Ono se řekne pokušení, ale co se tím slovem vlastně myslí? Jak bereme vážně prosbu v modlitbě Páně „Neuveď nás v pokušení“ a co si vlastně pod oním slovem „pokušení“ představujeme?  Sestry a bratři, když prosíme o chléb náš vezdejší, víme docela přesně, o čem je řeč. Že se mluví o základních prostředcích naší zdejší obživy. Když prosíme o odpuštění našich vin, sami umíme odpouštět, takže i odpuštění Boží se představujeme podle toho, jak my lidé odpouštíme svým viníků. Ale když se řekne pokušení – „neuveď nás v pokušení“ – jak se to vlastně dělá. Co znamená, že nepřijdeme do pokušení a kam se tedy vlastně nechceme dostat? Co je to pokušení.

            Není zřejmé, kde pokušení začíná.  Není to, jako když jedete krajinou a dopravní cedule na okraji vám oznámí: „zde začíná vesnice.“ „Řidiči, sniž rychlost na padesát, jeď opatrně, kolem cesty se pohybují chodci a u školy mohou skotačit děti. Když budeš projíždět od cedule k ceduli, dbej na to, že jsi v obci. Nemůžeš jet na plný plyn.  Teprve až když přijedeš na vyznačený konec, znova se rozjeď.“ Začátek a konec obce je jasně vyznačen. Nic takového u pokušení neexistuje. Není jasný začátek, kterého bychom si mohli všimnout. „Tady začíná pokušení. Člověče, pohybuj se opatrně, abys neublížil někomu jinému či sobě.“  Žádná cedule nás na pokušení neupozorní. Žijeme si svůj život a najednou zjistíme, že v pokušení vězíme až po uši. Či lépe řečeno: vězíme v pokušení až po duši. Neboť v pokušení se jedná o to, co se děje v našem nitru, v našem srdci. Žádná cedule nás na pokušení neupozorní, takže dokonce mnohdy ani nezjistíme, že zrovna procházíme nějakým pokušením. Nejednou je ho všude kolem plno, ovšem jej nepostřehneme. Pokušení neslyšně, nepozorovaně promění naše podmínky a my si s ním musíme tak nějak za chodu poradit. A to je jedna z vlastností pokušení: jeho nenápadnost, jeho nenápadná vlezlost, kterou dokáže zamořit okamžiky našeho života.

            Jednou k večeru vstal David z lože a procházel se po střeše královského paláce. Tu spatřil ze střechy ženu, která se právě omývala. Byla to žena velmi půvab-ného vzhledu. (2) Když se kdysi král David v bezesné noci procházel po jeruzalémských střechách, také si nevšiml, že se ocitl v pokušení. Žádná výstraha, žádné varování: „Opatrně. Dej si pozor, králi, dostáváš se na tenký let.“ Možná takových nočních pochůzek David vykonal už stovky. (Mimochodem – Jeruzalém je místem, kde domy mívají plochou pochozí střechu. Deště je v kraji málo, a na střeše bývá v horkém létě příjemněji nežli uvnitř. V husté zástavbě pak lze snadno po zbudovaných schůdkách přelézat ze střechy na střechu. Sám jsem si to ve Starém Jeruzalémě vyzkoušel. A taky jsem přitom vzpomínal na Davida.)  Když tedy David ze střechy hrdě obhlížel město, které před časem sám dobyl, nevšimnul si, že se ocitl v pokušení. Prostě tady náhle bylo. Nahá žena, cizí žena padla Davidovi do oka. Kdy přesně ono pokušení začalo? Z kolika nitek se upletlo? Troufl by si ji David pozvat k sobě, kdyby nebyl mocným králem? Kolikrát před tím ji David už takhle okukoval? Anebo to byla náhlá myšlenka? A začal by David spřádat své záletnické plány, kdyby nevěděl, o koho se jedná?  David si dal zjistit, kdo je ta žena. Ptal se: „Není to Bat-šeba, dcera Elíamova, manželka Chetejce Urijáše?“ (3) Manželka vojáka, který zrovna nebyl doma, poněvadž za krále bojoval na severní hranici. Spousta okolností se spojila dohromady a výsledkem bylo pokušení.  Pokušení, jehož hranice nelze jednoznačně určit.

            Pokušení nemívá jasný začátek a konec. Právě jeho neohraničenost, neurčitost jej dělá nebezpečným. Sotva kdy řeknu: „Tak, a teď udělám tenhle krok a jsem z pokušení venku. Trochu se posunu a budu mít pokoj.“  Nebudu, poněvadž pokušení se ve své bezt-varosti přelévá. PO jednom rozhodnutí následuje další. Nové zvažování, nové okolnosti, nové sklony.  Pokušení znamená zkouška. V okamžiku pokušení se zkouší, jaký jsem člověk. Výsledek není dopředu znám. Obstojím či neobstojím, vše je na vážkách. Ve svém životě se ocitáme ve zkouškách, kdy dopředu nevíme, jak dopadneme. Kterou z možností si zvolíme. O tom je pokušení, zkouška charakteru, zkoušení člověka, k jaké možnosti se přikloní. Zda se přikloní k tomu, co je správné a dobré, anebo zda se přikloní k tomu, co se mu zdá výhodné a libé. David na střeše je názorným příkladem: Správné bylo si cizí ženy nevšímat. Libé bylo dostat cizí ženu do postele. V danou chvíli se mu to prostě líbilo a zdálo se mu to výhodnější než všechny dobré mravy a Boží přikázání. Právě tohle balancování mezi dobrým a libým, mezi dlouhodobě správným a momentálně výhodným, to je pokušení. Nikdy se dopředu neví, jak to dopadne. Ani se jasně neví, kdy to skončí. David pak pro ni poslal posly. Ona k němu přišla a on s ní spal. Potom odešla do svého domu. Ta žena však otěhotněla a poslala Davidovi zprávu: Jsem těhotná. (4n)

            Sestry a bratři, já nedám za sebe ruku do ohně. Nevím, jak obstojím ve zkouškách.  Proto se modlím: neuveď nás v pokušení.  Prosím Pána Boha, aby moje životní cesta po-kud možno vedla mimo místa, kde budu muset čelit složitému rozhodování, ve kterém bych selhal. Neuveď nás v pokušení, prosím Pána Boha, aby pro mou životní cestu nastavil navigaci tak, abych nemusel projíždět vesnicemi, kde by mohlo dojít k nehodě. Já opravdu nevím, jak se kdy v budoucnosti zachovám. Nevím, jestli se kolem mne začne točit nějaká krásná a vyzývavá ženština, co to semnou udělá.  Nevím, jestli se doberu nějaké významné funkce a do rukou se mi dostane velká moc, zda si nepřihraji nějaké peníze, neohnu něja-kou dotaci, nezneužiju svou výsadu k obohacení rodiny či známých. Nevím, jestli se změní režim a v zápase o spravedlnost budu mlčet a ohýbat záda místo statečného svědectví v moci Ducha svatého. Prostě nevím.  Jsem slabý člověk, nedám za sebe ruku do ohně, neřeknu vám dopředu, jestli budu vždy a všechno dělat správně. Vím, že spoustu situací vyřeším špatně. Proto prosím, aby těch obtížných situací bylo co nejméně.  Neuveď nás v pokušení. Prosím, aby těch tenkých ledů, na které vkročím, bylo co nejméně.  Obzvláště, když mnohdy ani netuším o tenkosti toho, co mám pod nohama.

            Možná jste před časem zaznamenali zprávu, že papež František navrhuje změnit znění této prosby. Nápad není z jeho hlavy. Už před časem s ním přišli francouzští katolíci a, pokud vím, celkem se jejich biskupové shodli i i s francouzsky mluvícími protestanty. Podle nich slova „Neuveď nás v pokušení“ nastolují zkreslený obraz Boha. Tak to stručně vysvětlil i papež František ve svém návrhu pro italsky mluvící katolíky – tedy ne automatic-ky pro celou církev. Papež kromě své celosvětové role je (pouhým) místním biskupem pro oblast Říma a hlavním představitelem italské církve. Návrh se tedy rozhodně nevztahuje na celou jeho církev.  A rozhodně ne na všechny křesťany. Ale návrh je to zajímavý!  Místo „neuveď nás v pokušení“ by se prý mělo výstižněji říkat „Nenech nás ocitnout se v pokušení.“  Prý se dosud jednalo o posunutý překlad původních Ježíšových slov. Dobrý Bůh není tím, kdo člověka cíleně vede do okamžiků těžké zkoušky. Kdo člověka ohrožuje zlem. Tato argumentace navazuje na místo v dopise Jakubově:  Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. (Jk 1,13) Záměrem změnu je představit Boha jako laskavého průvodce člověka životem, který dopouští zkoušky jen s krajním odporem.  

Přiznám se, že já osobně v navrhované změně nějaký zásadní rozdíl nespa-třuji.  „Neuveď nás do pokušení“ či „nenech nás ocitnout se v pokušení“ je jako z deště pod okap. Aspoň podle mne a mého vnímání. V obou případech se uznává, že Pán Bůh na nás pokušení dopouští. Ale to přeci není to hlavní sdělení.  My prosíme, aby nás Pán Bůh pokušení uchránil. Aby nás vedl jinudy než přes pokušení.  Jednou se to řekne přímočaře „neuveď nás“ a podruhé oklikou „nenech nás ocitnout s e“ v pokušení. Ať tak či onak, je to Bůh, kdo nás před pokušením chrání.  Tomu věříme. Já bych z toho vědu neděla a zavedené znění modlitby Páně bych neměnil.

Neuveď nás v pokušení. Ještě jednu věc musím k této prosbě dodat. Opakovaně jsem zde v kázáních na modlitbu Páně zdůrazňoval, že se modlíme nikoli v jednotném, nýbrž v množném čísle. Nikoliv „otče můj“ „dej mi můj chléb“, nýbrž „Otče náš“ „dej nám náš chléb“. Stejně je tomu i v dnešní prosbě. Neuveď nás v pokušení. I mne samotného to překvapilo, když jsem tohle kázání chystal. Pokušení obvykle považujeme za něco velmi, velmi osobního, jedinečného, intimního. A tady se najednou mluví o nás. Vedle pokušení soukromých se zřejmě vyskytují i pokušení společná. Pokušení pro církev jako společenství. Pokušení sociálních skupin. Pokušení pro rodiny. Pokušení pro národ, pro lidstvo. Výzvy a rozhodování, kterými musíme projít jako skupina, jako pospolitost, která se potácí na hraně a hledá správnou cestu. Vidět to bylo za minulého režimu, který tlačil nejen na jednotlivce, ale i na ty skupiny, které pro ně byly důležité. Rodina, církev, spolky, sokol, skaut atd. (V tomhle ohledu byli komunisté mnohem důmyslnější a potvornější nežli nacis-té.) Církev čelila svodu kolaborace s bezbožným režimem. Pokušení, jemuž církev mnohde podléhala, důvtipně vyjádřil farář Miloš Rejchrt:  „Trochu se pokloníme ďáblovi, abychom o to víc mohli sloužit Hospodinu.“ Nesmysl jako vyšitý. Pokušení bez výstražné cedule. Mnozí se ani nevšimli, že překročili hranici pokušení. I hranici trapnosti.

Jsou tedy i dnes pokušení společná, společenská. Pokušení bohatých národů, hamižně se starat jen o sebe a nehledět na potřebné. Pokušení uzavřených společ-ností nenávidět každého, kdo přichází odjinud a je jiný. Pokušení naší zhýčkané civi-lizace kořistit na úkor přírody a likvidovat své životní prostředí. I zde jsme na tenkém ledě. A i sem se vztahuje modlitba Neuveď nás v pokušení.

Pokušení nemívá na začátku žádnou ceduli. Často ani na konci. Ale časem zjistíme, že jsme z pokušení venku. Někdy se ctí, když jsme obstáli. Jindy s výčitkami svědomí, kocovinou, nepříjemným pocitem že jsme selhali, jindy s nepříjemným pocitem, že žádný nepříjemný pocit ze svého selhání nemáme. Pokušení, jemuž jsme podlehli, upřednostnili jsme výhodné a libé před správným a dobrým. A je to naše vina. A zde na závěr je třeba jasně říci: právě do našich vin, do pokušení, ve kterých jsme neobstáli, přišel Kristus. Ten, který v pokušeních obstál a nikdy se oddělil od Boží pomoci. O něm a jeho odpouštějící moci nám napsal apoštol Jan poslední slovo za veškerým pokušením. Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.  (1J 2,1)  

Matouš 4,1-11               32; S 285;557; 692; 195                                   1 Korintským 10,13n