Cesta pouští, cesta pustinou a půstem jako obraz životní cesty? Sestry a bratři, čemu přirovnáme naše pozemské putování? Kudy vede naše cesta? Úseky snadné se střídají s úseky nesnadnými a vyprahlými, pustými a vysilujícími. Nejsme první, před kým se otevřela úmorná pouť.

Celá pospolitost synů Izraele táhla z pouště Sínu od stanoviště podle Hospodinova rozkazu. Utábořili se, ale lid neměl vodu k pití. (1) Jednou je vody moc, podruhé zase málo. Boží lid prožil slavné dny. Jedinečnou záchranu z otroctví. Řek Mojžíš lidu svému: „Přišel čas“ a vyburcoval své zlhostejnělé krajany příslibem dobré a svobodné budoucnosti v Boží zemi. I přes vladařův odpor se Izraelci sebrali a opustili egyptskou otročinu. Už nechtěli žít podle tónu faraónů. Prošli mořem, prošli vodou – pro ně mírnou, pro faraónské vojsko zničující. To bylo slávy. Vrahové byli zničeni, otroci byli svobodní. Však se o tom dodnes zpívá a vypráví. Vyjití z Egypta. Exodus. První velikonoce jako předloha pro další příběhy vykoupení. Projít vodou do nového života.

A pak najednou žádná voda není. Divně si to Hospodin Bůh zorganizoval. Copak nemohl postupovat trochu vyváženěji? Nač ty extrémy? Lid neměl vodu k pití. Proč po chvílích radosti a štěstí přichází smutek a trápení? Proč se ocitáme na suchu? Ano, měli jsme velká předsevzetí jít dál pod Božím vedením a utvářet život podle Božích přikázání. Někdy se nám to dařilo, jindy nedařilo. Ovšem čtěme Bibli pořádně. Cesta pouští a půstem není omylem. Takový nepříjemný úsek cesty patří k životu. I k životu víry. Je psáno: Šli od stanoviště ke stanovišti podle Hospodinova příkazu. Bůh je přivedl do úzkých. Poctivá a zbožná víra totiž přináší těžkosti. Vždyť nemůžeme klidně a bezstarostně žít ve špatných podmínkách, v nemocném světě. Proto i Kristus po svém křtu vychází na poušť. Jako dávní Izraelci prožil slavný okamžik, prošel vodou do nového života a jak se píše v evangeliu: Hned ho Duch vyvedl na poušť. (Mk 1,12). Po chvílích hojnosti a plnosti přicházejí chvíle sucha a prázdna. Neboť žádné přítomné štěstí není zárukou štěstí budoucího. Po prožitém štěstí vysycháme a prahneme po nových zdrojích.

 Poušť, pusto a prázdno jsou příčinou nejistoty a neklidu. Tu se lid dostal do sváru s Mojžíšem a naléhali: „Dejte nám pít!“ (2) Oprávněný požadavek. Přirozenou potřebu po vodě nelze zrušit. Sami víme, jak jsme nervózní a protivní, když základní věci nefungují tak, jak mají. Když třeba kvůli nemoci nemůžeme pořádně se najíst, napít, sednout si, vyspat se. Anebo když nejsme schopní se domluvit se svým okolím na nejpodstatnějších věcech. Nejsou-li respektovány základy života, jen krůček schází ke svárům a hádkám. Hádkám s lidmi, k hádkám s Bohem. Mojžíš se jich zeptal: „Proč se se mnou přete? Proč pokoušíte Hospodina?“ (2)

Poušť, pusto a prázdno jsou příčinou pokušení. Ovšem, kdo koho pokouší? Pokoušejí temné síly člověka anebo člověk pokouší Boha? Mojžíš zřetelně lidem vytýká: Proč pokoušíte Hospodina? Ocitnout se v pokušení neznamená pouze osobně balancovat mezi dobrem a zlem. Ocitnout se v pokušení znamená také zkoušet Boha. Pochybovat o jeho blízkosti. Vznášet otazníky nad Boží pomocí. Samozřejmě, když jsme na suchu, když život strádá, když máme za sebou dlouhatánskou cestu pustinami a nikde žádné občerstvení, tehdy se objevují pochybnosti. Kde zůstal Bůh? Proč otálí se svou pomocí? Proč se mne, proč se nás nezastane? Izraelci pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je s námi Hospodin nebo není?“ (7)

Prosím, my jsme jako dávní Izraelci. Stojíme na svých osobních pouštích a máme sucho nikoli v hrdle, nýbrž máme sucho v duši. Odkud načerpat? Kde nalézt zdroj posily? Jak se osvěžit pro cestu dalšími dny a roky, když kolem je pusto a prázdno. Bible nám líčí beznaděj a zoufalství. Lid tam žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás a naše syny umořil žízní?“ (3) Vyhlídky jsou mizerné, vlastně nejsou žádné. Zoufá si i Mojžíš. Mojžíš úpěl k Hospodinu: „Jak se mám vůči tomu lidu zachovat? Taktak že mne neukamenují. (4) Vidíte, že otázkami se to zde jenom hemží. A nikde žádná odpověď. Ve chvílích pustých a prázdných člověku nezbývá než se ptát. A žádné kloudné odpovědi nejsou šmahem k dispozici.

Kde najít pramen občerstvující vody, když všechny možnosti jsou vyčerpány? Odkud brát síly do dalších každodenních zápasů, když už jsme všechno vyzkoušeli. Když už opravdu nevíme jak dál? Najde se způsob, jak pokračovat? V biblickém vyprávění následují věty za sebou ráz naráz, děj má spád, ale já si myslím, že ta svízelná situace zdaleka tak rychlá nebyla. Že se protivně vlekla, než Hospodin Mojžíšovi řekl: „Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl si vezmi do ruky a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“ (5n)

Mojžíš nejde ke skále sám. Doprovází ho skupinka izraelských rodových předáků. Tito veřejní činovníci a uznávané autority se mají stát svědky, že původně ve skále žádný pramen nebyl. Kdyby někdo tvrdil, že zdroj tam byl už z dřívějška, oni dosvědčí, že nebyl. Politik Vladimír Špidla se proslavil jednou svou větou. Když se ho dotázali, odkud vezme peníze na své rozsáhlé plány, stroze odpověděl: „Zdroje tu jsou.“ Izraelští starší jsou svědky, že v poušti zdroje nejsou. To je ta naše osobní, tolikrát opakovaná pouštní zkušenost, že zdroje prostě nejsou. Ani finanční, ani duševní, ani tělesné. Řešení našich potíží nespočívá vždy v lepším hospodaření, v lepší životosprávě, v lepším chování, Zdroje tu nejsou.

V neutěšené situaci buší Mojžíš holí do skály. Mojžíš tak učinil před zraky izraelských starších. (6) S takovou možností nikdo dopředu nepočítal. Z našich bezvýchodných, slepých uliček nás zpravidla nevyvedou předvídatelné kroky. Naopak – pomáhají nám postupy neotřelé, nově vzniklé. Cesty nově otevřené nás vedou dál. Z Bible se nedočteme, co přesně se se skálou stalo. Nás by zajímaly detaily, jak voda začala prýštit. Chtěli bychom nezvyklý, zázračný úkaz zdokumentovat. Jenže nic zdokumentováno nemáme. A tak je to v pořádku. Řešení našich těžkostí často přichází trochu jako zázrak. Na poušti sinajské i na poušti naší vlastní.

Před týdnem jsem kázal o stvoření. Víra ve Stvořitele se zdaleka netýká jenom dávnověkých počátků. My věříme ve Stvořitele činného i přítomnosti. Já tam budu stát před tebou, já tam budu s tebou, slyší Mojžíš. (6) Stvořitel je při nás a je stále u díla. I nyní. Proto vznikají nové věci. On pro nás v čase tvoří nové možnosti. Otevírají se nové zdroje, o nichž dříve nikdo neměl ani tušení. Díky trvalé stvořitelské péči má život šanci pokračovat. A my jen žasneme, že díky Bohu zde zdroje jsou. Zdroje síly, naděje a radosti.

Izraelci pili vodu ze skalního pramene. Také my ve své vyprahlosti čerpáme z nově objevených zdrojů. I my jsme vzali vodu živou ze studnice spasení, zpívali jsme před kázáním. (Svítá 351) Opěvovanou studnou spasení není žádné magické zařízení. Studnicí spasení jsou právě ony nečekaně otevřené zdroje, z nichž čerpáme chuť žít, když už jsme byli tolikrát otráveni a znechuceni lidskou zlobou a neúspěchy. Potřebujeme jiné prameny, nežli jen každodenní chvat a shon. O Kristu na poušti je po prožitých pokušeních psáno, že ho obsluhovali andělé. (Mk 1,13) Také Ježíš bral ze zdrojů jiných, nežli běžných. I my, sestry a bratři, potřebujeme čerpat z jiných zdrojů. Ze zdrojů Božích. Potřebujeme čerpat naději pro své zdraví z jiných zdrojů než z lékařských zpráv. Pro své děti, které si jdou svou cestou, potřebujeme čerpat naději z jiných zdrojů, než jsou jejich schopnosti a naše rady. Potřebujeme naději pro sebe čerpat z jiných zdrojů, než jsou naše slova a skutky, jež už toho tolik pokazily. I když se to nezdá, někdy se i skála otevře a my máme po dlouhé žízni co pít. Vodu živou ze studnice spasení.

 To místo Mojžíš pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina. Ano, otevírají se nám jiné zdroje a cesta vede dál. A za sebou máme minulost – neslavnou, pochroumanou, bezbožnou. To není jen tak zapomenuto, vymazáno. Mojžíš místo i celou nepříjemnou událost pojmenuje. A tak jako Izraelci jdeme dál s vědomím svých selhání a nedostatků. Jdeme však dál také se zkušeností nově nalezených zdrojů. Neboť právě pro takové lidi, kteří se ocitnou v úzkých a jimž dosavadní zdroje vyschnou, pro takové lidi Bůh tvoří a otevírá zdroje nové, jiné. Amen.

Marek 1,9-15              667; Svítá 288+351, 367, 308; 510     Římanům 5,1-5

Kázání na 2. neděli v postě, 16. března 2014