Sestry a bratři, komu z vás nikdy nic nespadlo do oka, ať se teď přihlásí. Takže (kromě…) všem? Je to nepříjemné, viďte. Ježíš nás však nabádá, abychom třísky neodstraňovali. Zdá se tedy, že Ježíš Kristus je je-diný člověk, kterému asi nikdy nic nespadlo do oka. Což je dost divné. Ano, víme, že to byl výjimečný člověk, to ano, ale přece jen – vyrůstal v truhlářské dílně. Pěstoun svatý Josef byl přece tesař. Je dost pravděpodobné, že i Ježíš těch prvních třicet let, než se věnoval veřejné činnosti, byl tesař a živil se tesařinou. A v takovém tesařství není o třísky ani o trámy nouze, takže s nimi musel přijít do kontaktu.

            Ale vážně.  Když se na to přirovnání podíváte zblízka a jaksi  neoposlouchaně, když se nad tím zamyslíte, je to vůbec nějaké divné. Je to totiž divná tříska, o níž je zde řeč. On totiž každý, komu někdy spadlo něco do oka, ví, že to není jen tak. Že to totiž bolí, když má člověk něco v oku. Že to řeže a pálí a je to šíleně nepříjemné a člověk by nad tím plakal, kdyby už mu oči stejně neslzely. Člověk nemusí být doktor, aby věděl, že oko je nesmírně citlivé a jakýkoli cizí předmět je vnímán velice bolestně. Prostě nejde, aby měl člověk něco v oku a nevěděl o tom a nesnažil se to vyndat. Pán Ježíš tedy zřejmě mluvil o trochu jiné třísce, tím spíše o trámu. Nebo možná mluvil úplně o něčem jiném. Tak snad abychom začali od začátku.

            Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Protože jakým soudem soudíte, takovým budete odsouzeni. (1) Tak tím jsme si zrovna moc nepomohli. Ten začátek je jasný. Tedy – nechci říci, že by bylo snadné nesoudit. Ale aspoň je jasné, co se tu od nás chce. Co tu po nás Ježíš chce. Abychom nesoudili. Abychom nikoho neodsuzovali. A dokonce možná – abychom nikoho neposuzovali. Abychom si odpustili onu příjemnou zábavu pomlouvat druhé. A abychom si rovněž odpustili onu povznášející a uspokojující možnost druhé zkritizovat, byť i přímo z očí do očí. Vida, už jsme zase u těch očí. Ježíš nás varuje, abychom odolali pokušení někoho příležitostně rozcupovat na miniaturní kousky. Nesuďte, abyste nebyli souzeni.

            Jenže  vzápětí jako by nám to bylo dovoleno. Nějaký soud a úsudek zdá se být přípustný. Protože jakým soudem soudíte, takovým budete odsouzeni. Jako by přece jen šlo pouze soudit a usuzovat. Možná snad proto, že jsme lidé – a že i Ježíš počítá s tím, jací jsme posudkáři. Takže nám je souzení vzápětí povoleno a dovoleno. Avšak za tím dovolením, hned za oběma větami zazní následné varování. Budete-li soudit, budete odsouzeni. Budete odsouzeni podle stejného zákona, podle kterého jste soudili ty druhé. A to není možná ani varování a možná už vůbec ne výhrůžka. Je to jen jedna Ježíšova oznamovací věta. O tom, jak to je, jak to funguje a jak to fungovat bude. Jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. (1) Je to náš problém, jestli nám to zní jako výhrůžka. Bohužel.

            Přeměř se, člověče, jednou stejným metrem a stejnou mírou, jakou denně přikládáš na ty druhé. Kolikrát jsi o kom řekl, jaký je to lump – a kolikrát to teda budeš muset říci o sobě? A kolikrát denně by to o tobě mohl říct Bůh? Byl-li by takový sudič a soudce jako ty…

            Ne, to není zákonictví a skutkaření. To se po nás nechce odvést nějaký výkon – třeba v odpouštění a neodsuzování – a něco si tím vysloužit. To se po nás nechce. Myslím, že Ježíš chce prostě jen upozornit, jak strašně moc souvisejí věci lidské a věci Boží. Alespoň v tomhle bodě. Alespoň, co se soudu, trestu a odpuštění týká, Bůh přesně přihlíží k lidským činům. Tenhle bod je pro život opravdu důležitý. Neboť smetí a svinstva je v životě moc, všude okolo nás, to ano. To vidíme denně. Na vlastní oči. Jenže to smítko, to svinstvo v oku bližního tvého je vidět dobře.

            Ale zdá se, že tahle tříska, kupodivu, nedráždí oko bližního tvého, ale mnohem více oko tvoje. Proto je tak podivná. Že dráždí jiné oči, než ve kterých se nachází. Že má někdo jiný nutkavou tendenci ji vyndávat. S ohleduplnou větou na rtech: „Dovol, máš něco v oku, máš někde nějakou slabůstku a špínu, dovol, ať ti ji odstraním.“ A ke všemu to vypadá nesmírně laskavě. Ještě ke všemu se to dá vydávat za bohulibou snahu  pomoci bližnímu a očistit ho. Ještě ke všemu to může vypadat jako pokorná služba bližnímu, uvedená vlídnými slovy – i když je za tím klidně může být chuť tomu druhému vyškrábat oči nežli vyndat a odstranit to, co bolí.

            Jenže to je hloupost, bratři a sestry. Je to činnost přibližně tak smysluplná jako házení perel sviním a svatého psům. Ty taky svými svatými skutky nepotěšíte, ba co víc, jde vám při tom o život. Obrátí se proti vám. Obrátí se to proti vám. Až se budete chtít mermomocí někomu šťourat v oku nebo v duši, zeptejte se, komu jeho smítka vadí. Jestli jemu, nebo vám. Jinak byste mohli dostat přes prsty – a mezi námi, možná že právem.

            Ostatně taky jste si toho všimli? Že když se někomu díváte zblízka do očí, že tam vidíte svou siluetu a svůj obraz? Takže – možná že je to ještě trochu jinak. Možná že v očích těch druhých nejlíp vidíme právě svoje vlastní chyby. Svoje vlastní třísky, které bychom tak rádi odstranili. Ovšem u těch druhých to jde snáz, tam nás to nebolí. A Ježíš to ví. Tak se tedy v očích a ve svědomí svých bližních nemáme lehkomyslně rýpat. Pojďme teda někam dál, k něčemu, co je zásadnější a důležitější. Pojďme se podívat na ty trámy!

            Jenže to je právě ono. My se na ně podívat nemůžeme, člověk je jaksi nevidí, poněvadž je nosí ve svém vlastním oku. A evidentně, podle Kristových slov, nám tam tolik nevadí, nás tam nedráždí. Akorát že přes ně člověk moc dobře nevidí. Poněkud mu brání ve výhledu. Jinak pro nás problémem nejsou. Nám nevadí. Rozhodně nám vlastní břevna nevadí v kritice a odsuzování druhých. Nedráždí naše vlastní oči k pláči. Nehodláme je slzami vyplavit, netoužíme se jich zbavit.

            A je to divné. Zase. Člověk by asi měl plakat a ronit slzy nad hříchem a špatnostmi. Tedy pokud možno nad tím vlastním hříchem a vlastními špatnostmi. Naše trámy jsou větší a těžší než cizí třísky. Jenže v našich životech jsou obvykle důležitější ty cizí třísky. Nacházíme zálibu v mravních a mravných soudech o druhých, v jejich odsouzení či ostouzení. Člověka uspokojí nejen, že chyby vidí, ale že je rád komentuje a odstraňuje. Obvykle ani ne tak jako pomocník, spíš jako soudce, který stojí nad obžalovaným. A je to divné, vždyť jak se zdá, (skoro) každý z vás si někdy něco vyndával z oka a teda ví,  jak to bolí a kolik slz nad tím člověk musí vyronit.

            Nejprve vyjmi ze svého oka trám, pak teprv prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (5) Odstraňování vlastních nedostatků je podmínkou. Podmínkou pomoci bližnímu je zkušenost, jak je takový zákrok bolestivý, jak něžné, jemné a citlivé ruce člověk přitom musí mít. Podmínkou účinné pomoci je zkušenost s tím, jak něco vyndat nebo odstranit nejde, nebo hodně těžko. Zkušenost, jak po těchhle operacích zůstávají občas jizvy a rány a následky. A skoro – zdá se, že  koho to někdy bolelo a kdo nad tím ty slzy ronil, ten si možná už nechá zajít chuť na smítka v očích druhých lidí.

            Až se zas budete dívat na svět, až se kouknete okolo sebe a uvidíte špínu a smetí a třísky, podívejte se také do zrcadla. Jestli náhodou nevidíte svět špinavě kvůli špíně ve vlastních očích. Kvůli vlastním trámům. A od těch vlastních trámů začněte, ne od cizích třísek. Z trámů se totiž dá něco postavit. Z těch se dá něco budovat – ne z třísek.

            A pak si ještě vzpomeňte, že kdyby nám Hospodin ty trámy hodlal vyndávat, že by to tuze bolelo. Nás. Právě nás. Kdyby nám naměřil naší vlastní mírou, to bychom teda dopadli. Avšak o tohle Hospodinu nejde. Naštěstí. S trámy měl v úmyslu cosi úplně jiného než nás jimi znemožnit. Ze dvou trámů jednou za hradbami Jeruzaléma kdosi stloukl kříž. Amen.

Jan 8,1-10                  164, 627, 379, 450                 Přísloví 6,16-19

Kázání na 12. neděli po Trojici, 7. září 2014. Předlohu kázání napsala Johana Zbořilová (+ 8. září 2007)