Přiznávám, bratři a sestry, mně se ta scéna náramně líbí. Rád bych byl u toho. Rád bych se přenesl do oné předvelikonoční atmosféry a spolu s ostatními prožíval oslavu královského vjezdu do Jeruzaléma. Vlastně mne tenhle okamžik z Ježíšova života přitahuje úplně nejvíc ze všech. Někdo by rád na vlastní oči spatřil Ježíšovy zázraky, někdo by rád na vlastní uši slyšel Ježíše vyprávět podobenství. Někdo by rád poseděl s Ježíšem u stolu a třebas by i rád ochutnal víno proměněné z vody. Avšak já osobně bych rád stál před branami Jeruzaléma a královsky vítal tesaře z Nazaretu. Radostné volání mezi domy, pouliční slavnost. Lidová veselice, nebo dokonce tak trochu taškařice. Král přijíždí na oslátku.

Ano, zvíře bylo vybráno příhodně. Evangelisté nám shodně popisují vyjednávání v sousední vsi, když učedníci dostali za úkol opatřit pro Ježíše mladého oslíka. „Proč to oslátko odvazujete?“ ptají se majitelé. Oni odpověděli: „Pán je potřebuje.“ (33n) Nač je ale potřebuje? K čemu se hodí osel v městské tlačenici? Nebylo by snazší, kdyby se Ježíš vypravil do Jeruzaléma pěšky? Vždyť už toho po svých nachodil tolik. Proč Pán potřebuje osla zrovna před branami hlavního města?

Něco se chystá. Něco zvláštního, jedinečného. A Ježíš je hlavním režisérem. On potřebuje oslíka, aby mohl sehrát divadlo. Divadlo, v němž on sám bude hercem. Přivedli oslátko k Ježíšovi, hodili přes ně své pláště a Ježíše na ně posadili. (35) Kdopak to přijíždí na oslím mláděti? Lidé kolem jsou zvyklí na jezdce na koních, na cizácké ozbrojence, kteří mečem vládnou judské zemi. Lidem je dobře znám obraz vítězného panovníka, který si na nazdobeném oři přijíždí pro hold do vyzdobeného města. Jenže teď přijíždí Ježíš a všechno je jaksi jiné. Žáden kůň, jen osel, žádná slavobrána, jen jak jel, prostírali mu své pláště na cestu. (36) Kdo jim dal pokyn, kdo to všechno nastartoval, zorganizoval?

Režisérem je Ježíš. Zvíře bylo vybráno příhodně. Král má vjet slavně do města, ovšem podle Ježíšových představ se to má obejít bez řinčení zbraní, bez pýchy, bez ponižování nepřátel. Boží království se neprosazuje ani násilím, ani mocí, nýbrž se prosazuje Duchem. Silou myšlenek, silou naděje, silou lásky. Proto ten osel, vlastně jen mlaďoučký oslík jako protiklad ke statným hřebcům z královských stájí. Zde totiž přijíždí jinačí král, zde se vyhlašuje jinačí království.

Pozoruhodnou dramaturgii rozvíjí Kristus. Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli. (37) Radostně a hlasitě se projevuje zástup. Odkud vzali odvahu projevit se? Čím se osmělili k nadšenému pokřikování? Jak si jen mohli dovolit vzdávat královské pocty venkovanovi? Jak mohli oslavovat jako krále potulného kazatele, který místo vojska měl jen hlouček žáků? Jistě, Ježíš vykonal mocné činy, které leckdo viděl, ale přeci jen – nebylo příliš drzé provolat ho za krále? Prohlásit ho za krále v těsném sousedství města, kde ve skutečném paláci sídlí král se skutečnou korunou a hlavně se skutečnou armádou? Není to všechno příliš nebezpečné? Nezašla lidová víra příliš daleko?

Ježíš ví, co dělá. Ježíš je hlavním režisérem i hercem. Jede na oslátku. Hraje divadlo, patří mu hlavní role, role krále. A z diváků u cesty se rázem stávají herci. Už nejsou mimo děj, nyní jsou v ději. Jsou účastníky, jsou aktéry děje. To je ta veliká změna, kterou se Ježíšovi daří s lidmi provést. Už nestojí stranou, už nejsou mimo. Dostávají se do děje. Ježíš je vtahuje do svého království, stejně jako ke svému stolu přitahoval hříšníky a nevěstky, kteří by jinak zůstali mimo. Nyní Kristus jede na oslátku. Zvíře bylo vybráno příhodně. „Pán je potřebuje.“ Potřebuje ho, aby lidem ukázal jiný druh panovníka – pokorného, vstřícného, soucitného. Nedolomí nalomenou třtinu. Potřebuje se k lidem přiblížit, nikoliv je oslnit. Ježíš ví co dělá. Přijíždí prostě na osleti a tak podněcuje v lidech důvěru. Tenhle Pán nám není daleko, jemu můžeme důvěřovat, jej můžeme z plna hrdla chválit.

Rád bych byl u toho. Sestry a bratři, rád bych s ostatními bez rozpaků volal: „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodino0vě.“ Rád bych měl srdce plné radosti, která se nezdráhá chválit Boha i ve složitých situacích. Nadchnout se Ježíšem, tím, co dělá, tím, co říká. Nechat se podnítit k naději a nevidět budoucnost černě. Vždyť konečně přijíždí pořádný vládce, bohumilý. Rád bych našel slova chval. „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech.“

Nezkrotná radost. Radost až do dna. Podle evangelisty Lukáše předvelikonoční veselí v Jeruzalémě dokonce přetrumfne i vánoční veselí v Betlémě. Tehdy nebeské zástupy prozpěvovaly: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem. (2,14) Zde pozemské zástupy zpívají o pokoji obráceně: Na nebi pokoj a sláva na výsostech. Země – jindy tolik nepokojná – země přeje nebi pokoj. Divadelní představení, které Ježíš tak šikovně rozehrál a do něhož vtáhl a zapojil mnohé kolemjdoucí, to Ježíšovo představení úplně mění pohled lidí na svět i na sebe samé. Tolik důvěry a radosti, tolik pokoje vnesl Ježíš mezi lidi, že se nebe může učit od země. Znáte ty vzácné chvíle, ty tuze vzácné chvíle, kdy si připadáte tak šťastní a říkáte si, že už to v nebi ani lepší být nemůže. Tohle je jedna z takových chvil. Štěstí nasávané plnými doušky. Rád bych byl u toho.

            Nezkrotná radost zástupu na straně jedné a ustrašené výtky na straně druhé. Tu mu řekli někteří farizeové za zástupu: „Mistře, napomeň své učedníky!“ (39) Co se jim nelíbí? Proč napomínají Ježíše, aby napomenul učedníky? Z pohledu farizeů to učedníci i zástupy přehnali. „Oslavovat Ježíše jako krále! Vždyť je to nebezpečné. Římané nedovolí žádnou revoltu. Jakákoliv politická proklamace je podezřelá. Hovořit o králi je provokace. Co když vrchnost nepochopí, že se v ulicích odehrává zvláštní jízda králů. A vůbec, míchat náboženství a politiku, to se přece nedělá.“ Tak nějak smýšlejí Ježíšovi kritici. Proti nezkrotné radosti stojí krotká zbožnost. Zbožnost ochočená, přísně vymezená na sféru osobního života. Víra bez přesahu ke společenským, k dějinným událostem. Farizeové si chtějí pro sebe v ústraní dodržovat Zákon. Zapomínají, že víra není jen věc soukromá, nýbrž i společná, sdílená. A že víra je také věc radostná. Právě Boží blízkost, právě ona společně prožívaná Boží blízkost a pomoc probouzejí v lidech radost. „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech.“

            Ježíš kritiku odmítá. Je rád, že se lidé kolem něho radují. Kolikrát za lidský život se dotknou země a nebe? Takový okamžik se nesluší mařit. Ježíš dál jede na oslátku. Kristu dalo práci probudit v nás důvěru, osmělit nás k chvalozpěvu. Dalo mu práci proměnit kamenná srdce a dodat nám radost a naději. Odpověděl jim: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“ (40) Nelze spoutat důvěru, kterou Ježíš nastartoval. Opravdu vychází z hloubky člověka. Spíše začnou mluvit kameny, než by lidé přestali doufat. Spíše začnou mluvit kameny, než by se lidé přestali těšit Boží přízni a z Boží přízně. Proto Kristus přijíždí na oslátku, otvírá stavidla Tam, kde se lidé uzavřeli do ochočené, umírněné zbožnosti. Tam, kde lidé zkrotli pod náporem každodenních starostí. Tam, kde lidé ztratili řeč, tam všude přijíždí Ježíš. Dává nalézt slova, dává odvahu projevit se a vzdát Bohu čest. Nezkrotná radost, nezkrotná naděje. Tak rád bych byl u toho, sestry a bratři. Tak rád bych tu kristovskou radost a naději měl v sobě. Amen.

Zjevení 4          214; Svítá 2; 632; 272, 119; 579                 1.Timoteovi 1,14-17

Kázání na květnou neděli 13. dubna 2014.

Obrázek pochází z mozaiky v kostele sv. Lukáše ve Fuldě (Německo).