Skrze něj tedy stále přinášejme Bohu oběť chvály, to jest ovoce rtů, které vyznávají jeho jméno. Nezapomínejte na dobročinnost a sdílení, neboť takové oběti se Bohu líbí.   

Bývalo zvykem v dávných dobách, že po zakončené sklizni přinesli rolníci do chrámu část své úrody. Jak Izraelci, tak i pohané vzdávali díky Bohu či bohům, podle toho, kolik jich právě vyznávali. Přinést na oltář plody ze zahrad a z polí, přinést plody lidské práce a poděkovat za obživu, která byla lidem pro další rok dopřána. Děkovalo se nejenom ústy, děkovalo se i očima. Pohled měl spočinout na obilí, na zelenině, na ovoci jako na dokladu, že svět pořád správně funguje jako dobré místo k životu. V některých oblastech je proto až podnes zvykem na neděli díkuvzdání přinést do kostela nejenom klasy, ale i jablka, hrozny, dýně, mrkve, aby pestrostí svých barev dosvědčily pestrost a rozmanitost Božích darů.

Bývalo zvykem v dávných dobách přinést do chrámu oběť. Odevzdat kus toho, co jsem získal a co je mé. Věnovat je tomu, kdo mne živí. Vlastně navrátit kus obživy tomu, od něhož život pochází. Neponechat si všechno jen pro sebe, poněvadž moje jmění není mým zdaleka tak samozřejmě. Proto se při děkovných slavnostech objevovala v chrámě úroda. Kus úrody. Není samozřejmé, že nám patří. A my víme odkud pochází. Jaké plody, jaké ovoce tedy přinášíme dnes do chrámu my? Co se za uplynulý rok urodilo v našich životech? Co je výsledkem naší námahy? Jak vzdáme Bohu chválu my při dnešním svátku díkčinění?

Přinášejme Bohu oběť chvály, to jest ovoce rtů, které vyznávají jeho jméno, píše se v listě Židům. Ovocem, oněmi plody, jež máme jako výraz díků Bohu předložit, je chvála z našich úst. Na našich rtech se rodí slova. Tisíce, možná i miliony slov se během minulých dvanácti měsíců urodily na našich rtech. Slova nespočetná, nepřeberná, slova vlídná i příkrá. Slova určená lidem, slova plná úvah a starostí: jaká práce nás čeká, kam pojedeme, jak rozdělíme peníze, co budeme jíst, kde si o patříme vhodné léky. A tak dále. O tom všem jsme mluvili. To jsou naše slova, slova, která jsme si použili pro sebe. Pro chod našich životů, pro chod našeho lidského soužití. Bez slov bychom to ani nezvládli. Bez slov bychom nedovedli žít. A nyní je na čase obětovat slova Bohu. Část těch slov, která nám přecházejí přes rty, vzít a povědět je Bohu. Prostě jako za starých časů přinést Bohu oběť. Oběť chvály. Zříci se na chvíli těch svých běžných ustaraných slov a říci něco jiného, neobyčejného. Pěkně od plic Bohu říci „Děkuji“. Děkuji za život, Děkuji za vezdejší chléb. Děkuji za všechny, kteří utvářejí náš život. Tobě buď Bože chvála.

Bývalo zvykem v dávných dobách přinést do chrámu oběť. Jako výraz díků složit na oltář obětiny z plodů polí a zahrad. Snad každý takovému obětování rozuměl. Ovšem křesťanská církev se brzy po svém vzniku dostala do zvláštní situace. Křesťané se nescházeli po chrámech, na to byli dosti chudí, ale i svým způsobem dosti praktiční. První církev byla domácí církev. Církev scházející po domech. Kdo mohl nabídnout vhodný prostor k bohoslužbě, ten pozval ostatní bratry a sestry k sobě domů. V biblické knize Skutků apoštolů najdeme celou řadu zmínek o takovém společenství. Takže nebyl žáden chrám, kam by se přinášely oběti, nebyl žáden oltář, na nějž by oběti byly kladeny. A přesto lidé chtěli Bohu obětovat cosi ze svých životů. Chtěli mu věnovat něco pořádného z toho, co naplňuje jejich dny. Přesně do takové situace je psáno: Přinášejme Bohu oběť chvály, to jest ovoce rtů, které vyznávají jeho jméno. Tedy když oběť, pak tedy oběť chvály. Obětovat chválu, která uzrává na našich rtech.

Bývalo zvykem v dávných dobách přinést do chrámu oběť. A jaký zvyk máme dnes my. Co obětujeme Bohu my? Najdeme pro něj pár slov? A když, tak jakých? Slavíme dnes svátek díkuvzdání za úrodu letošního roku. Je za co děkovat. Je zapotřebí poděkovat. Nejenom dnes. Jsem si jistý, že neděkujete zdaleka jen v tuhle neděli. Vděčnost provází naše dny a patří do našich domovů. Někdo se modlí potichu, jiný svůj dík vysloví nahlas, další třeba rád zazpívá Pánu Bohu písničku a někdo zase jenom vděčně, beze slov spočívá v Boží přízni. Najde se tolik, tolik příležitostí poděkovat a vzdát Bohu dík. Dík za nový den. Dík za povedené kroky dětí a vnoučat. Díky za utišení bolesti či dokonce za zlepšení zdraví. Nebo si snad někdo myslí, že nám Bůh dopřává málo dobrých věcí? Děkujeme průběžně, a přece jsme si vyčlenili jeden den k děkování. K zvláštnímu děkování. Dnes chceme shrnout všechny své díky za život a za obživu. Chceme zvýraznit a zdůraznit, že vděčnost je hlavní náplní našeho srdce a že naší hlavní výpovědí o Bohu je chvála.

Odedávna je v církvi zvykem z kraje podzimu vzdát Bohu chválu a dík za všechny prostředky, dané nám k životu. Tím, co Bohu přinášíme, naší obětí je chvála. Dobrá slova k oslavě Boží. Přesně o tom se píše v dopise Židům – ovšem ještě něco je přidáno. Skrze něj – Krista – tedy stále přinášejme Bohu oběť chvály, to jest ovoce rtů, které vyznávají jeho jméno. Naše chvála není spojena pouze s dary stvoření, nýbrž je svázána s Ježíšem Kristem. Bez něj a bez jeho evangelia bychom totiž těžko dovedli Boha chválit s čistým srdcem. Nedokonalosti světa by nás děsily. Právě Kristus nás učí vidět svět jako dobré místo k životu. Žijeme v Božím světě, kde Bůh nám není strohým porotcem a udílečem rozkazů, nýbrž vlídným otcem. Ježíš nám nepředstavuje Boha jako nelidský princip, jako nehybného hybatele vesmíru. Podle Ježíše o nás Bůh mateřsky pečuje. Na takovou péči lze odpovědět láskou, chválou a vděčností. To jsou ta drobná slovíčka v dnešní epištole: Skrze něj – Krista – přinášejme Bohu oběť chvály… Když hledíme na plody z letošní sklizně, přiřaďme k nim i Ježíšovo dílo spásy. Nejde přeci jenom o obživu těla, vzešlou z přírody, nýbrž jde nám i o stravu pro duši. Vzkříšený Kristus dává naději, že kde je příroda se svými možnostmi v koncích, tam Bůh tvoří a dává nový život. Stvoření se svým koloběhem, s rozením a umíráním, směřuje k dovršení a vykoupení. Proto v kostele Bohu vzdáváme chválu skrze Krista, či přes Krista. Bez něj by náš svět tak utěšený nebyl.

Bývalo zvykem přinášet Bohu do chrámu oběti. Obětní zvířata, obětní předměty. Obětní plodiny. Křesťané časem začali mluvit k oběti chval. Sklidit na svých rtech urodit slova k Boží oslavě. Oběť chval přinášíme i my. Ovšem jaká oběť se Bohu líbí? I zde má dopis moudrou odpověď. Nezapomínejte na dobročinnost a sdílení, neboť takové oběti se Bohu líbí. Vedle oběti chval stojí oběť založená na lidské sounáležitosti: dobročinnost a sdílení. Sdílení životních prostředků. Když se prvotní církev scházela po domech, když společně slavili Boha a jedli u jednoho stolu, měli mezi sebou také lidi chudé či jinak potřebné. Copak šlo chválit Boha za jeho milosrdenství a zároveň být nemilosrdný ke svým bližním? Chválit Boží lásku a sám být lhostejný? Oslavovat Boží štědrost a sám být skoupý? Nezapomínejte na dobročinnost a sdílení, neboť takové oběti se Bohu líbí. Nezůstat jen u pěkných slov. Když už chcete Bohu přinášet oběti, když už chcete Pánu Bohu něco pořádného dát, nezůstaňte u pěkných slov. Udělejte něco pořádného pro své bližní. Rozdělte se s nimi o to, co je pro vás v životě důležité. O svůj čas, o svou sílu, o svůj zisk. Takové oběti se Bohu líbí. Celý svět je chrámem, kde se Bohu přinášejí oběti. Všude lze Bohu děkovat, všude lze lidem pomáhat. Proto k bohoslužbám náleží i sbírka – slyšíme o Boží štědrosti a sami jsme štědří.

 Známá hádanka se ptá: Co bylo dřív – slepice, nebo vajíčko? Při pohledu na dnešní biblické verše hádanku obměním. Co bylo dříve – chvála Bohu anebo pomoc bližním? Ano, všimněte si, jak Bible řadí oběť chval Bohu a oběti pro druhé lidi. Na počátku je dík. Odpověď je jasná. Z vděčnosti vyrůstá ochota druhým pomoci. Když jsem si vědom, že mám dostatek, že jsem obdržel vše potřebné k životu a že těch dobrý darů jsem dostal měrou vrchovatou, tehdy se dovedu rozdělit. Dnes Bohu děkujeme za úrodu letošního roku, poněvadž víme, že jsme ji nedostali jen sami pro sebe. Je dána celému stvoření, aby z ní měli užitek všichni tvorové. Ti, kteří si to umějí zařídit a vždycky se k nějakému zisku dostanou, ale i ti, kteří si to tak dobře zařídit neumějí a často se pohybují v mínusu. Bez vděčnosti se sotva pohneme k dobročinnosti a ke sdílení. Určitě znáte lidi, kteří nejsou za život vděční, které nic netěší a jsou kyselí na celý svět. Od nich se nějaké pomoci bližním lze sotva nadít. Vždyť tihle nevšímaví chudáci ani nevědí, jak mnoho dostali. My však nechceme být jako oni, vězňové vlastní zakaboněných pohledů. Vzdáváme Bohu díky za nesčetné dary, nám dané. Vzdáváme Bohu díky kvůli Ježíši Kristu, který nás naučil nacházet Boží přízeň v dobách dobrých i zlých. Amen.

Lukáš 14,7-14               638; 215; 162,103; 510              Kazatel 11,1-4

Kázání na neděli díkuvzdání 5. října 2014.