Taková pěkná letní příhoda, sestry a bratři. Výlet do přírody. Výstup na horu. Obvykle za ni bývá považována hora Tábor, což dává docela smysl, jelikož v Ježíšově domovské Galileji se žádná jiná výrazná hora nenachází. Hora Tábor tedy zákonitě přitahovala pozornost a zřejmě i nohy poutníků. Žádné strmé štíty a rozeklaná skaliska. Jen jakýsi vysoký a vcelku dobře schůdný kopec ve tvaru našeho Řípu. Ční do krajiny jako kopeček zmrzliny.

Ježíš vystoupil na horu, aby se modlil. (28) Prosím pěkně, kdy naposledy jste se vy osobně vypravili na nějakou horu pomodlit se? Asi vás to ani nenapadlo. Ani mě ne, přiznávám. Hora jako místo k modlitbě. Zvláštní.  Ale není to nepochopitelné. My chodíme za modlitbou do kostela, na vyhrazené místo. Anebo se snažíme pro modlitbu najít tichý kout, okamžik zklidnění, ztišení, odtažení se od okolního ruchu. Což vrcholek hory docela splňuje. Nezapomínejme – Ježíš jakožto potulný kazatel prošel kraj křížem krážem. Byl osobností známou, tzn. u někoho velmi populární a pro někoho jiného zase velmi problematický. Za těchto okolností, když se na něj upíná zrak veřejnosti, rozhodně není na škodu podniknout výstup na horu. Ztratit se lidem z očí. Nalézt bezpečnou samotu, kde nehrozí vyrušení a kde se lze cele svěřit Bohu. Kdo by neměl touhu po hlubokém usebrání? Hora je dobrý cíl – nejenom pro výlet.

A když už je řeč o hoře, možná si vzpomenete, že to není poprvé, kdy se v evangeliu výslovně zmiňuje Ježíšův pobyt na vrcholu hory. Schválně vám dám chvilku na uvažování… Možná jste si to nestihli vybavit, ale poprvé se o Ježíšovi na hoře mluví v příběhu o pokušení. Pak ho ďábel vyvedl na vysokou horu, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: „Tobě dám všechnu moc a slávu těch království. Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ (L 4,5nn) Jak víte, Ježíš se tenkrát ďáblovi nepoklonil. Nikdy se mu nepoklonil, což my o sobě říci nemůžeme. Kristus tedy znovu míří na horu, jako kdyby se znovu měl vypořádat s pokušením světovlády. Vždyť to muselo být přímo opojné, když mu dole ve vesnicích a městech lidé viseli na rtech! Když hltali každé jeho slovo. Když tisícům hladových rozděloval chléb. Když mu přinášeli nemocné s důvěrou, že se domů vrátí uzdraveni. Když po letech ponížení dostávali novou naději na důstojný život. Boží království je blízko! Tak krásné to bylo – tolik pozornosti, moci a slávy, jichž se Ježíšovi dostávalo. Tak krásné to bylo – zahrnovat svět láskou.

A možná, že právě před tím vším Kristus odchází na horu. Získat odstup od překotného hemžení. Získat odstup od lidských snů. Získat nadhled nad lidským oče-káváním. Odolat pokušení ovládnout svět svými představami. Nepodřídit vše popularitě založené na slávě a moci. Nechlácholit zklamané lidi řečmi typu: Ano, bude líp. Neměnit svět jen z vlastních sil. Možná, že právě proto jde Ježíš na horu. Získat odstup od lidských snů a nahlédnout do záměrů Božích. Ježíš vystoupil na horu, aby se modlil.

Nikdy jsem se na žádnou horu neplahočil kvůli modlitbě, jak to dělal Ježíš.Hrdě však o sobě mohu prohlásit, že jsem stejně jako Pán Ježíš podnikl výstup na horu s přáteli. Vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu. (28) (Toho Jakuba Většího, o němž zde byla řeč před dvěma týdny.) Asi bychom ty tři učedníky mohli označit za nejbližší Ježíšovy přátele, kteří ho doprovázejí ve významných životních oka-mžicích. Když se něco děje, oni tři jsou při tom. Nyní tedy Kristus vystoupil na horu k modlitbě a prošel podivuhodnou proměnou. Petr, Jan a Jakub jsou u toho. A podobně, když se o velikonocích bude schylovat k Ježíšovu zatčení, když už bude po poslední večeři a Ježíš se vydá modlit se – tentokrát do ústraní Getsemanské zahrady, i tam jsou ti tři spolu s ním. Možná si také vzpomenete, že svorně usnuli, zatímco se Ježíš modlit. Nebylo to poprvé. Už tady, dlouho před velikonocemi a daleko od Jeruzaléma, čteme totéž. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. (32) Jak výmluvné! Ani ti nejlepší přátelé s vámi neunesou všechno. Na některé věci – právě na ty věci nejniternější – stejně nakonec budeme před Pánem Bohem sami.

Hora Tábor, tři učedníci, Ježíš a jeho modlitba. Moc rád bych věděl, zač se modlil. Nahlédnout do Kristových nadějí a obav. Jenže dovnitř člověka nevidíme. A je to vlastně dobře, že se nám do soukromého vztahu s Pánem Bohem nikdo neplete. Dovnitř do člověka nevidíme, ale tady se událo cosi prazvláštního navenek. Což vidět jde! Když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. (29) Co se to stalo? Jak si to vysvětlit? Jaká proměna se to odehrála?

Proměnění na hoře, tak se nazývá tato událost. Promění Páně, tak se nazývá tato událost v dávných křesťanských kalendářích, podle nichž připadá na 6. srpna čili na minulý čtvrtek. Nutno dodat, že se jedná o svátek poněkud zapadlý prachem. Když ona ta samotná událost u jeho základu je taková nějak těžko proniknutelná. Přitahuje pozornost a zároveň vzbuzuje rozpaky. Je spojená s Ježíšovou soukromou modlitbou, o jejíž hloubce a vyznění nemáme ani tuchy. Ale zároveň se stalo něco viditelného. Jeho tvář nabyla nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlou-vali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Elijáš; zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. (29nn)

Podivní výletníci dorazili na vršek hory. Mojžíš a Elijáš! Odkud ti se tady berou? Zrovna ti dva velikáni národní historie. Jako kdyby k nám přišli Karel IV. s T.G.Masarykem. Vždyť ti už jsou dávno mrtví! No právě – zde jde o ten obraz, že se ti tři ukážou spolu: Ježíš, Mojžíš, Elijáš. Jedna parta, jeden tým, spolupracovníci, kteří napříč staletími táhnou za jeden provaz. Škoda, že zde nemůže obšírně číst z biblického Starého zákona a podrobně si ukázat, co byli Mojžíš a Elijáš zač. V lidovém povědomí žili jako hrdinové, vůdcové národa a bojovníci za víru. Mojžíš vyvedl Izraelce z egyptského otroctví a udělal z nich svobodný národ. A aby se nově nabytá svoboda nerozpustila v bezpráví, sepsal Mojžíš pro Izrael zákon na Boží hoře. (Vidíte, už dříve se chodilo po horách, jak jsme slyšeli v prvním čtení.) Prorok Elijáš žil mnoho staletí po Mojžíšovi a zapáleně bránil pronikání pověr a s nimi spojených nelidskostí. Proti roztěkanému přeskakování od jednoho božstva k druhému Elijáš razil soustředění a rozum. Jeden Bůh stačí a basta. Ani žádný obraz či sochu nepotřebuje, neboť je jedinečný.

Zvláštní sešlost na hoře Tábor. Tři spící učedníci se probouzejí a vidí jednoho Ježíše, jak rozmlouvá se dvěma významnými postavami z historie – byli to Mojžíš a Elijáš; zjevili se ve slávě. Sláva, zase ta sláva se nám do všeho míchá. Slávu kdysi na vysoké hoře nabízel Ježíšovi Pokušitel. Slávu Kristus prožíval dole mezi svými obdivovateli, před kterými na tu horu tak trochu tekl. Nyní se se slávou a ve slávě uka-zují slavní Mojžíš a Elijáš. Sestry a bratři, právě tady se děje ono tajuplné promění na hoře. Dohromady se skládají věci, které se jinak běžně nespojují. Které nám na mysl pospolu nepřijdou. Zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Sláva a dokonání. Vzestup a pád. Přátelství a nenávist. Život a utrpení. Neboť k tomu všemu přeci Ježíš spěje na cestě do Jeruzaléma.   

Právě Mojžíš a Elijáš mu mají na toto téma co povědět. Dva velikáni, obdivovaní, uznávaní a oslavovaní. Ale čím si oba prošli na své cestě? Mojžíš byl svým lidem bezpočtukrát odmítnut. Čelil vzpouře, zakusil marnost svého počínání, když lidé snili o návratu do otroctví k egyptským hrncům. Zoufá si: „Nemohu unést tento lid, je nad mé síly. Když už se mnou chceš takto jednat, raději mne zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení.“ (Nu 11,14n) Podobně si i Elijáš připadá opuštěn a zrazen. Zoufá si a žádá Boha: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ (1K19,4) Dva velikáni izraelských dějin – a zároveň dva největší zoufalci, kteří klesají pod tíhou svěřeného úkolu. Nepřijetí od vlastních, smutek až k smrti. Přání rychle zemřít, nežli nést těžké břemeno.  A právě o tom mluví Mojžíš a Elijáš spolu s Kristem. O jeho cestě do Jeruzaléma. O jeho cestě do konfliktu, do utrpení, do opuštění  a smutku až k smrti, kde už žádná sláva nebude.   

Proměnění nahoře. Proměnění představ o štěstí, o úspěchu, o slávě. Proměnění představ o službě bližnímu, která nesklízí vděk a někdy bolí. A trpce. Proměnění představ o lidské spolehlivosti, o lásce až za hrob. O vzkříšení. Vůbec se nedivím, že učedníci chtěli zachytit ten vzácný okamžik, kdy člověku dojde, že věci jsou jinak, než jak se na první pohled zdá. Kdy se člověk dovtípí, že nezáleží jenom na něm samot-ném, neboť až příliš snadno nám dojdou síly. Vůbec se nedivím učedníkům, že se sna-žili zachytit ten vzácný okamžik, kdy trošinku opravdově porozuměli Bohu, že jeho pomoc je blízko těm, kdo si zoufají. „Mistře, je dobře, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Elijášovi.“ Nevěděl, co mluví. (33) Jenže tyhle chvíle proměny nelze zachytit ani do stanů, ani do žádné duchovní konzervy v podobě modlitby či liturgie. Ta změna se musí otisknout do srdce. Zasáhnout nitro.

Proměnění na hoře. Kdo se vlastně proměnil při onom úkazu? Ten, který byl viděn, nebo byli proměněni ti, kdo viděli? Stalo se něco důležitého v Ježíšovi, nebo se stalo něco s jeho učedníky. Od obojího trochu. Důležitá je proměna pohledu. Nevidět slávu a utrpení odděleně. Nevidět odděleně život a smrt. Nevidět odděleně vlastní zoufalství a Boží pomoc. Spoji si jedno s druhým. To je proměnění na hoře.  

Taková pěkná letní příhoda, sestry a bratři. Najděte si nějakou svoji horu. Svěřte se Bohu v modlitbě a zkuste v jeho světle proměnit svůj pohled na to, co je před vámi. Pohled na štěstí a na neúspěch. Pohled na život, na smrt a na vzkříšení. Díky Bohu máme naděi, že to vše lze spojit. Amen.

 Ž 99,1n.9            Ex 19,9-20     99; S 172; 355; Touha po světle; 629     2Kor 3,18

Kázání v neděli po proměnění Páně, 9. srpna 2020