Sestry a bratři, právě jsme slyšeli, jak se Pán Ježíš modlil. Ježíš chválil Boha za to, že se dal lidem poznat. Bůh nezůstal utajený. Náš Bůh totiž není nepřístupný film, na jaký se jen tak nepouští. Naopak – Bůh se lidem zpřístupnil. Nabídl se nám. Kdo chce, ten může spatřit velkolepý Boží příběh v dějinách i ve vlastním životě.

Nalézt Boha ve světě, objevit Boha uprostřed lidských zmatků – to je veliká a slavná věc. Proto Ježíš vzdává chválu. Není totiž samo sebou, když lidé poznají, kdo je Bůh. Když ve svém životě narazí na pravého a živého Boha. Pro nás křesťany se známost s Bohem stala jakousi samozřejmostí. Ani se nepozastavujeme nad tím, že v Boha věříme, navíc že v něj věříme správně, jak doufáme. Neudivuje nás, že jsme věroučně trefili hřebík na hlavičku. Vždyť nechybělo příliš a mohli jsme věřit úplně jinak. A to nemyslím jenom v rámci křesťanství.

V jakého Boha tedy vlastně věříme? Existuje přeci mnoho různých učení o Bohu. Které si vybrat? Jsou lidé, kteří Boha ztotožňují s přírodou. Strom i kámen, bláto i žabička uprostřed blátíčka, v tom všem je údajně cosi z Boha. Někdo další věří, že Bůh je neviditelný hodinář, který kdysi natáhl svět jako hodinky a od té doby se do chodu světa nevměšuje. Tik-tak-tik-tak-tik-tak, čas plyne a všechno jde samo. Pro někoho zase je Bůh přísný účetní, který oddělen přepážkou eviduje každý lidský čin a nikdy zpoza té své přepážky nevyleze. Výčet názorů na Boha není zdaleka u konce. Některá jiná učení pro změnu Boha zcela rozmělnila. Vytvořila si takového rozplizlého boha, rozostřeného, nemastného a neslaného. Rozpustila jej ve všelijakých magických představách nazývaných osud, astrologie, energie, anebo rituál, mystika či extáze. Za tím vším prý lze hledat Boha. A aby toho nebylo málo, úplně navrch máme učení, že prý vůbec žádný Bůh není. Bůh je prý jen výmyslem pověrčivých lidí, kteří se zapomněli ve středověku. Jak vidíte, nabídka názorů na Boha je široká, stačí si jen vybrat.

Jenže podle čeho vybírat? Dnes a denně vstupujeme do samoobsluhy plné náboženství a různých světonázorů. Uličkami mezi regály každý a každá tlačíme svůj vozík. Je to vozík našeho srdce. Co do něj naložíme?  Některé výrobky se už na první pohled jeví jako šunt a šmejd. Po takových sáhne jen opravdový zoufalec nebo unuděnec. Některé výrobky však jsou lákavé a možná by se daly trochu používat. Někdo do vozíku vrší páté přes deváté vše, co se mu zalíbí. Někdo se shání jen po módních záležitostech. Někdo naletí na akční nabídku a teprve s odstupem zjistí, že si do svého srdce pořídil vyslovenou zbytečnost. Anebo to ani nezjistí. Procházíme duchovní samoobsluhou. Co si v ní vybereme? Čím naložíme svá srdce? Komu uvěříme, komu svěříme svůj život?

Náboženský supermarket narvaný až po střechu. Připomíná ty obyčejné supermarkety. Nejspíše tu situaci znáte také, já osobně ji zažívám poměrně často. Jsem na nákupu v obchodě a přede mnou police plná zboží, dejme tomu rýže. Rýže krátká i podlouhlá, v sáčcích i bez sáčku, rýže lepivá i nelepivá, předvařená i snadno rozvařená. Podle čeho vybrat? Zrak mi těká od jednoho balíčku na druhý. Jsem bezradný. Kéž bych se vyznal v pěstování rýže! Kéž bych rozuměl poměru škrobů a cukrů! Kéž bych věděl, jaká rýže se hodí ke kuřeti a jaká k játrům! Ale zůstávám bezradný, protože mi scházejí informace. Nestudoval jsem ani rýžovnictví, ani potravinářskou chemii, ani kuchařské knihy. Jsem nevzdělaný, nepoučený diletant.

Bez znalostí se z nepřeberné nabídky obtížně vybírá. Obtížně se vybírá rýže, neméně obtížně se vybírá také víra. Snad nyní lépe porozumíme Ježíšově modlitbě chval. Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před učenými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo. (25n) Bůh lidem pomáhá rozhodnout se. Spěchá na pomoc naší nerozhodnosti. Tam, kde my bychom jen bezradně postávali mezi regály, on posílá svou radu. Ano, scházejí nám informace, ale on to ví. Sami od sebe se nedokážeme správně pro Boha rozhodnout. Jenže Bůh má s námi soucit a dává se nám poznat. Zjevuje se maličkým. Dává se poznat právě těm nerozhodným, těm, kteří nejsou vzdělaní, kteří postrádají rozumné argumenty. U Boha mají šanci právě ti lidé, kteří si Boha nemohou prověřit. Lidé, kteří nemají prostředky k tomu, aby si Boha vyzkoušeli. Aby jej porovnali s jinými bohy. Hospodin, náš Bůh je Bohem i pro lidi, kteří o Bohu nic nevědí, kteří se v náboženství nevyznají. V evangeliu se o takových lidech píše jako o maličkých či nedospělých. Neprošli žádným školením, nesplnili žádné předběžné podmínky, a přesto se k nim Bůh přiznal. Zjevil se jim.

Zjevil se – to slovo zní tajemně. Však také zjevení souvisí s tajemstvím vztahu. Četli jsme onu tajemnou výpověď: Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. (27) Nevíme, co všechno se odehrává uvnitř oné obrovské lásky mezi Kristem a Otcem v nebesích. Cosi však proniká na povrch. Komu chce, tomu Syn zjevuje, jak se vlastně věci s Bohem mají.

Pořád tu ale zůstává určitá hádankovitost. Asi se ptáte, komupak že Kristus chce Boha vyjevit. Není v tom zašitá nějaká nespravedlnost? Jak to, že chce zjevit Boha jenom někomu? Copak ostatní víru v Boha nepotřebu-jí? Proč jedni ano, a druzí ne? Vytyčuje Kristus nějakou neviditelnou hranici mezi lidmi určenými ke spáse a těmi ostatními? Z jednoho verše by se to snad mohlo zdát. Honem si proto přečtěme další verš: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny…(28)

Nikoli jen některým, nýbrž všem chce Pán Ježíš představit dobrého Boha. Pojďte ke mně všichni. Evangelium není na příděl. Ježíš zve lidi bez omezení počtu. Oznamuje Boha všem. Díky Kristu se nepotloukáme bezcílně po náboženském tržišti, nepřelétáváme od jednoho učení k druhému. U něho jsme totiž nalezli domov. Odpočinutí. My patříme k jeho maličkým a nedospělým. Když se nám nedostával rozum, když jsme nevěděli podle čeho si vybrat světonázor, on nám dal odpočinutí. Dal odpočinout ustaraným duším. Veliký učitel a kazatel Augustin krásně říkal: Nepokojné je naše srdce, Bože, dokud nespočine v tobě.

Sestry a bratři, vždy když se v Duchu obracíme ke Kristu, odpočíváme. Spočíváme. Třebas u uprostřed obrovského stresu, neštěstí, tlaku, nejistoty – jakou je naše pandemická doba. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Ve víře, vírou si dopřáváme odpočinek. Dopřáváme si pauzu od tíhy bezradnosti, která doprovází naše všední dny. Pán Ježíš z nás snímá břemeno nejistoty, zda jsme vybrali pro budoucnost správně. Zda budoucnost se svou výbavou zvládneme.

Mluvím sice o odpočinku, ale nemám na mysli zahálku či nehybnost. Když totiž odpočíváme u Krista, nezůstáváme trčet na místě, ale kráčíme cestou následování. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším, Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. (29n) Když odpočíváme u Krista, nezůstáváme trčet na místě, ale kráčíme cestou následování. Na té cestě se odpouštějí staré i čerstvé viny, přemáhá se strach z neúspěchu i ze smrti, na té cestě čeká usmíření s bližními i s Bohem i sami se sebou. Kristův odpočinek nám dává vnitřní sílu. Bereme na sebe břemeno Ježíšova učení a s překvapením zjišťujeme, že ani netíží, ani netlačí. Ale o tom, se už musí přesvědčit každý sám. Amen.

Ez 36,22-28                130; S 319; 394; Bůh má rád, 419    1K 1,26-30

Kázání v neděli 20. září 2020.