Sestry a bratři, v Písmu svatém se skutečnost neretušuje. Nepřikrašlují se minulé události, a ani apoštolská doba není idealizována, i když my bychom ji možná rádi viděli růžovou a uhlazenou. Avšak chyby a problémy existovaly už tenkrát a nejsou zamlčeny, nýbrž se o nich otevřeně mluví. V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. (1) Jedni křesťané si stěžují na druhé křesťany. Mladá církev zažila konflikt. Vnitřní konflikt. Nikoliv spor s okolním světem, nýbrž spor uvnitř sebe. Příčinou sváru byla potravinová pomoc udílená vdovám. Že prý řecky mluvící vdovy dostávají méně nežli ostatní. Od samého počátku totiž byla Kristova církev mnohojazyčná. Část mluvila aramejsky, jazykem blízkým hebrejštině, část církve mluvila řecky. (Latina přibyla až později.) Jak už se v dějinách opakuje, vytvořila jazyková hranice hranici mezi dvěma tábory. A každá skupina si hledí především svých příslušníků, těch, s nimiž si rozumí, a jich se také zastává. Třeba jako vdov, které nedostaly k denní obživě tolik, kolik potřebovaly.

Stížnosti a reptání se vkradly mezi první křesťany. Neděsme se proto, když se spory a mrzutosti objeví i v našich vztazích ve církvi, v rodině či jinde. Samotné neshody a třenice ještě nejsou pro lidské soužití neštěstím. Tragédií a neštěstím se stávají, pokud je nedokážeme řešit. Pokud je nedokážeme zpracovat a posunout se od nesouladu k souladu. Apoštolové to dokázali. Svolali všechny učedníky (2) a objevili schůdné řešení. První křesťané na výbornou zvládli krizi vzájemné důvěry. Všichni společně hledali způsob, jak místo rozporům dát prostor vzájemné lásce. Nebyli jako křesťané v pozdějších staletích, kdy se církev štěpila do různých směrů. Což se děje vlastně až dodnes, že se – často z malicherných důvodů – zakládají různé církve a církvičky a vymýšlejí se roztodivná jména pro nové církevní útvary. V knize apoštolských skutků se mi líbí, že se řecky mluvící křesťané neodtrhli od ostatních. Jistě, oni mohli odejít, mohli si založit své vlastní církevní společenství a dát mu břeskné výmluvné jméno. (Třeba „Řeckobratrská církev pečovatelská“.) Jenže oni nic takového neudělali. Pouto křesťanské lásky bylo tehdy zřejmě ještě pevné a nezvětralé. Jedni a druzí zůstali spolu a navíc zavedli způsob, jak se spravedlivě postarat o chudé a potřebné.

Ve starověku neexistovalo žádné sociální zabezpečení jako dnes. V naší zemi stačí pořádně vyplnit několik lejster, pochodit po úřadech a nějaké peníze se přikutálejí. Nebývá to pravda mnoho, ale aspoň něco. (A někdy ani ty papíry vyplňovat nemusíte. Stačí, aby bylo před volbami.)  V minulosti se však lidé museli zcela obejít bez dávek státní podpory a bez důchodů. Kdo se nebyl schopen uživit a neměl našetřeno či neměl bohaté příbuzné, ten byl odkázán na milodary. Židovští věřící si organizovali pomoc mezi sebou, vždycky v rámci té které synagogy nebo okruhu spřízněných synagog. Křesťané pokračovali v tomto osvědčeném způsobu pomoci. Vdovy a sirotci, váleční invalidé a zmrzačení otroci, lidé nemocní a lidé bez prostředků dostávali každý den od jeruzalémského sboru potřebné množství jídla. Jak církev rostla, přestávalo být pro dvanáct apoštolů zvládnutelné postarat se o všechny členy sboru. Proto došlo ke zmatkům a některé vdovy nedostaly svůj díl. Aby podobným nesrovnalostem zabránili, předložili apoštolové církvi následující návrh. „Bratří, vyberte si mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a službě slova.“ (3n)

Úkoly se rozdělují. Dvanáct apoštolů se bude věnovat službě slova, zatímco službě u stolů se bude věnovat sedm diákonů neboli jáhnů. Jedni budou mít na starost pokrm pro ducha, druzí se budou starat o tělesný pokrm. Apoštolové si neponechali všechny pravomoci pro sebe. Životaschopné společenství se vyznačuje uměním podělit se o úkoly. Rozložit povinnosti tak, aby každý rozvíjel své nadání a nikdo nebyl zavalen. Sedm mužů bylo vybráno za první diákony. Štěpán, Filip, Prochor, Nikánor, Parmén, Timón a Mikuláš z Antiochie. (5) Jména převážně neznámá. Jejich nositelé upadli v církvi poněkud do zapomnění. Natrefili jste snad někde na svých cestách na kostel svatého Prochora či svatého Nikánora? Znáte snad nějakou křesťanskou rodinu, v níž by chlapce pojmenovali Timón nebo Parmén? A přitom Písmo praví, že tito mužo-vé byli plni Ducha a moudrosti. Přesto tyhle biblické postavy málokdo zná. Asi patří k údělu diákonů a diákonek, že jsou neznámí. Jejich službu potřebným není tolik slyšet jako kázání kazatelů. Kdysi jako nyní. Vždyť v současnosti i lidé necírkevní vědí, kdo je pražským arcibiskupem, mnozí dokonce vědí, kdo je synodním seniorem. Kdo však ví, jak se jmenují nejvyšší představitelé katolické Charity a evangelické Diakonie? A přitom jsou to Kristovi služebníci, kteří svým bližním zprostředkovávají Boží milosrdenství.

Když shromáždění zvolilo sedmici diákonů, přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce. (6) Modlitba spolu se vzkládáním rukou znamenají obřad ustanovení diákonů. Někomu může takové obřadnictví připadat přehnané a celý ten rituál zbytečný. Těch sedm mužů se ale nemá do díla pustit jen tak. Potřebují posilu a výzbroj, ujištění, že na tu nekonečnou práci nejsou sami. Skrze ruce apoštolů sice neproudí žádná magická moc, přesto nejsou vzkládány nadarmo. Onomu gestu vložených rukou rozumím jako vyjádření bezvýhradné podpory. „Milí diákoni, my jsme s vámi. Jde nám přeci o stejnou věc – o Boží lásku, jak ji uplatňoval Ježíš Kristus.“ Ke vzkládání rukou patří modlitba. Prosba, aby Boží blízkost doplnila blízkost lidskou. Diákoni tedy nejdou do služby sami za sebe, jdou do služby za apoštoly, za církev, za Pána Boha. Skrze ně bude svět poznávat přívětivou Boží tvář.

V biblickém textu je řeč o službě potřebným. Řecky se služba řekne „diakonia“. Tohle slůvko si vepsaly do názvu četné protestantské dobročinné organizace. Kromě českobratrské církve provozují svoji diakonii církev bratrská, metodistická, československá husitská a slezská luterská církev. Ostatní církve užívají jiná jména – Charita v katolické církvi, ADRA u adventistů atd. Ale bez ohledu na název je jejich poslání stejné – diakonické. Služba potřebným. Činnost, na níž se nezbohatne. Činnost, při níž se rozdává. V České republice i v zahraničí různé Diakonie používají jeden společný znak. … Já v něm vidím dárek převázaný mašlí. Trefný symbol. Diakonie je služba, při které se lidé vzájemně obdarovávají. Jako kdysi diákoni rozdávali chléb, tak i nyní spousta lidí dává svůj čas, svou sílu a pozornost, svou lásku druhým lidem.

A jak to vypadá s diakonií v naší církvi? Jak jsme rozvinuli dílo, které zahájilo sedm diákonů? Současná diakonie má dvě podoby – organizovanou a neorganizovanou. Napřed pár slov k  organizované podobě. K dnešnímu dni provozuje Diakonie ČCE celkem 153 zařízení ve 26 střediscích a 6 školách. Asi nejznámější a nejviditelnější jsou domovy odpočinku v Krabčicích, Myslibořicích a v Sobotíně. Velké středisko se nachází v Kloboukách u Brna, jedinečný je hospic pro umírající ve Valašském Meziříčí. A náš sousední sbor ve Svitavách rozjíždí v rámci Diakonie projekt domu pro seniory ve Vendolí.  Snad všechna střediska úporně shánějí peníze a lidi ochotné vykonávat náročnou práci.

Vedle organizované diakonie funguje také diakonie neorganizovaná. Diakonie, kterou ani neoznačujeme jako diakonii, protože je nenápadnější. Diakonie v onom původním smyslu slova. Jako služba, již křesťané poskytují svému okolí. Každý křesťanský sbor má své diákony a diákonky. Nemusí se vůbec jednat o nějaké světoborné skutky, které by bily ostatní lidi do očí. Pořádná služba začíná od maličkostí a má nespočet různých podob.  Potěšit návštěvou osamělého člověka. Dopravit autem do kostela někoho, komu se špatně chodí. Přichystat jídlo na společné setkání či zajistit, aby v kostele bylo pěkně. To vše zahrnuje diakonie. Diakonie jsou ale také přímluvné modlitby za potřebné i za sloužící, diakonie jsou také peníze vložené do charitativní sbírky. Zkrátka, diakonie má nepřeberné množství podob. Diakonie se uskutečňuje všude tam, kde se hodí symbol křesťanské služby. Dárek. Znamení, že s láskou myslíme na své bližní a snažíme se jim dát to, co potřebují.

Při pohledu na dárek se vynoří otázka, dáváme-li dost. Vždyť lidí potřebných je ohromné množství. A zdaleka nepotřebují jen hmotnou či finanční podporu. V moderní společnosti se nehladoví tolik po jídle jako po vnímavém kontaktu, po laskavém slovu, hladoví se po důvěrném rozhovoru, po citlivém doteku a také po smysluplné zábavě. Jak je vidět, prostor pro křesťanskou službu je nesmírně široký. Jen si vybrat.

Na křesťanskou diakonii se vztahuje jedno zaslíbení. Lze je odvodit z posledního verše dnešního čtení. Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi vzrostl. (7) Služba potřebným, diakonie není evangeliu na překážku. Naopak, podporuje ho. Dílo nastartované Kristem zahrnuje jak hlásání, tak uskutečňování Božího slova. Jedno neubírá sílu druhému. Pán Ježíš totiž lidem kázal i pomáhal. U Boha jde obojí dobře dohromady a věrohodná církev se věnuje oběma těmto oblastem. Kéž tedy svého Pána, který sloužil všem, hojně potkáváme ve službě slova i ve službě pomoci. Amen.

Ozeáš 6,1-6         221; S 61; 483; 621; 488                  Mt 5,43-48

Kázání v neděli 6. září (12. po Trojici)