Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. (21) Sestry a bratři, existují důkazy, že tohle pravidlo v praxi funguje. Skuteční lidé zažili skutečné události, kdy zlo bylo přemoženo dobrem. Ano, i v tomto našem světě vítězí dobro nad zlem. Chudák je ten, kdo o tom pochybuje a vítězství dobra odsouvá jen do pohádek. Neboť takový člověk se se svým životem ocitá v beznadějném hororu. Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Pravidlo, které platilo a platí. Poslyšte pár příkladů.

            Přesně před týdnem se v lipském evangelickém kostele svatého Tomáše konal pohřeb Christiana Führera. Tento muž se zapsal do dějin Evropy, jelikož vydatně přispěl k rozkladu komunistické moci ve východním Německu. Počátkem 80. let přišel jako mladý farář do Lipska, kde spolu s mládežníky začal organizovat modlitby za mír. (Což bylo téma, které tehdejší vládci ještě jakž takž ve veřejné církevní činnosti skousli.) Závody ve zbrojení mezi Východem a Západem byly v plném proudu, takže bylo zač se modlit. Postupem času se k míru přidružila další palčivá témata východoněmecké reality – životní prostředí, svoboda cestování, lidská práva. Každý pondělní večer byl kostel otevřen pro všechny, kdo chtěli uprostřed šedi socialismu aspoň na chvíli zakusit důstojný pohled na člověka a na společnost. V průběhu léta 1989 – čili právě před čtvrtstoletím – se z tisíců návštěvníků staly desetitisíce. Na shromáždění v kostele plynule navazovaly protestní pochody městem s voláním po svobodě. Počet účastníků narostl na 70, možná i až na 100 tisíc. Na ně s německou pečlivostí dohlíželi policisté uniformovaní i tajní, podpořeni dalšími ozbrojenými jednotkami. Napětí vrcholilo v říjnu 89, kdy se vydatně přelilo do Berlína a dalších měst.

            Vše začalo v kostele od modliteb za mír. Proti zlu bylo postaveno dobro. Christian Führer od samého počátku dbal na to, aby demonstrace byly opravdu pokojné. Když se lidé začali pohybovat ulicemi a časem se odvážil jít i kolem ústředí nenáviděné tajné policie, měli organizátoři modlitebních shromáždění obavy z možného násilného střetu. Na příští pondělí proto v kostele připravili hromadu svíček. Každý dostal do ruky jednu, zapálil si ji, ale neměl ji nést sám. Měl ji držet se sousedem. Farář Führer k tomu později řekl: „Nechtěli jsme, aby lidé měli volné ruce. Když držíte jednou rukou svíci vlastní a druhou rukou přidružujete svíci sousedovu, nemáte možnost sebrat kámen a hodit ho po protivníkovi.“ A ono jim to tenkrát vyšlo. Podařilo se naplnit biblické Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.

             Po východním Německu se daly věci do pohybu i u nás. Sametová revoluce – dnes už se nad oním pojmenování pousmějeme. Poněkud pošetilý název pro převrat. Ale proč ne? Proč nevěnovat pozornost skutečnosti, že zlý režim padl nikoli náporem násilí či ještě většího zla. „Nejsme jako oni.“ Bylo jedním z hesel doby. Do ulic se tenkrát přelil kus Ježíšova kázání na hoře. Atheističtí Čechové a Češky měli příležitost prožít blahodárnost Božích pravidel. Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Co z toho v lidech zůstalo do dneška, je otázkou. Jisté je, že tehdy pro většinu obyvatel byla atmosféra byl příjemná. Místo děsivých komunistických paragrafů zakusili platnost Božího zákona.

            Na jihu Rakouska, v hornatých oblastech nad řekou Drávou, se nacházejí hloučky korutanských evangelíků. Mají podobný osud jako naši předchůdci na Vysočině či na Valašsku. V těžko přístupných oblastech se jim podařilo uchovat víru i v období protireformace. Nad dveřmi jednoho selského stavení lze číst nápis, který tam před dávnými věky nechal vytesat evangelický hospodář.

Za dobro oplácet dobrem je lidské,

za zlo oplácet zlem je živočišné,

za dobro odplácet zlem je ďábelské,

za zlo oplácet dobrem je božské.

            Prostý venkovan vložil do jednoduchého čtyřverší moudrost vyčtenou z Bible. Moudrost, o které filosofové sepisovali rozsáhlá pojednání. K člověku patří rozlišování mezi dobrem a zlem. Už na počátku v edenské zahradě člověk okusil ze stromu poznání – pozor, ten strom se nazývá nikoliv stroze strom poznání, nýbrž strom poznání dobrého a zlého. Patří k nám lidem, že uvažujeme o vztahu dobra a zla. O zápasu dobra a zla. Velikou otázkou zůstává, odkud se zlo bere. Proč na nás doléhají přírodní pohromy, proč je tolik nemocí nevyléčitelný a neléčených, proč trpí nevinní, proč nesmyslně končí mladé životy? Odkud je to zlo? Jednoduché odpovědi neexistují. Apoštol Pavel se nepouštěl do složitých úvah na toto téma. Jej zajímal další směr. Nikoliv odkud je zlo, nýbrž kam se zlem. Co uděláme s tím vším zlým, co nás obklopuje. A jeho odpověď je jasná. Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.

             Začal jsem politikou a převratnými dějinnými událostmi, ale hlavní pole působnost Božích pravidel je osobní život. Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Matouš 5,23n) Ano, usmíření neboli odstranění zla ve vlastním dosahu a působnosti je hlavním úkolem každého z nás. Kde jinde chceme začít odstraňovat zlo, nežli sami u sebe a ve vztazích, které jsou jim zamořeny. Proto se tak krásně poslouchá příběh o mladém Davidovi, který ač měl v hrsti svého pronásledovatele Saula, nezabil jej a důmyslně mu dokázal svou bezelstnost. Přesně v Duchu Božím: Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možné, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Neboť je psáno: „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň., dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. (17n.20)

           Sestry a bratři, i onen tichý a často nenápadný vzdor vůči zlu může být velice účinný. Povím vám své vlastní svědectví. Vyrůstal jsem v Opavě. Jedna její část se nazývá Kylešovský kopec. V prvních desetiletích minulého století byl tento kopec zastavěn jak rozmanitými vilami, tak i pozoruhodnými nájemními domy. Uprostřed téhle stylové zástavby pak stojí škola, kam jsem chodil. Naproti školní budově se nachází rovněž ve velkolepém stylu postavený sociální ústav jménem Marianum. Kdysi jej zřídila katolická církev, později jej zabral komunistický stát. V dobách mé školní docházky tam přebývalo asi 300 mentálně postižených dětí. My žáci atheistické školy jsme netušili, že název protější budovy v sobě skrývá jméno Ježíšovy matky Marie. Pro nás to byl prostě marián, žádné Marianum, a hojně jsme ho používali ve svých posměšcích. „Si hlupy, choď naproti do marianu!“ Smíchem a legráckami jsme se snažili zastřít svou nejistotu a strach. Stačilo totiž, když jsme někde venku potkali na procházce skupinku postižených dětí, zmlkli jsme jako zamrzlí. Ač byly zpravidla větší nežli my, držely se ve dvojících za ruce, kráčely kymácivou chůzí a nepřítomně se usmívaly. Na sobě měly neuvěřitelně staré boty a šaty, často vytahané tepláky. Zjihle jsme se míjeli a nechápali jsme, kdo to proti nám jde. Někdo takový nepasoval do obrazu světa, jaký nám škola předkládala. Pohledem jsme zděšeně klouzali z jedné mongoloidní tváře na druhou a na konci takového smutného průvodu nás čekalo vysvobození. Skupinu doprovázela vždy aspoň jedna řádová sestra v řeholním oblečení. Spíše dvě. V jejich tvářích a hlavně v jejich očích byl dobře viditelný pokoj a vlídnost, které uklidňovaly i nás. Také sestry se usmívaly, jen lehce, ale i za tím lehkým úsměvem se dalo rozpoznat, že mají dost silný důvod. Zatímco my jsme trnuli nad neštěstím, které potkalo ty nebožáky, ony přistupovaly k jejich zlým údělům se svou dobrotou. Pro mne osobně se sestřičky staly ilustrací toho, co znamená apoštolovo Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.

            Ale moje vzpomínka by takto nebyla úplná. Rád vzpomínám na ony neznáme sestry z Marianu. Ony překonávaly zlo nejen u svých svěřenců, ony svou tichou službou překonávaly i zlo kolem nás a v nás. Nezapomeňte – psal se počátek osmdesátých let. V Kremlu vládl Brežněv a komunistická ideologie byla dosud při síle. Ve škole jsme byli masírováni nesmysly o hrdinné straně a o blahobytné společnosti, nejlepší ze všech. Ale jaksi se v tom opěvování mlčelo o oněch sestrách, které jsme my znali odnaproti. Někdy – když měli v teplém počasí otevřená zamřížovaná okna, rozléhal se ulicí strašlivý řev, jak někým zmítali běsi. O takové lidi se ony staraly a očividně při tom byly šťastné. Socialistický stát nedokázal dát těm ubožákům ani slušné oblečení. Ač jsme neměli křesťanskou výchovu, v mých očích nebyli v hrdiny stachanovští havíři, kteří rubali vagony uhlí. To by dokázal každý silák. Hrdiny byly sestry, jež zvládaly to, co nikdo jiný nedokázal. Vydávali tiché svědectví, že dobro přemáhá zlo. A takové svědectví beze slov můžeme vydávat i my. Amen.

1.Samuelova 24,4-14       42; 383; 672, Hevenu šalom alechem, 579                              Matouš 5,21-24

Kázání na 4. neděli po Trojici, 13.7. 2014. Za inspiraci a cenné příklady vděčím Michaelu Bünkerovi, biskupovi Evangelické církve v Rakousku.