Přáli byste si být ve vězení? Hloupá otázka, což. Vězení je ztráta svobody, ztráta pohodlí, soukromí, ztráta blízkých lidí. Kdopak by hledal za mřížemi něco dobrého? Asi nikdo. Jenže výjimky se dějí. Překvapivě. Apoštol Pavel sedí ve vězení a – nestěžuje si. Místo skuhrání raději píše dopisy přátelům ve víře. Dopisy naplněné radostí a odvahou.

Pavel sedí ve vězení. Můžeme se ptát: Kdo ho uvěznil a jak apoštol vezně-ní snáší? A proč ho vlastně uvěznili? Na své otázky však nedostaneme obvyklé odpovědi. Jaksi přirozeně předpokládáme, že Pavla uvěznila vrchnost kvůli nějakému sporu a on se teď za mřížemi trápí. Ovšem apoštol Pavel odpovídá jinak. On svou situaci přehodnocuje. Vidí ji zrakem víry. Vedle obyčejné, očividné, deptající skutečnosti zakouší Pavel skutečnost jinou. Skutečnost nevšední, niternou a povzbuzující. Skutečnost setkání s Bohem. Proto jsem já, Pavel, vězněm Ježíše Krista. (1) Na prvním místě Pavel není vězněm císařovým, jak by se mohlo někomu zdát. Pavla nezajal vladař, jeho zaujal Ježíš. Dárce života a naděje Pavla zají-má. Je dobré být jeho zajatcem. Právem v jedné písni zpíváme: Mne zajmi, Pane můj. Být spoután životem a láskou to přece není vězení. To je svoboda. Náramná svoboda ducha. Ducha, který se může v naprosté upřímnosti obracet k Bohu i ke všem lidem.

Když už tedy víme, že Pavel je vězněm Ježíše Krista, tušíme zřejmě také, jak své věznění snáší. Snáší je statečně. Nebere ho jako ústrk. Pavel je totiž drs-ňák. Vůbec se nešetří. Dostal se sice do kriminálu, ale nenaříká si. Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil. (2) Nikoli o nespravedlnosti mluví uvězněný apoštol, nýbrž o milosti od Boha. Pro Pavla představuje i kriminál součást Božího milosrdenství. On ví, že nebeský Otec ochraňuje a provází své děti na všech cestách. Pavel ví, že ani v té nejhorší lidské zlobě se nevysmekne z las-kavé Boží péče. Apoštol sice na vlastní kůži zakouší příkoří, ale jsou věci, pro něž se vyplatí trpět. Pavel poznal nebývalé věci. A ty ho plně odškodňují za útrapy, kte-ré musí snášet. Pavel pronikl k jádru věci. Píše: Můžete vyčíst, že jsem porozuměl Kristovu tajemství. (4)

Pavlovi se odhalilo, kde hledat sílu k životu. Opravdovou moc nad životem nemají ani vládcové, ani jejich úředníci, moc nad životem nemají ani násilníci, a ani věznitelé. Ani vyšetřovatelé, ani soudcové. Moc nad životem nepatří bohatým obchodníkům ovládajícím trh, nepatří populárním mediálním osobnostem, nepatří ani náboženským učitelům. Pravému, smysluplnému životu vládne Ježíš Kristus. Ten Ježíš, který si svůj život neschoval sobecky pro sebe, nýbrž jej dal za druhé. Ten Ježíš, který druhým lidem bez nároku na odplatu pomáhal žít. Ježíš, kterého Bůh nenechal ve smrti a vzkřísil jej k novému životu. Tedy: život, který obstojí na věky, se nachází u Ježíše. Apoštol Pavel život u Ježíše objevil a začal žít ježíšovským způsobem. Pavel je rád, že získal spolehlivý životní směr. Jeho život má spolu se vzkříšeným dobrou budoucnost. Proto si ani ve vězení nestěžuje na svůj trpký úděl

Pavel sedí ve vězení a je vděčný Bohu, že i v té mizérii může žít pořádným životem. Je v tom pro nás cosi příkladného. Kolikrát nám problémy zastřou výhled k radosti, výhled k dobrému Otci. Trápíme se tím, co se nám nedaří, co nám schází, co nás bolí, co si o nás lidé myslí a co říkají. Obíráme se tou horší stránkou života a zapomínáme na tu lepší, Boží stránku. Jak ohromně bychom asi byli vděčni, kdybychom si uvědomili, co všechno se nám daří? Čeho všeho se nám dostává. Máme přeci k sobě lidi, se kterými si můžeme promluvit. I přes bolesti jsme schopni se o sebe jakžtakž postarat. Máme co jíst, při tajfunu se nám nevalí voda do domu. Můžeme se modlit a volně se setkávat. A místo lidským klevetám můžeme naslouchat biblickým svědkům, jak říkají, že nás Pán Bůh má rád, že mu stojíme za to, aby s námi pokračoval v životě. Ježíš Kristus odhalil tohle tajemství a apoštol Pavel mu rozuměl.

Stále mluvím o vězni Pavlovi, ale neřekli jsme si, za co byl uvězněn. V Pavlových úředních spisech bylo zaneseno obvinění z náboženských rozbrojů. Rušení světozorného klidu. Jeruzalémský právník Tertullus vznesl na Pavla obžalobu ve dvou bodech: 1) že sektářskými novotami rozvrací starodávné židovské náboženství a 2) že znesvětil posvátné chrámové prostranství tím, že na ně přivedl své nežidovské přátele. Pavel si však s obžalobou moc nedělal. Vždyť konal, co bylo správné. Hovořil o Vykupiteli Ježíši Kristu. Co na tom, že se moci-pánům znelíbil.

Když Pavel píše Efezanům o důvodech svého uvěznění, nemluví úřednic-kým jazykem. Strohá řeč paragrafů vyjádří jen vnější okolnosti. Osobní pohnutky však nelze vtěsnat do zákona. A pro Pavla je nejdůležitější právě osobní rovina. Nestará se o zákon, stará se o lidi. Proto do dopisu z vězení nenapíše: dřepím tady kvůli § 202 o náboženském výtržnictví. Napíše: Já, Pavel, jsem vězněm Krista Ježíše pro vás pohany. Slyšeli jste přeci o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám. (1n) Kvůli vám, čtenářové tohoto dopisu, Pavla zavřeli. Pro vás Pavla uvěznili, neboť mluvil k vám, neznabohům, abyste Boha poznali.

Čtenáři této epištoly nebyli zdaleka jen věřící obyvatelé města Efezu. Dopis měl větší dosah. Získal na vážnosti. Byl zařazen do Bible a čtenářem je tudíž celá Kristova církev – včetně poličského sboru. Pavel si to odseděl i kvůli nám. Neboť také nám ozřejmoval Kristovo tajemství. Čtěme proto pozorně, o čem Pavel píše.

Řeč je o tajemství, které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům. (5) Příchod Ježíše Nazaretského na svět přinesl přelom v dějinách. Přelom v čase. Vždyť proto náš letopočet začíná Kristovým narozením: tehdy se stalo cosi podstatného. Šance pro člověka od těch dob není schovaná. Není zašifrovaná. Neukrývá se v božských sférách. Ona vyšla najevo. Boží šance pro člověka není přelud, Bůh není člověku vzdálen. Sám se stal člověkem. Narodil se, žil mezi námi. Ukázal nám jak žít, pro koho žít, co od člověka čekat. O velikonocích nám poté ukázal, že se život nako-nec prosadí i proti smrti. A od těch dob se neustále šíří dobrá zpráva o živém Kri-stu. Dobrá zpráva. Vyznačuje se radostí z toho, že se ukázala spása. Že se Spasi-tel nabídl široké veřejnosti, že Bůh nezůstal národním Bohem jednoho středozemního národa, nýbrž že se vydal všem lidem. Toto Kristovo zjevení, tuto Kristovu vydanost všem lidem, tuto otevřenou, všeobjímající Boží náruč vyjádřil Pavel jazyke své doby. Pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Ježíši Kristu podíl na zaslíbeních evangelia. (6)

Kristus pro všechny. Tak lze shrnout Pavlovo poselství, za něž zaplatil osobní svobodou. Kristus pro všechny. Pohané jsou spoludědicové, píše Pavel. Kristus nedělí lidi na ty se správným původem a na ty se špatným původem. Na lidi se správnou věroukou a s nesprávnou věroukou. Všichni přece potřebují slyšet o Bohu. Ježíši Kristu je proto jedno, kdo za ním přijde, kdo vstoupí do Božích příběhů a ujme se dědictví po starozákonních prarodičích víry, po všech těch mužích a ženách Božích, kteří ve světě odvážně žili svou důvěru k Bohu. Ježíš nekádruje lidi podle jejich minulosti a původu. Neselektuje, kdo se připojí k církvi a kdo ne. Připojit se může každý, kdo zatouží po společenství lásky a sdílení. Po společenství jed-noho Ducha a jednoho stolu. Ježíš nepřišel s evangeliem jen pro některé. Pro kaž-dého platí dobrá zpráva o Bohu a lidech, o životě, utrpení a vzkříšení. Pánu Ježíši je jedno, jací lidé uvěří Božím slibům. Protože Ježíš je rád, když se lidé radují.

Pavel píše o pohanech. Že se Kristus ukázal tradičním věřícím i pohanům. Ale pozor – pohan to není zdaleka jen exotický divoch v bederním pásu, rožnící své nepřátele. Pohan není pouze ateista ponořený do Marxových spisů. Pohanství je mnohem víc. Být pohanem znamená žít ve světě tak, jako kdyby lidské výmysly – modly byly Bohem, jako kdyby sny měly větší váhu nežli Bůh. Být pohanem znamená žít ve světě tak, jako kdyby násilí, nespravedlnost, sobectví a smrt měly neomezenou moc. Být pohanem znamená žít ve světě tak, jako kdyby neexistovala naděje pro rozdělené lidstvo. Jako kdyby bylo stále zapotřebí hledat Boha v nebi či na posvátných místech či nevšedních zážitcích. Být pohanem znamená neobjevit blízkost Boha.

Jen uvažte, kolik takových pohanů máme kolem sebe. V zaměstnání, v so-usedství, v rodině. Oni nejsou zatraceni. Kristus se neukázal ve světě hlavně pro to, aby si po nedělích měl kostelový lid o kom vyprávět. Kristus se ukázal, aby lidé zpozorovali Boha, aby lidé měli naději, že jdou správnou cestou a jejich život nemi-ne cíl. Ježíše Krista zajímají církevníci i necírkevníci. Pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Ježíši Kristu podíl na zaslíbeních evangelia. Kvůli téhle dobré zvěsti seděl Pavel ve vězení. Pohané nejsou zatraceni. Čeká na ně spása. Kdo jim to poví? Amen.

Jeremjáš 36,1-8         19; S 480; 610; 383;689                    Jan 1,9-12

Kázání v neděli 11. srpna 2019