Sestry a bratři, jak se jmenuje Bůh? Jaké jméno je Pánu Bohu vlastní? Kdyby k nám přišel osobně samotný Bůh a dal nám do ruky svou vizitku, co bychom se na ní dočetli? Zdá se vám moje otázka přitažená za vlasy? Ano, je divné se takto ptát po Božím jménu, ale copak jsme my sami tady před chvílí v modlitbě Bohu neříkali: „Posvěť se jméno tvé“? Tedy které je to jméno, jež má být posvěceno? Jak se jmenuje Bůh? Na jednoduché otázky někdy nebývá vůbec jednoduché odpovědět.

Tak předně: kdo vlastně dal Bohu jméno? Kdo si přisvojil právo Boha pojmenovat? Vždyť Bůh nemá žádné rodiče, kteří by pro něj v době před porodem vymýšleli vhodné jméno. Ostatně z jakých jmen vybírat? Chlapeckých, dívčích, lidských, božských? Žádná pravidla k výběru jména pro Stvořitele neexistují. První zmínku o Božím jménu najdeme v Bibli na dost zapadlém místě. Patrně záměrně. Šétovi se narodil syn; dal mu jméno Enóš. Tehdy se začalo vzývat jméno Hospodinovo. (Gn 4,26) 1. kniha Mojžíšova, konec 4. kapitoly. Řeč je o Enóšovi, vnukovi Adama a Evy, synovci Kaina a Ábela. Tehdy se začalo vzývat jméno Hospodinovo. Krátké, nenápadné sdělení. Skoro jako kdyby se o tom ani nemělo mluvit. Skoro jako kdyby se Bible styděla, že lidé jen tak vyslovují Boží jméno. Enóš začal při modlitbě oslovovat Boha jménem. Jenže odkud Boží jméno vzal? Odkud Boží jméno znal? Vymyslel si je? Uslyšel je ve snu? Upravil nějaké dřívější jméno odjinud? A proč jej napadlo, že se Bůh bude jmenovat zrovna tak a ne jinak? Na jednoduché otázky někdy nebývá vůbec jednoduché odpovědět.

Jak se jmenuje Bůh? V těch dávných dobách, kdy se rodila víra v jediného Boha, byla kolem po božských jménech ohromná poptávka. V polyteistickém pohanském světě bylo velmi důležité znát jméno boha či bohyně, od nichž jste něco chtěli. Svět byl plný všelijakých božstev podobně, jako je výškový dům plný obyvatel. Stojíte dole u dveří paneláku před spoustou zvonků a hledáte to pravé jméno. Tak tenkrát fungovalo náboženství. Člověk si potřeboval vybrat to správné, to nejšikovnější, to nejkompetentnější božstvo a na ně se pak obrátit se svou záležitostí. Když se člověk trefil a vyhmátl toho nejvýkonnějšího božšťana, měl šanci, že jeho modlitba bude vyslyšena. Jako když dnes na úřadě musíte najít toho správného úředníka, který vám pomůže s vaší záležitostí. Potřebujete znát číslo dveří a ještě lépe jméno příslušné osoby. Pak vše snad půjde a dopadne dobře.

Víra v jednoho Boha se zrodila v prostředí, kde se to bohy jenom hemžilo. U Řeků to byl Zeus, Poseidon, Hádes a další. Sousedé Izraelců Féničané nad jiné velmi rádi uctívali boha plodnosti Baala a jeho hvězdnou manželku bohyni Ištaru. (Však z nich izraelští proroci nejednou měli těžkou hlavu.) U výbojných Babylóňanů byl třeba populární bůh války Marduch a u Egypťanů vedla trojice bohů Re, Eset a Usiref. Jména, jména, jména. Desítky, stovky, tisíce jmen. Vybrat, vyslovit to správné, aby božské uši slyšely. Zazvonit na ten správný nebeský zvonek. Upoutat pozornost právě toho jednoho, té jedné z obrovského zástupu božanů. Mezi starověkými písemnostmi se nám dochovala řada modliteb adresovaných různým bohům. Příznačné pro ně je kupení slov. Nazdobená oslovení, košaté přívlastky, vyšperkované tituly, jimiž modlitebníci chtěli zaujmout vybraného boha. (A taky zastřít, že se ještě nedávno modlili k bohům zcela jiným.) Touha pojistit se, touha naklonit si vybrané božstvo vychvalováním, podkuřováním, omíláním jména. Proto Kristus říká: Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni, vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. (Mt 6,7n) Zaříkávání a čarování se slovy na živého Boha neplatí. Jeho jméno je totiž svaté. Jinačí než jména bohů a bohyň. Proto se jej nesnažte ovládnout svou řečí. To je pohanské. Mimochodem – rusky se pohan a pohanka řekne jazyčník a jazyčnica. Ti, kteří ve víře zacházejí a kouzlí jazykem. To je příznak pohanství.  

Tedy jak se vlastně jmenuje Bůh? Už bych vám to měl konečně prozradit, ale neprozradím. Nemůžu. Nedokážu to. My dnes nevíme přesně, jak původně znělo Boží jméno. Ono se totiž už drahnou dobu vůbec neříká. Dávní Izraelci s tím ještě neměli problém. Používali jméno svého Boha stejně jako jejich sousedé u svých bohů. Později však z úcty židé začali původní jméno nahrazovat jinými výrazy. Příčinou je 3. přikázání desatera: Nevezmeš Boží jméno nadarmo. Nezneužiješ Boží jméno. Zbožní Židé se rozhodli předcházet zneužití Božího jména tím, že je prostě nebudou vyslovovat. Ještě před naším letopočtem se vžilo náhradní oslovení Adónaj neboli Pán, z čehož je odvozeno naše české Hospodin. (Gospodin původně znamenalo Pán.)  V hebrejské Bibli sice – tam kde my máme uvedeno Hospodin – je zapsáno Boží jméno na základě původního znění, ale když k němu čtenář dorazí, řekne místo toho Adónaj. Anebo řekne Ha-Šém neboli To-Jméno. No a když tohle budete dělat několik století až tisíciletí, nakonec nebude nikdo vědět, jak jméno vyslovit. Stará hebrejština totiž nepoužívala háčky a čárky, kdybychom to měli přirovnat češtině.  Takže se můžeme jenom dohadovat.

Jak se tedy jmenuje Bůh. Asi to znělo Jahwe. Jahue. (Ne Jahve) Vědci někdy v 18. století to zpětně vyzkoumali na základě slovních složenin, které obsahují část Božího jména. Jako mi máme Bohumila, Bohdana či Božidaru, tak i u židů je  Jónatan  a Netanjahu. Oslavné slovíčko Halalujah má na konci kus Božího jména Jah. Halelu Jah znamená „Chvalte Jahweho“. Tak nějak to badatelé rozklíčovali. A vidíte, že nám znalost jména vlastně vůbec k ničemu nepomůže. Posunulo vás ve víře někam dál či hlouběji, když víte, že se našemu Bohu kdysi říkalo Jahwe? Asi ne. Ta písmenka a hlásky samy o sobě nic nezmůžou. Což si nemyslí tzv. Svědkové Jehovovi. Podle nich je důležité oslovovat Boha správným jménem. Jeho pravým jménem, které jak oni uvádějí, zní Jehova. Mýlí se hned dvakrát. 1) Nejsme pohané, abychom k získání Boží pozornosti potřebovali ten správný zvonek. Ten správný zvuk Božího jména. 2) A to je vyloženě tragikomické. Oni se drží jména Jehova, které je zcela jistě špatně přečtené. Uchytilo se ve středověku, kdy křesťané pořádně hebrejsky neuměli a doplnili si háčky a čárky v hebrejském čtení špatně.  Asi jako kdybychom my vytvořili v češtině g s háčkem ğ a tvářili se, že to umíme přečíst a že na tom tuze moc záleží. Nezáleží. U Pána Boha rozhodně ne.

Posvěť se jméno tvé, říkáme v modlitbě Páně, aniž bychom věděli, jaké to Boží jméno vlastně je. Posvěť se jméno tvé, učil nás říkat v modlitbě Pán Ježíš, aniž by on sám za svého života Boží jméno kdy vyslovil. Tenkrát už se neříkalo, poněvadž lidé ve víře už dávno přišli na to, že ve vztahu k Bohu na písmenkách nezáleží. Nezáleží na zvuku, který na Boží adresu vydáme. Samotná Bible nám s humorem a ž ironickým ukazuje, jak Bůh představil sám sebe. Z ohnivého keře povolal Mojžíše. Pověřil ho úkolem zajít za faraonem a vyvést zotročené Izraelce do svobody. Mojžíš se zdráhá a chce vědět, jakým jménem se má zaštítit. V jakém jménu má jednat. Řeknu jim: Posílá mne k vám Bůh vašich otců. Až se mně zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím? Bůh řekl Mojžíšovi „Já jsem –který jsem?“ (Ex 3,14n)  Jméno-nejméno. Já jsem takový, že si na mne nemůžete lusknout prsty. Nejsme na vodítku lidských slov. Nejsem uvězněný do hlásek a písmenek. Mne si nezískáte tím, že vyslovíte kouzelné slovo. A to je veliký objev víry. Ono pramálo záleží na tom, co my pro Boha uděláme. Jak my na něj zapůsobíme. Nosné je, co dělá Bůh pro nás. Jak on působí. Z hořícího keře Mojžíš slyší ujištění: „Já budu s tebou.“ (Ex 3,12) A to je důvod, proč nás Bůh slyší. Ne kvůli správné volbě našich slov, nýbrž kvůli své náklonnosti k nám. Kvůli své lásce.

V modlitbě říkáme „Posvěť se jméno tvé“. Jde o to, jaký bude Bůh mezi námi. Jaké bude mít u nás jméno. Všední, otřepané, bezvýznamné? Anebo vzácné, jedinečné, svaté? Jak budeme o Bohu mluvit? Jak jej dosvědčíme druhým? Budeme mluvit o nejvyšším Bohu jako o čemkoliv jiném, co můžeme zachytit slovy? Vtěsnat do našich pojmenování? Anebo budeme o Bohu mluvit jinak. Svatě. Nejčastějším slovem v apoštolském vyznání víry je výraz svatý: počat z Ducha svatého, věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování neboli společenství svatých. Ano, ono jde o svatost. Aby se věci děly jinak, než je nutné. Než je zvyklé. Než se říká. Aby se počínaly z Ducha, aby to naše soužití bylo jinačí než je od přírody, abychom v sobě měli neobyčejného ducha. Dech naděje víry a lásky. To je svaté. Tím se posvěcuje Boží jméno. A tak jsme konečně u dnešního evangelia. Kristus v modlitbě před svým odchodem prosí za učedníky a říká Bohu Otci: Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal; a tvoje slovo zachovali.(6) Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, abych v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich. (26)  Zjevil jsem jméno, dal jsem poznat jméno. To není tak, že by Ježíš pošeptal učedníkům, jak správně vyslovovat Boží jméno. On nám ukazoval,  jak máme žít. V odpuštění a lásce. A když tak žijeme, poznáváme Boží jméno a posvěcujeme je. Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, abych v nich byla láska. Amen       

Ex 3,9-15                    66; 667; 166; Sv 395; 489                  1 J 2,12-14

Kázání v neděli 22. září 2019 - výklad modlitby Páně: "Posvěť se jméno tvé."