Milé sestry, milí bratři, máme tu před sebou velmi pikantní starozákonní anekdotu. Chápeme-li Bibli jako jakýsi vzorník situací, které mohou nastat ve vztahu mezi Bohem a člověkem, má i tento text své určité místo. Už nějakou dobu mi tenhle příběh ležel v hlavě, a rád bych se s Vámi podělil o to, co mi na něm přijde nosné a výživné i pro nás.

I: Příběh se nachází v době soudců. Je to doba po dobytí země zaslíbené a ještě před korunováním prvního Izraelského krále. Tohle dějinné období Izraele je poznamenané jednou důležitou poznámkou, která se plazí skrz na skrz celou knihou: „Synové Izraele dále páchali to, co je zlé v Hospodinových očích…. Synové Izraele volali k Hospodinu……Hospodin jim nechal povstat soudce.“ Soudce se hebrejsky píše [מוֹשִׁ֗יעַ] – mesiáš. Dalo by se to shrnout tak, že v době soudců si každý dělal, co ho napadlo. Izrael nebyl jednotný. Vždy když lid takhle zvlčil, tak se dostal do problémů, volal k Hospodinu a ten dal povstat nějakému soudci. Soudce byl většinou charismatický hrdina, který dokázal strhnout davy, a s šokující úspěšností drtil nepřátelskou vojenskou přesilu. Soudce byl tedy spíše elitní voják, než smutný pán s parukou v černém hábitu, jak nejspíš známe soudce dnes. Proto by asi nikoho nenapadlo, že by se soudcem mohl stát zrovna levoruký Ehúd. V té době bylo standardním vojenským zvykem, že se v levé ruce držel štít a v pravé meč – tohle Ehúd jako levoručka nesplňoval. Dále čteme, že jeho prostřednictvím nechali Izraelci poslat moábskému králi dar. Orientální předávání daru mělo takový ten pompézní charakter, kdy skupina lidí nesla něco, co by nejspíš unesl i jeden – byla to ceremonie, obřad a důkaz toho, že jsou Izraelci stále podrobeni Eglónovi. Takový obřad darování nemohl vykonat jen tak někdo, a proto se vykladači domnívají, že byl Ehúd v blízkém vztahu s královským dvorem, ba dokonce i s Eglónem samotným. To byl jen další bod pro Ehúdův plán – nebyl díky tomu tak nápadný. Když skončilo tohle předávání daru, tak se vydal Ehúd se skupinkou nosičů z paláce pryč. Na jednom konkrétním místě se otočil, a sám se vrátil ke králi. Předstoupil před tlustého Eglóna a řekl: „Mám pro tebe tajné poselství králi.“ Eglón vycítil důležitost situace a rozhodl se vyslechnout to exkluzivní poselství v soukromí.

Následující dění pak může směle konkurovat scénářům kvalitních krimi filmů. Když seděl Eglón ve své soukromé chladné místnosti, kdesi v nejvyšším koutě paláce, vstoupil k němu Ehúd. Řekl: „Mám pro tebe slovo Boží.“ Eglón na to povstal z křesla. Humornost příběhu roste: stojí tady proti sobě extrémně obtloustlý panovník, a levoruký poddaný. Vytasil svou dvojbřitou dýku, vrazil jí Eglónovi do břicha a nechal jí tam. Proudy krve a obsahu střev se valily na podlahu. Moábský král Eglón umírá v soukromé komnatě, v soukromé rakvi, vlastní mohyle v tratolišti vlastní krve a dalších tělesných tekutin. Vtipné je to, že jméno Eglón znamená býček. Tedy z krále, kterému se obětoval dar, se stává oběť sama. Eglón je obětovaný býček, zničená modla. Ehúd potom elegantně uniká, chytře zapře dveře tak, aby si stráž myslela, že Eglón pracuje na královské stolici a uprchl. Díky časovému náskoku se dostává na Efrajimské pohoří, zatroubí na pohotovostní roh – šófar, zmobilizuje syny Izraele a v jejich čele obsadí brody přes Jordán i celé území. Země má na 80 let pokoj.

II: Co se tedy vlastně stalo? Moáb, velmi silný náboženský nepřítel Izraele v čele s obludným Eglónem, králem polobohem-býčkem je směšně pokořen někým od koho by to nikdo nečekal. To je scénář, který se v biblickém vyprávění opakuje velmi často.

Už jste si někdy položili otázku: „Jak si mě Bůh může použít?“ Pokud ano, tak jste se možná při takové otázce dostali k nějaké osobní úzkosti, vědomí vlastní hříšnosti, osobního selhání atp. Také možná mnozí z nás trpí nějakou ránou z dětství, či lecjakou nesrovnalostí v rodinném prostředí, nebo nás mohl ranit partner. Zmínil jsem to, protože mám dojem, že mnozí z nás máme problém přijmout sami sebe, takové jací jsme. Jeden může nesnášet nějakou vlastnost, kterou má; další si může připadat absolutně neschopný v porovnání se svým kamarádem, bratrem, sestrou, otcem, kolegou v práci atp. Když se zamyslím a podívám na sebe, tak je toho spousta, co bych vyměnil, možná spíš uřezal, zbrousil nebo vyfouknul. Ale navzdory tomu jak se můžeme sami sobě zdát podřadní a hloupí, mi Bůh vysvětluje stále znova – že nás v tom plnotučném slova smyslu opravdu miluje a přijímá tak jak jsme. Nejen to, Bůh si dokáže všechny z nás – jakoukoliv variantu člověka – použít.

III: Když se vrátíme k tomu příběhu, tak je to pěkně vidět. Člověka při prvním kontaktu s takovým příběhem napadá: „To jako vážně? Tenhle mrzák?“ Stojí za připomínku, že lid z Egyptského područí vyvedl kdo? Koktavý Mojžíš.  Kdo se stal významnou postavou Izraele a jeho kmenů? Kulhavý Jákob, který podvedl otce Izáka. Dále král David jako podivný zrzavý pasáček přemohl Golijáše. Nevinná Ester zvrátila osud proti-židovského pogromu v exilu. A konec konců se Ježíš také narodil ve chlévě, někde na venkově. Je na místě si připomenout slova proroka Izajáše, z 55 kapitoly: „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ A to je něco, na co máme jako lidé všichni sklon občas zapomínat. Mnozí theologové jsou si vědomi pasti, která číhá ve studiu theologie: je v lidské povaze dělat si něco jako záchytné body, systémy, formuláře toho jak a kdy ten Bůh funguje – a tohle potom přejde do zákonů – jak musí Bůh jednat. A potom když něco nevyjde podle těch našich výpočtů, tak se ptáme: „Jakto že Bůh jedná jinak, než jsem si myslel?“ O Bohu můžeme s jistotou prohlásit předně to, že je jiný = Bůh je vždy jiný. Bůh se taky jinak dívá na svět, vidí věci v jejich naprosto pravdivé povaze.  

Takhle se Bůh díval na Ehúda, levorukého Izraelce, který byl hendikepovaný v boji, dokonce byl z nejmenšího kmene Benjamin. Mezi ostatními soudci je Ehúd jistě ten nejnepravděpodobnější kandidát na vysvoboditele. Soudce Gedeon byl sice srab, ale aspoň dokázal držet meč a štít tak, aby zapadl do formace. Samson, miláček žen, šampion fit center a přeborník v páce byl naopak typickým hrdinným válečníkem. Ironické je pak to, že Samson jako kvalitní zástupce soudců, se snad ani jednou nerval za Izrael, na Hospodinovy rady nedbal a dokonce si vzal pelištejku, což se mu stalo zkázou – přišel o vlasy = hrůza. Mezi nimi je ten Ehúd prostě bídák.

Také tehdejší pohled na leváky byl asi takový, jako když se někdo narodí bez ruky. Dost možná už malý Ehúd trpěl tím, že je levák: „Proč jsem zrovna já levák, ve světě plném praváků?“ Mnohé z nás v životě deptají věci, které nejsou o nic důležitější než tohle leváctví. Ale když tyhle své specifické záležitosti nepřijmeme, tak jim povolujeme deptat nás dál. Když sami sebe přijmeme, se všemi limity, defekty, podivnostmi – tak nás Bůh může použít. Bůh používá celého člověka, ne jen tu část, která se zrovna nám líbí. To je přesně to, co jasně vyznívá z ehúdova jednání. Ehúd se přijal i s defekty, a napadlo ho jak toho využít – jak použít sám sebe. Nebojím se tvrdit, že Ehúd byl předchůdce Jamese Bonda. Opatřil si speciální zbraň, dýku se dvěma čepelemi, tu si připnul na pravý bok, protože logicky nikoho nenapadne, že by byl tak hloupý a nosil zbraň napravo, když je levák. Palácová ochranka si toho také nevšimla, a díky tomu že Ehúd využil své specifické odlišnosti, tak dokázal to, co by se jinému dost možná nepodařilo. Zbavil lid špekatého boha-panovníka Eglóna a jeho moábských parťáků – dokonalý assasin.

IV: V celé té kapitole Soudců 3, je vidět další důležitá věc: Je naší lidskou odpovědností, reagovat na Boží neomezenou schopnost udělat cokoli. Přijde mi, že čas od času dokážeme zapomenout, čeho všeho je Bůh schopen. Když se potom modlíme k takovému Bohu bez víry v to, že vůbec může něco dokázat – tak to jsou jen prázdná slova.

 Co dodalo Ehúdovi odvahu a schopnost k takhle mrštnému jednání? Někteří vykladači se domnívají, že klíč k tomu leží ve verších 19 a 26: „Sám se vrátil od model v posvátném kruhu a spěchal ke králi…po vraždě krále, Ehúd unikl, prošel kolem model a směřoval k vítězství.“ Jednoho dne se pozastavil nad modlami, řekl si: „Takhle už víc ne.“ A když v paláci vyřídil, co chtěl, tak jednoduše prošel kolem model – už ho nezajímaly, nestály ani za zastávku. Ehúd byl rebel. Vzbouřil se proti vládní víře a modlám, které ji měly reprezentovat; vzbouřil se proti okolí, které ho mělo za postiženého, vzbouřil se proti tomu, co si o něm říká okolní svět. Ehúd se plně oddal Božímu hlasu, který ho přijmul takového jaký je a přesně takového, a se všemi jeho nedostatky. A o tom přesně píše apoštol v tom druhém čtení: „Od nyněj++

ška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek…Kdo je v Kristu, je nové stvoření.“ Bůh nás stvořil pro jedinečné místo ve svém příběhu, a je rozhodnut udělat všechno pro to, aby nás obnovil k tomu, k čemu jsme byli stvořeni. Jaká vyšší instance má právo určit, jestli se k něčemu hodíme, nebo nehodíme, nežli Bůh? Zapomeňme teď hned, jak nás škatulkuje světský pohled, jak diskvalifikuje naše lidství. Kdyby se Ehúd Bohu neodevzdal, tak o něm asi dnes nevíme vůbec nic. Ono totiž, dokud Bohu neodevzdáme své „já,“ tak žádné skutečné „já“ mít nebudeme.

Když Hospodin mluví k Mojžíšovi v Exodu 3 a 4, tak Mojžíše ujišťuje: ano, opravdu jsem si vyvolil tebe Mojžíši, prosímtě neboj se, a jdi, já budu s tebou. A Mojžíš odporuje: „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl lid z Egypta? Neuvěří mi, řeknou, že se mi žádný Hospodin neukázal… Panovníku nejsem člověk výmluvný, mám neobratný jazyk i neobratnou řeč. Hospodinu mu však řekl: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin? Nakonec Mojžíš namítá: „Pošli si, koho chceš… Tohle se Hospodinu už opravdu nelíbilo. Zařídil to tak, aby všechnu řeč vedl Mojžíšův bratr Áron: Mojžíš sám byl pak přímo vykonavatelem všech těch divů, které únik z Egypta provázely.

V: K nám přichází Kristus, aby nás učinil takovými, jakými jsme měli být, aby z nás bylo to nové stvoření. Bůh ke každému z nás řekl své ano – a to stačí, na to abychom zanechali námitek, které vůči sobě můžeme mít. Je také důležité přehodnotit svůj přístup k bližním, zbavit se té světské optiky, která člověka znehodnocuje. Když začneme Bohu nabízet nejen své talenty, ale nabídneme mu to své opravdové „já,“ tehdy začneme být opravdu duchovně silní. Je důležité v modlitbě předložit Bohu celou svoji historii, předložit mu nás samotné v celosti toho co jsme. Všechno co jsme udělali, špatně, dobře, to za co se stydíme i to na co jsme hrdí – je potřeba předložit Pánu, abychom prohloubili náš vztah. Je potřeba říkat hlavně to za co se stydíme, co potřebujeme prosvětlit jeho pravdou, setkat se s Bohem opravdu intimně, pustit si ho k sobě aby mohl tak jak my přistupujeme intimně k němu, on intimně přijít k nám a pomoci nám.

Ten dnešní příběh je tak plný naděje, že ikdyž nejsme z pohledu světa ideální, tak s Boží pomocí a láskou k sobě, k Bohu i k bližním, můžeme dokázat pro Boha velké věci. Amen

Soudců 3, 12-30        182; 607; 672; 176; 232