boha. A tak si přál, aby Boha vnímali i ostatní. Jako laskavého rodiče. Vy se modlete takto: Otče náš…

            Podařilo se Ježíšovi přenést něco ze své vlastní hluboké důvěry na učedníky? Ano, podařilo. Již dva tisíce let začínáme napříč národy svou hlavní křesťanskou modlitbu slovy, která vyrůstají z Ježíšovy důvěrné blízkosti k Bohu. Právě díky Kristu pro nás Bůh není složitou filosofickou konstrukcí, není pro nás postrachem, jež nahání úzkost. Bůh pro nás není vojevůdcem, jenž vede do krvavých bitev. Ježíš v nás rozeznívá jinačí tóny. Tóny lásky, dětsky nesložitého důvěřování, upřímnosti. Snad jsme je v dětství aspoň trochu zažili. Ve víře v Boha se uplatní ještě mnohem víc. A proto se modlíme a stále se budeme modlit „Otče náš“.

Otče náš. Každý člověk na zemi má nějakého otce. Pozemští otcové selhávají, někdy více, někdy méně. Někdy – což bývá velmi mrzuté – se otcové z života rodiny vytratí. Ale pro všechny lidi platí jednoduché pravidlo: všichni patříme k nějakým rodičům. Ježíš nás učí říkat Otče náš, neboť nikdo na tom v přístupu k Bohu není hůře. Pro nás všechny je zcela jistě někde Bůh. Možná o něm nevíme, možná na něj nemyslíme, možná se vyhýbáme myšlenkám na něj, ale že máme někde Boha, je tak jisté, jako že máme otce.

Říkáme: Otče náš. Bez otce bychom zde nebyli. Bez Boha bychom zde nebyli. Bohu vděčíme za život. Stvořitel daroval vesmíru to podivné kolotání atomů, z něhož se skládá život. A Bůh dbá na to – jako dobrý rodič – aby život nebyl zmařen. Proto ta veškerá péče o lidi – spása, přikázání, společenství církve – jen abychom životem darovaný Bohem správně uchopili a rozvinuli.

Říkáme: Otče náš. Ježíš nikoho od této modlitby nevylučuje. Nikomu neupírá právo takto se obracet na Boha. Ta slova jsou připravena pro všechny, hodí se pro každého bez předchozích podmínek. Vy se modlete takto: Otče náš… Je-li Bůh naším společným Otcem, pak my jsme jednou rodinou. Jsme bratry a sestrami bez ohledů na původ. Pro celé lidstvo Kristus přichystal tuto modlitbu, proto celé lidstvo patří k sobě. Rybář v Japonsku, učitelka v Americe, motorkář v Africe, kuchařka ve Španělsku, úředník v Rusku, sousedka za plotem – to jsou moje sestry a bratři. Vězeň za mřížemi, uprchlíci na člunu, svobodná matka se třemi dětmi, neoblíbený politik, to jsou moji bratři a sestry. Díky Kristu jsme jednou rodinou.

Říkáme: Otče náš. Dříve jsme to říkávali častěji. Má dojem, obavu, že když se lidé přestali modlit a neříkají otčenáš, pak už v sobě tolik nevidí bratry a sestry. Místo sounáležitosti nastupuje lhostejnost a nenávist. Nezdá se vám, že jí nějak přibývá? Moc jsme si nepomohli, když jsme se vzdali modlitby Otče náš.

Když se křesťanství po Ježíšově vzkříšení začalo díky apoštolům šířit po římské říši, začaly vznikat první sbory věřících bratrů a sester. Učili se znát evangelium. Vycházeli z toho, co Ježíš dělal a hlásal. Zejména apoštol Pavel měl velikou zásluhu, že se náboženské hnutí ze zapadlé Galileje a Judska dostalo do širého světa a že přijalo i hlavní tehdejší jazyk – řečtinu. Bez přechodu od provinční aramejštiny (příbuzné hebrejštině), by evangelium zůstalo pro většinu lidstva nesrozumitelné. Ale jednu věc si tenkrát křesťané z Ježíšova jazyka ponechali. Oslovení Boha. Abba – Otče. Máme celou řadu dokladů, že řecké modlitby obsahovaly toto oslovení v původním znění. Uprostřed pohanského jarmarku křesťané dávali najevo: My vycházíme od Ježíše, proto Bohu říkáme jako on Abba. Máme důvěru v Boha. Vy kolem si opírejte život, o co chcete, ale my se z hloubi spoléháme na Boha a navždy mu už budeme říkat Otče náš. Amen.

žalm 131          Gn 14,14-23    178; S 345; 483; 610; 489                  Ga 4,6-7

Kázání v neděli 8. září 2019 - výklad modlitby Páně: "Otče náš"