Nářek a útěcha

„Ach, to přece nebylo nutné.“ Někdo s sebou přinesl cosi, drobnou pozornost, která udělá radost. Ačkoli je slovy odmítána, uvnitř duše přesto člověka těší, snad byla i trochu očekávána. Takový je návdavek přízně. Setkáním s člověkem získávám navíc dar, který působí ještě dlouho po předání. A co když se ve svých dnech setkávám s Bohem? Dostávám i od něj něco navíc? Co mám ke své víře?

Se štěstím je tomu tak jistě. Ve šťastných chvílích si připadáme, že nás objímají andělé. Strážní andělé jsou na vzestupu. Šťastni rozhodně nestrádáme nedostatkem dobrých věcí. Bokem však potají tušíme, že by jednou všechno mohlo být úplně jinak. Pak je dobré pocítit, že je zde ještě ten, který vyzařuje sílu. Ten, který poskytuje oporu.

A co v neštěstí, v trápení? Když se ozývá nářek? Když se hledají příčiny? Když se Bůh stane otázkou? Jak se dostanu od pláče k útěše? Jak v bolestných chvílích okusím Boží dobrotu, když všechno hovoří proti ní? Jak se mi podaří nalézt oblouk od nářku k důvěře, oblouk jaký líčí Izajáš.

„Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování. V návalu hněvu skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval,“ praví Hospodin, tvůj vykupitel. „Je to pro mě jako za dnů Noeho, kdy jsem se přísahou zavázal, že už nikdy vody Noeho zemi nezatopí. Právě tak jsem se přísežně odřekl rozlícení i pohrůžek vůči tobě. I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne,“ praví Hospodin, tvůj slitovník.

Jsou zrovna tahle slova tou pravou útěchou ve chvílích životní krize? Ve chvílích krize Boha? Jsou tahle slova útěchou tehdy, když ustoupily hory a pohnuly se pahorky a mně se ztratila pevná půda pod nohama? Zaměstnání, vztah, zdraví, plány se kymácejí, naděje se dusí, navyklé představy se rozplývají. Copak by Bůh nemohl zasáhnout a zabránit potížím? Poslal pro teď svého anděla pryč? Anebo Bůh prostě nechtěl? Vězí snad příčina ve mně? Jak znovu pozvednu volně hlavu?

Laciná je útěcha, pokud žalu a nářku není dopřán prostor. Útěcha sklouzává ke chlácholení, když nářek nevysloví, nepojmenuje hluboká osobní zklamání. Když se zamlčí očekávání, která až dosud byla klamná. „Já budu zdravý, budu žít dlouho, budu šťastný, zvládnu to. Mám dost sil.“ A místo toho s bolestí zjišťuji: Klamal jsem se. Nářek a žal se stává sebekritikou: Oslovuji Boha a žaluji sám na sebe.

Což ale není špatně. Nářek bere bolest vážně. Naříkat znamená konečně si – i před Bohem – konečně si přiznat, že trýzeň se skutečně dotýká mě. Dotýká se mne jako zraňující otázka „Proč?“ Proč právě já? Proč se tohle nyní děje právě mně? V nářku je otázka po mém celkovém pohledu na život, na smysl, na zázemí, na účel. Nářek je také hledání toho, který mne nyní drží, doprovází, napřimuje. Hledání, co je mi dáno nad rámec mých vlastních možností. Jaký návdavek dostávám? Jaký návdavek dostávám ke své víře kromě pochybností? Anebo řečeno zcela hrubě: k čemu je mi Bůh, když ho zrovna nevidím nijak působit? Nářek je otázkou po Bohu, po Boží blízkosti, po jeho příklonu, jeho vedení a konání.

Nářek a útěcha. Síla útěchy vyvěrá z vážnosti nářku.

Od Izajáše se dozvídáme tři modely, jak v nynějšku promýšlet věčnost. Vlastně to říkám špatně: nikoliv jak v mé situaci pocítit věčnost, nýbrž jak pocítit Věčného Boha – Bůh není filosofický princip. Tedy tři vzory Boží reakce, jak k sobě vztáhnout bolest a útěchu. Jak vysvětlit trýzeň trápení.

1) Hněv. V návalu hněvu skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář. (8) Čili: Bůh se na mne hněvá. Nezdar a neštěstí pak prožívám jako trest. Ale jen omezeně. Milostivý Bůh trestá, ale jen omezeně. Trestá, ale neničí. Zůstává mým slitovníkem. Tedy jakýsi pedagogický hněv…

Ovšem již z dětských pokojů máme zkušenost, že takové výchovné tresty ne vždy splní účel. Vystávají dlouhé diskuse. Kdy je trest spravedlivý? Ozývají se nářky – nejen u dětí. „Proč mi ubližuješ?“ Odplata nikoho netěší. A nám zůstává kritická otázka: Poškozuje Bůh život svého stvoření? Škodí snad Bůh naschvál lidem, jen aby je umravnil? Ne, to není útěcha.

2) Nepřítomnost. Na maličký okamžik jsem tě opustil. (7) Bůh se odvrací pryč a opouští mne. Boží prázdnota, temnota. Malé děti křičí, když se zhasne světlo. Dospělí křičí také, když se světlo vypne ve výtahu nebo v letadle. Zebe tam, kde vládne temnota. Člověk je odkázán sám na tebe, osamocen, bez orientace tápe a bloudí.

Avšak já tě shromáždím. Ano, on mne chce shromáždit, slyším. Jak? Kdy? S kým? Zůstávám zdrženlivý k nadějím, když jsem pln obav. Proč mi Bůh to on vůbec všechno dělá? Proč vlastně nic nedělá? Proč zmizel z mého života a já musím čekat na „někdy“. Na někdy, kdy zasáhne. Můj nářek zaniká v temném prázdnu… Útěcha vypadá jinak.

3) Slitování. Bůh se spojuje s člověkem I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne,“ praví Hospodin, tvůj slitovník. (10) „To říkám já, který s tebou žiji, který žiji pro tebe. To říkám já, který jsem zranitelný. I já trpím lidskou neúplností, nedokonalostí světa – hněvám se při tom i miluji.

V Izajášově jazyce je slovo slitování ženského rodu. Označuje též vnitřnosti, útroby tělesné i duševní, jež jsou tak citlivé na bolest. Slitování bydlí tam, kde jsme zvlášť citliví, kde jsme zranitelní. Slitování v Izajášově řeči označuje mateřské lůno! Slitovný sou-cit je v skrytu je orientován na to, co nově roste, co se počíná, co spěje ke zrodu. Slitování má v sobě cosi stvořitelského uprostřed nářku. Výhled, že vznikne cosi nového, dosud ne zcela představitelného. Je tohle už útěcha?

Nářek a žal, sestry a bratři, nemusejí být slepou uličkou ve vztahu k Bohu. Nářek se může stát čekárnou setkání s Bohem. Očekávárnou společenství s Bohem v nehotovém, křehkém světě. V prostoru pro nářek zní ozvěnou slitování. Útěšně.

Izajáš promlouvá vznešeně jako při nějaké slavnostní deklaraci. Hněv a nepřítomnost s konečnou platností pominuly. „Vzdálil jsem se sám sobě, vzdálil jsem se své stvořitelské přízni. Nyní se chci rozpomenout na své slitování,“ říká Bůh. Pro nás dnes tato Boží věrnost, tahle dobrá Boží paměť nyní nese jméno Kristus. Kristus mne posbírá v mé nedokonalosti. On shromažďuje moje střepy.

Příběh Ježíše Krista vrcholí v utrpení. Ke šťastným chvílím Ježíšova života se připojily chvíle velice nešťastné. Kvůli nám. Abychom poznali Kristovu vášnivou touhu po životě, po Bohu. Jeho touhu zakusit Boží spásu jako celek – nikoliv jen v dobách dobrých, ale i v čase zlém. Z pocitu, že jsme lámáni, opuštěni, rozpadlí, být Kristem sebráni i usebráni k modlitbě. Před křížem se neroztříštím na střepiny. Mé trápení, můj nářek jsou předformo-vány, zaměřeny. Zaměřeny na toho, jenž se se mnou spojuje v každém zdaru, ve všem troskotání, v celé mé křehkosti on je citlivý, spolu-citný, slitovný.

Překonat oprávněná očekávání, překročit důvodné vyhlídky.

Když se to stane mezi lidmi, často lze slyšet: „ Ach, to přece nebylo nutné, to vůbec nemohu přijmout.“ Když se to stane od Boha, smíme se radovat. Spojuje nás „smlouva pokoje“. Ne, zde nejsou míněna diplomatická jednání o pokojném a mírovém sousedství. Pokoj, mír – biblický šalóm znamená cítit se bezpečně ve všech citlivých oblastech života. Cítit se celý i ve zlomcích života, Já a Bůh patříme k sobě a já k víře návdavkem dostávám útěchu. Návdavek přízně Boží se pro mne stává základem, na němž žiji. Bolest a nářek došly k cíli. Amen

Jan 6,55-65          84; Svítá 286; 195; 472; 673            Filipským 1,15-20

Kázání na 4. neděli v postě, 30.3.2014. Za vydatnou inspiraci vděčím bratru faráři Wolgangu Schillakovi z Německa (Nörten-Hardenberg).