Kdo by v kostele neznal desatero? Sestry a bratři, troufnu si tvrdit, že většina z vás je dokáže odříkat zpaměti. Když ne doslova, tak aspoň v hlavních heslech. Desatero přikázání patří k základní křesťanské výbavě podobně jako modlitba Páně či vyznání víry. Nejpozději od konfirmace by je měl v srdci a mysli nosit každý evangelík, každá evangelička a podle něho jako podle rozcestníku řídit své životní kroky.

            Sestry a bratři, komu z vás nikdy nic nespadlo do oka, ať se teď přihlásí. Takže (kromě…) všem? Je to nepříjemné, viďte. Ježíš nás však nabádá, abychom třísky neodstraňovali. Zdá se tedy, že Ježíš Kristus je je-diný člověk, kterému asi nikdy nic nespadlo do oka. Což je dost divné. Ano, víme, že to byl výjimečný člověk, to ano, ale přece jen – vyrůstal v truhlářské dílně. Pěstoun svatý Josef byl přece tesař. Je dost pravděpodobné, že i Ježíš těch prvních třicet let, než se věnoval veřejné činnosti, byl tesař a živil se tesařinou.

        Překujte své radlice v meče, vinařské nože v oštěpy. (10) Jasná výzva k boji. A jako kdyby nyní najednou všichni chtěli vzít prorokovu výzvu vážně. Těch zpráv o válkách a násilí je naráz tolik. Upřímně řečeno, sestry a bratři, vy je doká-žete ještě sledovat? Úplně ztrácíme povědomí, kde všude se v současnosti válčí. Nepřehledný je seznam bojišť. Východní Ukrajina, Irák, Gaza a Izrael. Sýrie, Lybie, Mali, americký Ferguson, bezpočetné potyčky pohraniční a povstalecké. Ten seznam bojišť je tak dlouhý, že se jim zprávy už ani nevěnují.

            Uschlý strom. Prokletý fíkovník – jen tak, jako blesk z čistého nebe. Sestry a bratři, ten suchý strom nás mrzí. Dráždí nás a popuzuje. Copak měl Ježíš zapotřebí jej tak náhle zničit? Byla opravdu nutná taková příkrost? Jsme rozpačití. Ovšem pozor: suchým fíkovníkem dnešní evangelium nezačíná. Ani my proto nezačínejme od rozpaků.