K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, (1) říká žalmista v pradávné písni. „K tobě duši pozdvihuji,“ zpívali jsme my spolu s ním v úvodním žalmu. Sestry a bratři, pozvedat, pozdvihovat duši – jak se to vlastně dělá? Co přesně člověk vykonává, když zvedá duši? Existuje snad nějaký zvedák, nějaký hever na duši, kterým bychom kus sebe dovedli pozvednout výše k Bohu?

K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, zpívá se v žalmu. Žádný zvedák na duše neznáme, a přece víme, o čem žalmista zpívá. Tak nějak uvnitř mu rozumíme. Žalmista není psycholog, třebaže mluví o duši neboli o psyché. Žalmista je básník, který hledá vhodná slova, básník, který se snaží dát výraz touze po Bohu. Tuhle touhu my známe. Rozumíme nasměrování k Dárci života. Je to jako zvednout duši, pozdvihnout ji z prachu, bláta a špíny, do nichž upadáme. Zkusit najít nový cíl, něco, co nás podrží, očistí, posílí. Pozvednout duši k Hospodinu znamená vykročit z našeho ukoptěného pachtění a konečně aspoň na chvíli dělat něco zaručeně dobře, něco, zač nás nikdo nezkritizuje, neodsoudí. K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši. To snad ani prosím nejde dělat špatně…

A proto mám rád neděli a nedělní bohoslužby. Je to svátek. Je to chvíle, kdy se konečně pořád jen neplácáme ve svých všedních starostech. Alespoň na chvíli ztratit z očí trápení našeho světa a vyhlížet svět, jaký má být. Pozvednout duši k Bohu znamená otevřít výhled ke světu podle Boha, k Božímu království. Vyhlížet svět, kde je dost lásky pro každého, kde se pravda těší úctě a zlovolníci umlknou, vyhlížet svět, kde je pro všechny hojnost jídla, zdraví, útěchy, štěstí. Proto jsme neděli co neděli jako Boží lid spolu, abychom nebyli zdeptaní, ubití a zašlapaní do prachu, nýbrž abychom se společně a navzájem pozvedli. Krásně to vyjadřuje liturgické zvolání v bohoslužbě mnoha západních i východních církví. Před začátkem večeře Páně, před tím radostným stolováním, kdy nás hostí štědrý Bůh, zazní zvolání „Vzhůru srdce“ a v odpověď „Máme je u Pána.“ Stejné sdělení jako v žalmu. Pozvednout duši. Náš směr je Bůh.

Kdo říká: K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, ten jakoby se ladil na jinou frekvenci. Jako kdyby chtěl uprostřed hluku a skřípotu světa rozeznít tóny pěkné písně. Zazpívat písničku se slovy a s melodií, které člověka potěší. V tebe, Bože, doufám, kéž nejsem zahanben. (2) Schválně volím tento příklad se zpěvem a písněmi. Nejspíše všichni sledujete zprávy a víte tedy, že pro nejbližší týdny to se zpíváním nebude moc slavné. Pozoruhodný vývoj. V úterý jsem se strachoval, jako to vůbec bude s naším shromažďováním. Mluvilo se o omezení počtu na dvacet či jen deset osob. Už jsem spřádal plány, kterak to udělat v neděli, jak se rozmístit po různých ozvučených prostorách v našem kostele. Ve středu se mi trochu ulevilo. Přečetl jsem si otevřený dopis, který poslala synodní rada naší církve ministrovi zdravotnictví a v němž jej upozorňovala, aby plánovaná opatření pamatovala i na bohoslužby, jakožto na poklidné shromáždění srovnatelné s návštěvou divadla, která je i nadále možná. No a ve čtvrtek přišlo nečekané rozuzlení: bohoslužby jsou možné až do 100 osob, ale nesmí se při nich zpívat. A to má být jako co? Bohoslužby bez zpěvu! – Kdo to kdy viděl? Jako kdybyste mi ruku uřízli. Člověk může dále fungovat, ale je to tak nějak napůl. Neúplně. Těžkopádně. Stejně tak bohoslužba bez písniček.

A tehdy mi to došlo. K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši. Když společně v kostele zpíváme, tak pozvedáme svou duši. A chcete-li ten příměr, tady ho máte: hudba a zpěv jsou zvedákem duší. Hever na duše. Taková samozřejmost – sejít se, zazpívat a pozvednout duši k Bohu. Taková samozřejmost. Ani si jí nevšímáme. A teď o ni máme přijít. Jistě, šlo by se vzepřít a zpívat dál. Šlo by se odvolat na apoštoly, kteří nerespektovali vladařský zákaz evangelizace a hlásali Krista dál podle hesla: Více se sluší poslouchat Boha, nežli lidi. Motto, jež bylo důležité pro Jana Husa i pro jednotu bratrskou. „Nějaká vláda nám přeci nebude diktovat, jak my máme oslavovat Boha!“ Jistě, šlo by si to zařídit po svém. Ale čemu bychom prospěli? Kolik lidí by se cítilo rozmrzele nebo snad i ohroženě? Je to zvláštní nařízení. Nejméně dvě neděle nebudeme v kostele zpívat. Nemůžeme ale říci, že jsme jako církev diskriminováni. Nebude se zpívat ani v opeře či při muzikálech, nebudou zpívat děti ve škole při hudební výchově. Smutné opatření. Tak trochu jako Půlnoční království v pohádce. Kéž by to bylo k něčemu dobré a pomohlo nám to aspoň trochu potlačit šíření nákazy.

K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši. Otázka teď zní, zda-li lze duši k Bohu pozvednout i beze zpěvu. Jsou písničky opravdu nutné pro naše nasměrování k Bohu, Dárci života? Odpověď znáte vy sami. K Bohu se lze samozřejmě obracet i jinak než zpěvem. Nejenom naše ústa, ale i naše srdce, naše nitro či náš duch mají Bohu co říci. Záměrně jsem do dnešní bohoslužby zařadil písně, ve kterých se mluví o tom, jak se vztahujeme k Bohu, rozmanitě nejenom hlasem. Má duše Boha velebí. (627) Píseň moje veselá by z hloubi duše zvučela. (165) Můj Pane, srdcem tě i rty, aj, ctíti hotov jsem. Anebo vzpomeňme na náš tradiční chvalozpěv po večeři Páně: Nuž Bohu děkujme ústy i srdci svými. (177) Schválně si v budoucnu všímejte, jak často bývá zmíněna tato podvojnost: chvála vnější, hlasitá, zpívaná a chvála skrytá, vnitřní, niterná, neslyšná. Naše ústa a písně nejsou zdaleka jediný způsob jak oslovit Pána Boha. Jak říká Ježíš v evangeliu: čím srdce přetéká, to ústa mluví. (Mt 12,34)

K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši. Bez tohohle pozvedání si, bratři a sestry, nedovedu představit bohoslužby. Bez obrácení k Bohu by tady bylo marné všechno naše zpívání. I ostatní činění tady ve sboru by bylo marné, kdybychom nebyli neviditelně spojeni s Bohem. Prostě kdybychom Pána Boha neměli rádi. Čili ať už se zpěvem či beze zpěvu: Ano, Hospodine, nebude zahanben, kdo skládá naději v tebe. (3)

Až tedy v příštích týdnech nebudeme při bohoslužbách zpívat, bude to škoda. Jak říká Joel Ruml, bývalý synodní senior naší církve: Při společném zpívání se věří hezčeji. Ovšem na druhou stranu až v příštích týdnech nebudeme při bohoslužbách zpívat, rozhodně neumlkne naše chvála. Pouto mezi námi a Bohem bude stále živé. Vždyť jej ani hrob ani, smrt nedokážou zničit. Amen.

Kázání v neděli 4. října 2020.

Mt 12,33-37   25; 627; 165,1-3.8-10; 553; 452    Ef 5,15-20