Zvláštní chlapík, tenhle Abraham. Určitě jste už o něm slyšeli. A pokud jste o něm neslyšeli anebo pokud jste na něj zapomněli, tak dnes vám ho připomenu. Všichni zde v kostele by měli znát Abrahama a jeho příběhy. A víte, proč bychom ho měli znát? O Abrahamovi se říká, že je praotcem. Praotcem všech věřících. Naším praotcem. Vy znáte pověst o jiném praotci – o praotci Čechovi, který do téhle země přivedl Čechy. To je to povídání o hoře Říp a o mléku a o strdí. Jako praotec Čech přivedl Čechy do Čech, tak praotec Abraham přivedl lidi do víry. On ukázal cestu víry.

         Vskutku povedený název nesla brána, u které se odehrává dnešní příběh. Krásná brána. Nádherná brána. Brána půvabná, žádoucí. Badatelé si nejsou jisti, kde a zda vůbec se brána tohoto jména v jeruzalémském chrámu nacházela. Jinde nežli v Bibli tohle pojmenování neobjevíme. Možná šlo jen o nějaké krátkodobé, příležitostné označení. Krásná brána. Možná tak byla nazvána jenom pro ten náš dnešní příběh, aby se zvýraznilo, že se u této brány opravdu stalo cosi krásného. Cosi zázračně radostného.

Sestry a bratři, pěkně starožitné slovo tohle slovo „milost“. V běžném hovoru ho vůbec nepoužíváme. Asi by byla zajímavá anketa mezi mladými lidmi, zda si pod tímhle slovem dovedou něco představit. Výsledky by patrně byly nevalné – a nejen u mladých.

Sestry a bratři, já a vy a my všichni, jak jsme tady i jak tak porůznu pobýváme po zeměkouli, my všeci jsme stavitelé. Budujeme své životy. Kámen za kamenem, cihlu za cihlou, trám za trámem přidáváme do své životní stavby. Život jako dům, to není špatné podobenství. Výsledek našeho úsilí, který se během let spojí do jednoho celku. Jako dům. Napřed se v životě věnujeme hrubé stavbě – učíme se chodit a mluvit, vzděláváme se ve školách a nacházíme si přátele, zakládáme rodinu. To je hrubá stavba. A pak následuje spousta těch drobných až titěrných činností, kdy je zapotřebí se věnovat detailu.

Sestry a bratři, jsou v zásadě dvě možnosti, jak číst dnešní biblický příběh o proroku Elijášovi. Za prvé je možno číst jej jako pohádku, jako vybájenou příhodu, ve které se dějí nadpřirozené věci. Prorok řekne „Bude sucho po řadu let“, a je sucho. Bůh řekne „Budou tě živit havrani“, a havrani proroka živí pravidelně ráno a večer. Elijáš chudé vdově řekne „Neboj se nedostatku a navař mi“, a vdova prorokovi navaří a nedostatek se nekoná. Mouka ve džbánu neubude. Tak trochu jako v pohádce „Hrnečku, vař“, ovšem zde spíše „Džbánečku, doplň se“. 

Bohu se zalíbilo ty, kdo věří, spasit bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. (21nn) Židé, Řekové, my. Když apoštol mluví o třech různých skupinách, mohlo by se zdát, že lidi škatulkuje. Ten je takový a onen je makový. Šup s nimi do přihrádek, hlavně aby se nepromíchali s námi, kteří s nimi nechceme mít nic společného. Jenže když apoštol Pavel mluví o Židech a o Řecích, nemluví o nikom vzdáleném a cizím. Pavel mluví o sobě. Pavel sám osobně je Žid jako poleno a zároveň je Řek jako poleno.