Přiznávám, bratři a sestry, mně se ta scéna náramně líbí. Rád bych byl u toho. Rád bych se přenesl do oné předvelikonoční atmosféry a spolu s ostatními prožíval oslavu královského vjezdu do Jeruzaléma. Vlastně mne tenhle okamžik z Ježíšova života přitahuje úplně nejvíc ze všech. Někdo by rád na vlastní oči spatřil Ježíšovy zázraky, někdo by rád na vlastní uši slyšel Ježíše vyprávět podobenství. Někdo by rád poseděl s Ježíšem u stolu a třebas by i rád ochutnal víno proměněné z vody.

Pochválen buď Bůh – Bůh veškeré útěchy! Takto vznosně a slavnostně začíná druhý dopis korintským křesťanům. Milé sestry a milí bratři, stojí za připomenutí, kdo napsal tenhle oslavný verš. Apoštol Pavel – člověk na cestách, člověk bez stálého domova. Starověký poutník, který se trmácel tisíce kilometrů od města k městu jen proto, aby lidem vyprávěl o Ježíši Nazaretském. Na něho Pavel všechno vsadil, s ním spojil svůj život. Pavel byl jedinečným hrdinou víry.

Děti začaly v nedělní škole probírat apoštolské vyznání víry. V jednotlivých nedělích budou postupně procházet součásti vyznání. Minule začali se slovem silným, vlastně se slovem nejsilnějším: Věřím. Dnes navážeme – věřím v Boha Stvořitele nebe i země.

Když před dvěma týdny začínala v Soči  olympiáda, připravili organizátoři na úvod velkolepou podívanou. Chtěli si spolu s diváky nový začátek užít. Když se dva lidé rozhodnou uzavřít  manželství, uspořádají na úvod svého manželství svatební oslavu. Chtějí si spolu se svými přáteli a příbuznými nový začátek užít. Když se láme rok, pořádají různí lidé všelijaké oslavy, poznamenané alkoholem, hudbou, rachejtlemi. Chtějí si nový začátek užít. Sestry a bratři, překvapuje nás takové slavení? Nemělo by. Skrývá se za ním prosté lidské očekávání, že přichází nový, dobrý, naplněný čas.