Sestry a bratři, v dnešním evangeliu je to všechno jaksi naruby. Vzhůru nohama. Postavené na hlavu. A je to tak dobře. Otočit věci, aby už nebyly jako dřív – ponuré, beznadějné, stísněné. Obracet věci – to je pokání, to je změna mysli, kterou prosazuje Ježíš. Aby se lidé obrácením dobrali k dobrému výsledku, aby věci přestaly být ponuré, beznadějné, stísněné a staly se radostnými, nadějnými, svobodnými.

Všechno je jaksi naruby. Ježíš vyšel a spatřil celníka jménem Lévi, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou.“ Levi všeho nechal, vstal a šel za ním. A ve svém domě mu připravil velikou hostinu. (27-29a) Vždyť jsem říkal, že je to postavené na hlavu. Celník Lévi poslechne Ježíše a jde za ním a přichystá mu pohoštění u sebe doma. Tak kdo jde kam – Lévi za Ježíšem nebo Ježíš k Lévimu? Lévi následuje Krista a přitom Kristus přichází za ním domů na večeři. Je to jaksi podivně zamíchané. Vzhůru nohama. Ale to ještě není konec.

Bylo tam množství celníků a jiných hříšníků, kteří s ním stolovali. Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?“ (29n) Tohle není dávná, zaprášená rozepře, s kým se sluší a s kým se nesluší zasednout ke stolu. Před sebou máme spor o podobu církve. Jak má vypadat společenství Božího lidu? Čím se mají vyznačovat ti, kteří se hlásí k Pánu Bohu? Anebo abychom použili slova z vyznání víry: jak má vypadat společenství svatých? Svatých obcování?

Před sebou máme dva pohledy na Boží lid. Jeden se opírá o zvyklosti, o zákon, o dobré mravy. Lidé hlásící se k  Bohu by svému Pánu neměli dělat ostudu. Měli by svůj život držet pevně v rukách, vyhnout se pohoršlivým incidentům. Žít příkladně, zbožně, všechno musí klapat bez zbytečného skřípotu. „Hlásíš se k Bohu, tak dodržuj jeho zákon. Hned bude na světě o chloupek lépe.“ Je to oprávněné očekávání. Víra musí mít dopad do života, k čemu by jinak byla?  

Jenže proti tomuhle pohledu založenému na jistotě „je to tak a ne onak“, „tak to musí být a ne jinak“, proti tomuto skálopevnému pohledu Ježíš staví pohled svůj. Pohled naruby. Obrací běžné hodnocení vzhůru nohama. Tento druhý pohled, pohled Ježíšův proudí ze srdce, je novátorský, pracuje se vcítěním, s empatií. Svým přístupem naopak velice riskuje, odvažuje se vstoupit na nejistou půdu. Na tenký led, jenž se může snadno probořit. Vsází na důvěru člověku, která může být snadno zklamána. Kristus zkouší nepochybovat o pochybném člověku. Odvaha nebo bláhovost? Bláznovství nebo šance pro ztracence?

Je to naruby. Úctyhodný učitel jako Ježíš by se měl chovat úctyhodně. Nezahazovat se s nespolehlivými individui. Avšak Ježíš je na návštěvě. Na pofiderní návštěvě. Sedí u stolu a spolu s ním hostitel a jeho známí. Hostitelovi známí jsou známi svým nevalným chováním. Dostali nálepku celníci a hříšníci. Aneb lidé, kterým se slušný člověk raději vyhne. Chovají se špatně. U celníků si jejich provinění dovedeme představit celkem snadno: pracovali jako výběrčí poplatků na mostech, v branách, u tržišť atd. Výše platby byla pohyblivá v závislosti na celníkově náladě. Čili svévolná. A hlavně – celník z vybraných peněz odváděl značnou dávku římským okupantům. Cizácká vojska před časem obsadila zemi a postupně ji potupně vysávala. Vydržování armády, platy přistěhovaných úředníků, stavby pohanských božišť Odporné: platit nepřátelům za příkoří, jež působí. Za znásilňování vlastní země. Celníci byli prodlouženou rukou Římanů. Zrádci vlastního národa. Vydřiduši přímo ukázkoví. A Ježíš s nimi sedí u jednoho stolu. Jedním takovým vydřiduchem se dokonce nechává hostit. Lévi – ještě dnes ráno trčel v celnici a škodil každému kolemjdoucímu. A večer už má u sebe váženého hosta! Jak k tomu přijdou všichni ti snaživí, bezúhonní, poctiví, k nimž Ježíš nikdy nezajde?

A aby toho nebylo málo, kromě celníků zasedli ke stolu všelijací další hříšníci. Zde si už jejich škraloupy můžeme jen domýšlet: okradli příbuzné o dědictví, šidili v krámu, provozovali nevěstinec, prochlastali statek, podváděli své ženy, byli sprostí, násilní, úlisní, rouhali se Bohu? Seznam hříchů může být nekonečný. A Ježíš s nimi všemi sedí u jednoho stolu? Je to naruby.

Farizeové a zákoníci se pohoršují. Stěžují si učedníkům: „Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?“ Tady je něco špatně. Jak to Ježíš může připustit? Jak může vůbec vystát tyhle lidi? Vždyť těch by si vůbec neměl všímat! Proč staví na hlavu všechny osvědčené hodnoty? Proč svou přítomností poctil bezectné, zatímco ctihodné opomenul? Všechno je jinak, než bychom přirozeně čekali. Přiznávám sám za sebe, že farizeům a celníkům rozumím. Líbila by se mi církev poskládaná ze samých čestných, schopných a chvályhodných lidí. Jenže kde je vzít? Víte o někom takovém? Ježíš nepátrá po dokonalých jedincích. Žije a pouští se do díla s těmi, které má po ruce. S lidmi nedokonalými.

A tady se můžeme ptát, jaký bude výsledek. Čeho dosáhneme, když církev vytvoříme z lidí plných chyb? Copak tak může vzniknout něco pořádného? Zdali se Bůh přizná k takové sebrance? Farizeům a zákoníkům šlo o společenství svatých, ale sešlost kolem Ježíše svatě vůbec nevypadala. Nelze se jim divit, že byli plni skepse. Že se jim nelíbilo prostředí zamořené hříchem. Je tak snadné hledět na svět skrz lidskou zkaženost. Nic dobrého se v něm pak nenalezne. Jen bída, špína a rezignace. K zoufalství spějí ti, kdo vše prokalkulují a po započtení lidských nedostatků vidí budoucnost černě. Pokud vše záleží na nás, neobstojíme. Ježíšovi kritici horlí plni spravedlnosti nad nevybranou společností. „Tolik zkaženosti! Tolik hříchu! Bůh se jistě odtáhne od těch, kteří selhali.“ A potom, potom už je jenom krůček k beznaději. K věcnému vyznání nevíry. Sepsal jsem pro vás takové vyznání víry naruby.

...

že je sbor místem naděje pro svět!

ne, skutečnost je taková,

že Bůh zde již nepřebývá.

nevěřím,

že je možná radost,

že se lépe žije ve společenství,

že se navzájem můžeme mít radikálně rádi.

je pravdou,

že s církví to jde z kopce.

zdráhám se uvěřit,

že jsme součástí něčeho, co nás přesahuje

a

že jsme byli změněni, abychom sami měnili.

je přeci zcela jasné,

že chudoba je nepotlačitelná,

že rasismus je nepřekonatelný,

že zlo nikdy nebude poraženo.

mohu jalově věřit,

že se věci v budoucnosti obrátí k lepšímu.

ukáže se,

že Bůh nemůže pomoci,

a že ty jsi mimo, když věříš,

že to Bůh dokáže.

jsem přesvědčen,

že se věci nemohu zásadně změnit,

lhal bych, kdybych říkal:

Bůh se stará!

...

            Tak, jak to dělá Ježíš, se nikam nedospěje, soudí střízlivě farizeové a zákoníci. Až příliš moc vědí o lidských selháních a zdráhají se vytvořit s takovými lidmi jedno společenství. Ovšem Ježíš jejich beznadějnost nesdílí. Sedí u stolu s hříšníky a celníky v naději, že se něco přeci jenom děje. Že se snad něco změní. Že se něco obrátí. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky. (31n) Kristus odmítá uznat, že vše je nenapravitelně pokaženo. Jistě, že by šlo najít si hlouček jakžtakž solidních a kvalitních lidí a s nimi provozovat církev. Jenže co by se pak stalo s těmi ostatními? S námi ostatními? Kdo by se nás zastal v našich chybách a vinách, kdyby před Bohem bylo místo jenom pro ty bezvadné? Ježíš se zaměřuje na ty, kterým se život nevydařil. Kterým se nepovedlo nějaké zásadní rozhodnutí, kteří byli nasměrováni či strženi na špatnou cestu. Ti potřebují pomoc. Kristus lékař duší se stará o ty, jejichž duše postihla zlá nemoc. Kristus riskuje, neboť není jasné, zda se mu podaří tuto nemoc zcela uzdravit. Ony zůstanou následky a někdy tuze výrazné, do očí bijící. Evangelium zde není proto, aby vymýtilo naše nedostatky. Evangelium bylo dáno, abychom se ze svých nedostatků nezbláznili.

            Je to tady všechno jaksi naruby. Ježíš staví na hlavu dosavadní morálku. Stejně vážně jako farizeové sice počítá s hříchem, jenže na rozdíl od nich počítá také s odpuštěním. S Božím proměňujícím působením. Mocný Bůh není krátký na naše viny. Má dost odpuštění, má dost trpělivosti. Vzhůru nohama oproti zvyklostem jsou i Ježíšovy metody:  Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky. A co ve skutečnosti dělá? Sedí s nimi u jednoho stolu, rozmlouvá a jí. Žáden vztyčený prst, žádné očerňování a zatracování. Kristus vytváří společenství lásky, prostředí důvěry, kde člověk zakusí přijetí a snad se jej dotkne něco z Boží dobroty. A to je pak ten největší zázrak, sestry a bratři. Šance pro každého z nás.

            Ježíš staví naruby zaběhané způsoby. Beznaději nahrazuje nadějí. I co se proměny, nápravy člověka týče. Když je to u Ježíše tedy vzhůru nohama, otočme ono pochmurné vyznání a přečtěme je obráceně odzdola nahoru. „Bůh se stará … skutečnost je taková, že je sbor místem naděje pro svět!“ Amen

Kázání v neděli 11. června.