Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, píše apoštol. (16) Sestry a bratři, kdo může o sobě něco podobného prohlásit? Nedát se vést vymyšlenými bájemi. Samozřejmě, neulpěme na starověkém slovníku. Klidně výrazivo obměňme. Jsem si jist, že apoštol by nám takovou aktualizační změnu schválil. Tedy – „Nedali jsem se vést vymyšlenými bájemi“ pro nás dnes znamená:  Nedali jsme se vést planými řečmi. Nedali jsme se vést nepodloženými nadějemi a esoterickými pověrami. Nedali jsme se vést bezduchými teoriemi, vychytralými taktikami. Nedali jsme se vést namyšlenými ideologiemi. A tak bychom mohli pokračovat.

            Ano, zvláštní náchylnost má lidské srdce. Hledá si oporu. Cosi, nač by se mohlo spolehnout, co by člověka provedlo složitými a těžkými životními situacemi. Cosi, co by dalo řád zmatenému světu. A jak se říká: tonoucí se stébla chytá. Srdce tonoucí v nejistotách a strachu se rádo chytne. Stéblem k zachycení jsou právě ony vymyšlené báje, třebaže jinak nazvané. Dvacáté století se bláhově, a zároveň krvavě nechalo vést  vybájenými ideologiemi fašismu a komunismu. Vědecký názor se tomu říkalo a přitom vše podstatné bylo pouhou bajkou. I 21. století má své báje. Konzumentskou báji, že štěstí roste se spotřebou zboží.  Máme báji o většině, že je směrodatná a že určuje, co je správné a tzv. normální. Dnešek má také svou báji filosofickou, že každý má svou pravdu. Přitom však každý má leda tak svůj názor – a někdy ani to ne. A častá je i báje nábožensko-kutilská, že si víru nezávisle ukutíme sami z toho, co kde posbíráme, bez ohledu na moudrost a učení, utvářené po staletí.

Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, píše apoštol Petr. Myslí na starověký mišmaš, který panoval v oblasti náboženství a který nutně zasahoval i do oblasti lidské naděje. Kolik jen bylo všelijakých legend, pověstí a receptů, kterak dosáhnout štěstí? Kolika bájným příběhům a procedurám lidé věřili. Tehdy jako dnes. Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, zní i do současného věroučného mišmaše. Jenže ono se snadno kritizuje. Že prý od dob, co lidé nevěří Pánu Bohu, jsou ochotni věřit kdečemu. Že si nedají práci vytvořit pořádnou víru, promyšlenou, protříbenou otázkami. Jenže co nabídnout místo povrchních útěch? Co poskytnout srdci, aby se netřáslo a směle snášelo všemožné těžkosti? Co místo bájesloví?

Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. (16) Proti bájím staví apoštol Ježíše z Nazareta a jeho osobní příběh. Život jednoho člověka. Život člověka, který žil z Boha a pro Boha. Kristův život druhé přitahoval svou přímostí i odevzdaností. Kristus své okolí inspiroval moudrými slovy a rozhodnými, obětavými činy. O tom apoštol jako očitý svědek vypráví. K bájím to má dost daleko.

Anebo snad v apoštolském svědectví přeci jenom nalezneme něco bájného? Něco zřejmě ano. Všimněte si, jak Petr rozvíjí své myšlenky. Na začátku střízlivě postaví proti mythologii prostý Kristův příchod. Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám Ježíšův příchod. Pak ale přejde do úplně jiného slovníku. Do slovníku zdobnějšího, slavnostnějšího. Rázem hovoří o příchodu ve slávě  před  očitými svědky jeho velebnosti. Sláva, velebnost – odkud Petr tyhle výrazy bere? Co slavného Ježíš prožil za svých pozemských dnů? Lidé ho měli celkem rádi, uznávali ho, ale že by jej přímo oslavovali? Snad při vjezdu do Jeruzaléma, ale jindy? A což teprve, když budeme pátrat po Kristově velebnosti, o níž Petr také píše. Ježíš rozhodně nebyl velebný pán, respektovaný významnými osobnostmi společenského života. Naopak, těm nejvýznamnějším byl Ježíš solí v očích a tak se postarali o jeho likvidaci. Poprava na kříži s velebností nemá nic společného. Jak vůbec Petr může považovat takový úděl za slavný a velebný? Nespletl se, když z lidské bídy a z ponížení dělá slavnou a velebnou záležitost? V jakém světle vlastně vidí Krista?

On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. (17) Petr vzpomíná na zvláštní událost. Jednou Pán vzal na horu své tři nejbližší učedníky – Petra, Jana a Jakuba. V ústraní byl klid na rozhovor, na ztišení i na modlitbu. (Podrobně vše vylíčil evangelista Matouš v našem prvním čtení.) Asi to byly rozmluvy velice hluboké, neboť v očích učedníků se Ježíš náhle proměnil. Uviděli ho v novém světle. Už ne potulný kazatel, jakých zemí procházejí houfy, nýbrž mimořádný Boží vyslanec. To je Ježíš. Důvěrně blízký Bohu, jako milovaný Syn. Naráz bylo učedníkům vše jasné, jako kdyby k nim promluvilo samo nebe.  Tento hlas, který vyšel z nebe, jsme slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře. (18) Nikoliv mocní vladaři, nýbrž pokorný učitel změní svět podle Stvořitelových představ.

Svatá hora, vidění, hlas z nebe. Jsou to báje, anebo nejsou? Užuž bych řekl, že ano. Petr ale razí jiný názor. Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám příchod našeho Pána Ježíše Krista. Ježíš přišel mezi lidi. Právě jeho pobývaní mezi námi vypovídá o Bohu víc než cokoli jiného. Viděli jsme Ježíše, jak víra proměňovala jej i jeho okolí. Kristus ukazuje, co znamená  žít s důvěrou a s radostí a s nadějí. Co znamená potkávat lidi s láskou. Po něčem takovém přeci sami toužíme. Takové jsou souřadnice i našeho života. Víra, naděje, láska. Tohle nejsou báje, nýbrž hluboké a pro život důležité věci.

Petr se brání bájím. Vzdoruje vykonstruovaným příběhům, kde se zázraky dějí jak na běžícím pásu. Kde souvislosti a pravidla nejsou dodržovány. Kde fan-tazírování běží na plné obrátky. Petr se brání bájím, ačkoliv sám má za sebou zvláštní příhody. Snaží se stát oběma nohama na zemi. Ano, on spatřil Krista na hoře proměnění. Uviděl Ježíše v novém světle, uviděl Ježíše mluvit Mojžíšem a s Elijášem.  Dvě významné postavy z židovské Bible. Dvě nejvýznamnější posta-vy. A nutno dodat, dvě bájemi opředené postavy. V lidovém vyprávění se z Mojží-še a Elijáše stala legenda. Dva proroci, kteří měli mimořádně blízko k Bohu. S obrovským zápalem se nasadili pro Boží věc, aby i druzí poznali Boží dobrotu.

S Mojžíšem a Elijášem rozmlouvá Kristus. Je to báje? Není to báje? Co vlastně Petr uviděl a uslyšel. Viděl tři muže zabrané do hovoru. Mluvili o budoucí Ježíšově cestě, co ho čeká, když bude pokračovat v započaté činnosti. Tedy žádné čarování. Žádná tajná nauka či seance. Dva dávní předáci izraelského lidu vyprávějí novému Mistrovi, že s hlásáním Božího slova narazí. Tento svět se vzp-

vzpouzí Božím slovům o spravedlnosti a o odpuštění. Kdo prosazuje Boží zájmy, ten se střetne s lhostejností, se zlobou  i s násilím. Mojžíš a Eliáš o tom vědí své. Petr je vidí v Ježíšově společnosti. Už jenom složení postav je výmluvné. Kdybychom  my spatřili někoho rozmlouvat současně s Janem Husem a s Miladou Horákovou, jistě bychom se domyslili, že dotyčný je ohrožen kvůli svým postojům. Petr vidí a slyší, že na Ježíše čeká nebezpečí a v něm krutě mocní a mocně krutí protivníci. Báje vypadají jinak.

Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista.  Nikoliv báje, nýbrž Kristův příchod. Kristus přišel na svět jako prostý člověk a vyrůstal v těchž podmínkách jako jiní lidé. Kristus přišel do lidské bídy. S nebývalou citlivostí vnímal a chápal lidské těžkosti a konflikty. Kristus přišel s nabídkou řešení, když vyzval ke změně mysli, vyhlásil blahoslavenství a všem už tady a teď otevřel vstup do Božího království. Kristus ale také přišel do problémů kvůli tomu, co učil a co dělal. Kristus kvůli nám přišel na soud a do rukou trýznitelů. Přišel na kříž, přišel do hrobu.

Co vlastně čekáme od života, sestry a bratři? Vymyšlené báje, sladké scénáře, vysněné zvraty, vytoužené happy endy? Tři velicí proroci patří k sobě – Mojžíš, Eliáš a Ježíš. Jejich úděl nebyl snadný, a přesto byl jejich život naplněný. Završený do nebývalého požehnání. A díky Bohu to šlo i bez bájí. Veliké proroky drželo právě svědectví o Bohu a o Boží pomoci. Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte. (19) Držet se slova dosvědčeného proroky, slova o Boží spravedlnosti, která je pro všechny. Držet se slova o Božím milosrdenství, které je taky pro všechny. Taková je Petrova alternativa k bájím. Alternativa i pro nás: v záplavě pověrčivosti a povrchnosti, v čase bájí osobních i společenských i virtuálních spoléhat na staré, dobré svědectví Písma svatého. Vždyť právě dávní proroci i samotný vykupitel věděli moc dobře o životě a o smrti. A o Boží péčí, která nás všude provází. Jejich slovo proto není marné. Je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeske den a jitřenka vám nevzejde v srdci. (19)

Matouš 17,1-8               157; 583; Svítá 119; 562; 671; 550          Malachiáš 3,20 

Kázání na poslední nedeli po Zjevení, 9. února 2014.          

Obrázek namalovala Iris Hillmeister-Becker (celesteprize.com)