Sestry a bratři, asi všichni dobře známe právě přečtenou velepíseň na lásku od apoštola Pavla. Ostatně tahle kapitola zřejmě patří k nejznámějším místům v Bibli. Proto budu nyní trochu drzý a dovolím si Pavlova slova překroutit. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, kdybych rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, kdybych hory přenášel, (1-2) pak bych se dal k cirkusu. Jen považte – kdyby tohle všechno Pavel dovedl, jak báječná cirkusová čísla by mohl předvádět! Jazyky lidské a andělské by skvěle zapadly do vystoupení břichomluvců. Znalost proroctví a tajemství by se zase dala šikovně zařadit do pásma jasnovidců a kouzelníků. A nakonec by se Pavel nechal bezúhonně požírat ohněm, majstrštyk, který zastíní polykače ohňů. Kdyby tohle všechno Pavel dovedl, stal by se hvězdou cirkusáckého oboru.

            Vlastně by Pavel ani do cirkusu chodit nemusel. Uplatnil by se kdekoliv. Celý náš svět totiž občas připomíná jeden velikánský cirkus. Účastníme se jednoho nepřetržitého představení. Probíhá představení, v němž lidé ukazují, čeho dosáhli. Stačí vzít do ruky patřičnou tiskovinu (pokud možno pestře barevnou) a už se to na nás valí. Kdo je úspěšný, kdo mocný a vlivný, kdo je bohatý, kdo slavný, kdo je krásný a kdo silný, kdo je zábavný a kdo žádaný. Podobně se také my, kteří se do novin zpravidla nedostaneme, rozhlížíme po svém okolí. V jak skvostném domě kdo bydlí, v jak rychlém autě jezdí, na jak úžasnou dovolenou vyráží. Dovednosti a schopnosti, výsledky a výkony. Copak tohle není cirkus? Svět, kde se předvádí, jaké kdo kousky umí. Někdo se jim naučil, někomu bylo dáno od narození, někdo činnost jen tak předstírá, zatímco druhý se doopravdy dře. Jenom vykázat, prokázat, ukázat své výkony. Vysoukat ze sebe nějaký výsledek a podle něho být odměněn potleskem, penězi, veřejným uznáním. Když už jsem přidrzle začal Pavlovy výroky překrucovat, učiním tak na dokreslenou ještě jednou. Kdybych mluvil všemožnými jazyky, kdybych rozuměl všem tajemstvím a kdybych hory přenášel, tak bych se výborně uplatnil v tomhle světě podobném cirkusu.

            Proč vám ale pořád vyprávím o cirkuse? Snadná odpověď. Tenkrát v prvním století, když se pro Bibli sepisoval Nový zákon, panoval v korintském sboru pořádný cirkus. Žádný div. Korint, přístav a velkoměsto v jednom, byl trvalým či dočasným domovem rozmanitých lidí. V tamním křesťanském sboru (jednom z nejstarších v Evropě) se rovněž shromažďovali všelijací lidé. Mnozí z nich si pletli křesťanské společenství s manéží. Předváděli se jako v cirkuse. Korintští křesťané se chovali mírně řečeno popleteně. Ježíšovo evangelium a zpráva o zmrtvýchvstání v nich vyvolaly obrovskou radost. Jenže radostné nadšení bylo zkaleno cirkusáckými manýrami. Jeden přes druhého předváděli své kousky. Čerství věřící se chtěli navzájem oslnit svou duchovností, tím, co všechno provedou na sborové půdě. Chlubili se svými náboženskými výkony a dovednostmi. Předháněli se, přebíjeli se zážitky. Trumfovali se: Já dovedu tohle, heč, a ty to nedovedeš. Já mluvím jazyky lidskými. – Já andělskými. – No a já dokážu prorokovat. – Já pro změnu rozumím všem tajemstvím. – Já mám zase víru, která pohne skálou. – To nic není, já umím krásně zpívat. – Pche, já se bezvadně vyznám v Bibli. – Kam se na mne všichni hrabete, já pocházím z jedinečně zbožné rodiny. Divní lidé. Tolik báječných věcí dostali od Pána Boha, a oni s nimi neumějí zacházet! Svatý Boží Duch jim vdechl takovou spoustu darů, a oni si je každý nechávají sám pro sebe. Jen se vytahují místo toho, aby se navzájem obohacovali. Dobrá Boží obdarování zneužili k nedobrým účelům. Řevnivost a vychloubání, předvádění a okukování se.

Když se apoštol Pavel doslechl o cirkuse, jenž se v Korintu rozpoutal, byl z toho upřímně nešťastný. Sedl a napsal dopis. Zamýšlí se v něm nad duchovními dary, jež provázejí křesťanskou víru. Zamýšlí se také nad soužitím bratří a sester ve sboru. A mezi tyto své úvahy vložil onu nádhernou velepíseň o lásce. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, kdybych rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, kdybych ve víře hory přenášel, kdybych dokonce sám sebe vydal k upálení, ale lásku bych neměl, nic nejsem. Pavel se nehodlá zapojovat do žádného cirkusu. On ví, co je důležité pro lidské soužití. Smyslem není bližní přetrumfnout a oslnit, smyslem je mít bližní rád. Umět se s lidmi podělit o svá obdarování, nikoliv dělat si z lidí diváky a obdivné tleskače pro vlastní kumšty. Život je více než předvádění a porovnávání se. Pro pěkné a pořádné soužití je nezbytná láska.

Pavel se nenechal zavléci do náboženské manéže. Místo aby se okázale předváděl uprostřed cirkusového stanu, raději stany šil, což byl jeho řemeslo. Žil prostě a přitom hlásal evangelium. Poněvadž o tom, jak je láska pro lidi důležitá, se Pavel dozvěděl právě z evangelia. Pochopil, oč Ježíšovi šlo. Aby si lidé odpouštěli a pomáhali si, aby se lidé společně radovali z Boží péče a těšili se, že od Pána Boha už mezi nás přichází nový svět, v němž nebude ani násilí, ani pláč, ani smrt. Pavel pochopil, že Ježíši Kristu záleželo na soužití v lásce. V lásce nikoliv žádostivé, nýbrž v lásce obětavé. Tahle láska má místo v budoucím světě, je to perspektivní způsob života, který se vyplatí. Již teď se vyplatí. Láska přináší svobodu od nutnosti být viděn. Svobodu od nutnosti být uznáván a obdivován. Díky Kristu se nemusíme předvádět v cirkuse dnešního světa, nemusíme čekat na potlesk a uznání od druhých. Naše hodnota nespočívá v našich výkonech. Pro Boha je směrodatná láska. On nás má rád bez ohledu na naše výkony a schopnosti. Zajímá se o nás, i když jsme zrovna nešikovní, slabí a pro lidské publikum nezajímaví.

Dopis korintským křesťanům Pavel píše z vlastní zkušenosti. Milí Korinťané, obracím se na vás jako posel lásky. Chci vám předat, co jsem sám zakusil. Zažil jsem lásku, která mne potkala. Ježíš Nazaretský mne přesvědčil, že můj život má cenu. Nehoním se za světobornými skutky, abych se zalíbil. Bůh si mne, stejně jako vás, oblíbil takového jaký jsem. Jsem jeho milované dítě, on má pro mne místo v tomto světě a počítá se mnou i pro svět budoucí. I vy jste milováni, proto žijte uprostřed světa v lásce. Anebo opravdu chcete žít ve světě, kde jeden na druhého vytahuje své dovednosti a přebíjí se výkony? Opravdu chcete žít ve světě, kde jsou ceněni pouze ti lidé, kteří vyniknou? Vždyť kdybych vynikl v tomto světáckém cirkuse, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. (3)

Sestry a bratři, Pavel nám předkládá vydatný souhrn vlastností lásky. Láska má pro něho zcela jasnou podobu. Pavel se totiž s bezpodmínečnou láskou setkal u Ježíše. Právě u Krista se učil, co znamená žít s láskou k bližním, co znamená žít s láskou k Bohu, co znamená žít ve společenství lásky. Pán Ježíš nám lásku předložil jako možnost, jako Boží možnost pro náš život. Když budeme zanedlouho během postního období po několik týdnů vyhlížet k velikonocům, připomínejme si Ježíšův příběh. Ježíš Kristus nebyl cirkusák. Nepředváděl, co všechno dovede. Ne-

dělal ze sebe machra, který touží po obdivu. Na cestě do Jeruzaléma Ježíše čekalo nepochopení, loučení s přáteli, strach, samota, urážky, bolest, kříž. Podstoupil to kvůli nám. Obzvlášť předvelikonoční úsek Ježíšova života je výmluvným svědectvím o lásce. O nepromarněné možnosti. Svědectví o uskutečněné možnosti milovat bližní a Boha.

Když čteme Pavlovu píseň o lásce, nehledejme v ní složitosti. Za každou opěvovanou vlastností lásky lze vidět Krista. On nás má v lásce a to, co jej potkalo, potkalo jej kvůli nám. On sám sebe vydal, prošel tím krvavým martýriem, aby potvrdil že láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (4-7) Já věřím, že Ježíš šel na smrt z lásky. A jelikož ta jeho láska byla tak obrovská, nešlo ji prostě zabít a vymazat. Zavřít do hrobu. Bůh vzkřísil Ježíše, neboť láska vytrvá.

Před námi se otevírá cesta lásky. Jsou to činy k Božímu i lidskému prospěchu. Každý, kdo následuje Ježíše Krista, se sám nemůže lásce vyhnout. Představuji si, že až to tady jednou všechno skončí, přijdeme před Hospodina a budeme se zodpovídat. „Lidi, co z vás zůstalo?“ Nebudeme dotazováni na jazyky, jimiž jsme mluvili. Nikdo se nás nezeptá na hory kamení a hlíny, které jsme v dobré víře přenesli při stavbách domů a kostelů. Nebudeme dotazováni na dešifrovaná proroctví a odhalená tajemství. Zdali jsme věřili katolicky, evangelicky nebo jehovisticky. Zda jsme měli naději bláhově pověrčivou či biblicky čistou. Nebudeme dotazováni na procestované země, na vydělané peníze, na najeté kilometry, na všechny ty kousky, jimiž jsme přispěli do celosvětového cirkusu. Tohle všechno nestojí u Ježíše za přílišnou pozornost. On miloval a když přemohl smrt, se ukázalo, že láska má budoucnost. Na konci dnů proto budeme dotazováni na lásku. Neboť zůstává víra, naděje a láska – ale největší z té trojice je láska. (13) Amen.

Přísloví 10,16-23           442; Svítá 61, 383, 673; 150      Matouš 6,1-4

Kázání na neděli masopustní, 2. března 2014