K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, (1) říká žalmista v pradávné písni. „K tobě duši pozdvihuji,“ zpívali jsme my spolu s ním v úvodním žalmu. Sestry a bratři, pozvedat, pozdvihovat duši – jak se to vlastně dělá? Co přesně člověk vykonává, když zvedá duši? Existuje snad nějaký zvedák, nějaký hever na duši, kterým bychom kus sebe dovedli pozvednout výše k Bohu?

A strhla se bitva na nebi, (7) čteme v našich Biblích. Byl boj na nebi, zpíváme se Svatoplukem Karáskem v jeho písničce. Bitva a boj. Zvláštní – jakoby čeští překladatelé a textaři měli potřebu nás šetřit. Ekumenický překlad, bible kralická, Bible 21, katolické překlady. Jako kdyby se bály říci naplno, co je psáno v původním řeckém znění: A byla válka v nebi. Válka, nikoli bitva či boj. Slovo válka je příliš závažné, příliš děsivé. Válka – to je hrůza. Když se řekne boj, tak to zní skoro až vznešeně.

Sestry a bratři, v Písmu svatém se skutečnost neretušuje. Nepřikrašlují se minulé události, a ani apoštolská doba není idealizována, i když my bychom ji možná rádi viděli růžovou a uhlazenou. Avšak chyby a problémy existovaly už tenkrát a nejsou zamlčeny, nýbrž se o nich otevřeně mluví. V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. (1) Jedni křesťané si stěžují na druhé křesťany.

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství. (9) Sestry a bratři, i dnes bychom potřebovali, aby někdo řekl nějaké trefné podobenství o těch, kteří si na sobě zaklá-dají, že jsou správní, a ostatními pohrdají. Z různých stran lze slyšet, že společnost je rozdělená. Hluboce rozdělená.

Když mě brali za vojáka, stříhali mne dohola. Pak nás všechny přivedli do veliké místnosti, kde jsme se museli převléci do vojenských trenýrek, ponožek a tepláků. Civilní šatstvo, ve kterém jsme přijeli do kasáren, jsme si každý naskládali do velikého papírového pytle, ten jsme svázali do balíku, opatřili adresou a předali k odeslání domů. Takové byly první okamžiky mé základní vojenské služby. Veliké převlékání.

Krále trefil šlak. Václav IV. Lucemburský byl raněn mrtvicí, když se na svém loveckém zámečku v Kunraticích dozvěděl, že vzbouření obyvatelé Prahy vyhodili z okna staroměstské radnice pány konšely. Historikové později dají téhle události z roku 1419 název „První pražská defenestrace“ neboli „První pražské vyoknění.“ To se přeci nedělá, aby se důstojní činovníci vyhazovali ven na ulici!  Král se rozhněval právem. Po svém otci, slavném císaři Karlu IV.