Víte, co máme společného s Bohem? Víte, co je na nás Božího? Kdy my lidé jsme jako Bůh? Ne v čem jsme si podobni. Ale v čem jsme stejní! Až odsud budete dnes odcházet, tak to budete vědět.

V tomto podzimu procházíme postupně modlitbou Páně – děti v nedělní škole, dospělí zde v kostele.  Dnes jsme došli k větě „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Odpusť – odpouštíme. Jedno a totéž slovo – poprvé vyslovené pro Boha: „odpusť“,  podruhé vyslovené pro nás lidi: „my odpouštíme“.  Ježíš nám prozrazuje, co máme společného s Bohem: odpuštění. Bůh i my máme moc odpouštět viny. Máme moc promíjet, když nám někdo ublíží. Některé věci když se pokazí, nejdou spravit. Špatný čin nebo špatné slovo nejde vzít zpátky. Neexistuje náprava, jedině odpuštění chybu zahladí.

Možná jste si všimli, že mám rád šipky. Už jsem je tady v kostele několikrát použil. Šipky ukazují směr odkud kam. I na dnešní prosbu „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ se šipky báječně hodí. Vezměme si člověka, který se modlí. „Odpusť nám naše viny“ – dej nám své odpuštění, sešli ho na nás. (šipka shora dolů na člověka) Tak prosíme Boha, aby se na nás zaměřil.  A pak mluvíme o svém zaměření na druhé lidi: „Jako i my odpouštíme našim viníkům“. (šipky do boků od člověka)

Je to tak správně? Znázornil jsem směry a šipky správně? „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“? No, úplně správně to není. Kolik jsem namaloval lidí? Jednoho – ale v modlitbě říkáme „odpusť nám“, „my odpouštíme“. My máme kolem sebe druhé lidi, kteří potřebují odpuštění úplně stejně.

Odpuštění máme společné s Bohem. Právě proto je odpuštění náramně důležité. Aby bylo mezi námi všude. Aby se šířilo všemi směry. Povím vám příběh. Byla jedna země, kde lidé měli veliké trápení. Všechny totiž postihla vážná nemoc. Ti lidé nemohli chodit vzpřímeně. Jejich záda se kroutila, oni se ohýbali a hrbili se. S hrbem se sice dá žít, ale není to nic příjemného. Jak chcete pracovat? Jak se chcete druhému dívat do očí, jak se na něj chcete usmát, když vás zkřivení tlačí dolů? Byla to smutná země a smutní byli i lidé v ní. Zvykli si na své hrby, ale vadily jim. Někdy je bolely až k pláči. Někdy lidé na své hrby zapomněli, chtěli se zdvihnout, protáhnout, nadechli se a – nic. Ono to nešlo. Žádné vzpřímení. Jako kdyby je svíral nějaký krunýř. Hrb jim bránil.

Do země přicházeli lékaři ze všech světa stran. Zkoumali a bádali, odkud se ta podivná nemoc bere, ale nic nevymysleli. Zkoušeli nemocné lidi rovnat, ohýbat zpátky, ale nešlo to. Lidi skučeli bolestí. Někdy se na chvilku trošku narovnali, ale za chvíli se zase zkřivili. Hrbáči byli pořád hrbáči. Zkoušeli také všelijaké léky – pilulky, kapky, mazání, čaje. Nic nezabíralo. Nikdo tomu nerozuměl. Nikdo nedokázal pomoci.  Odkud se ta zlá nemoc vzala? Když se narodilo dítě, žádný hrb nemělo. Vypadalo zdravě, začalo chodit, začínalo mluvit, ale nenápadně, pozvolna i dětská záda ovládla hrbatost. Nemoc se nikomu nevyhýbala.

Až jednou přišel do nešťastné země lékař a přinesl si sebou neznámý lék. Obyvatelé novému lékaři příliš nevěřili. Takových lékařů se u nich už vystřídalo – a žádný jim nepomohl! Proč si zbytečně dělat naděje, že jim někdo či něco od hrbu odpomůže? Ovšem někteří lidé si troufli a zašli k lékaři. A on všem zájemcům dal lahvičku s lékem. A každému řekl: „Tady máš lék na své trápení. Užívej ho každý den. Stačí jen jedna malá lžička. Ale pozor – jednu lžičku si vezmi ty a o druhou se rozděl s člověkem, který je ti nablízku. Jedna lžička pro tebe, jedna lžička pro bližního. A neboj, až lahvička bude prázdná, přijď si pro další lék. Já ho mám na rozdávání.“

A tak se do smutné země vrátila radost. Lidé začali užívat předepsaný lék.  Jednu lžičku pro sebe, jednu pro bližní.  Hrby začaly mizet, záda se rovnala. Lidé se mohli napřímit, mohli volně chodit, mohli tancovat. Už málem zapomněli, jaké to je vznášet se v rytmu hudby. To vše díky zázračnému léku. Jednu lžičku pro sebe, jednu pro bližního. Když byla lahvička prázdná, stačilo zajít k lékaři, který měl dost pro každého.

Postupem času si však někteří chytráci začali léčbu upravovat. Nechtě-lo se jim tak často chodit pro zásobu. „Proč se vlastně o lék dělíme? Vždyť dů-ležité je, co spolknu já. Když si vezmu lžičku jen pro sebe a druhou ponechám v lahvičce, vydrží náplň déle.“ A jak vymysleli, tak udělali. Pořád měli ten samý lék, ale brali si z něj jen oni sami. S nikým se nedělili. A stala se velice zvláštní věc. Znovu se začali hrbit. Znovu byli nemocní. Záda se jim zkroutila a oni se přestali volně hýbat. Když se soustředili jen na sebe, byli z nich znovu mrzáci. Velice se tomu podivili, ale pochopili. Lék působí, kdež se o něj lidé rozdělí. Bez rozdělení, bez sdílení se nemoc vrací. Kdo je sobec, tomu zdraví uniká.“

„Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Pán Bůh nám dal lék na naše viny. Odpuštění. Ale ten lék si nemůžeme nechat jen sami pro sebe. Odpuštění je dost pro všechny. O odpuštění se máme rozdělit, aby i druzí byli uzdraveni ze svých vin. Pán Bůh nám dává odpuštění a my ho dáváme dál. A obráceně: Co dopřáváme druhým lidem, dopřává Bůh i nám. Zázračný lék. Obklopit se odpuštěním. Obklopit se láskou.  Tomu nás Kristus učí. Odpuštění a lásku máme s Bohem společnou.

Z evangelia jsme slyšeli o služebníkovi, který odpuštění nešířil. Bylo mu odpuštěno – mnoho odpuštěno. Jeho dluhy nešlo zaplatit, tak mu musely být odpuštěny, jinak by ho zničily. Ale on si odpuštění ponechal jen pro sebe. Odpu-štění se u něj zabrzdilo a on neodpustil dluhy svému spoluslužebníkovi. Lék na něj přestal účinkovat. Nechtěl být obklopený odpuštěním, tak odpuštění zmizelo a z něj byl opět nešťastník.

Povídal jsem dnes už o lékařství, teď ještě trocha matematiky. Asi se divíte, jak prosba „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ souvisí s matematikou a s počty. Hodně. Velmi. Tuze. Prosba v modlitbě Páně může být totiž přeložena i jinak: Odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům. Slova vina a dluh jsou příbuzné, v mnoha jazycích se překrývají. (Rusky: и оста́ви нам до́лги наша, я́коже и мы оставля́ем должнико́м нашим.) Bibličtí badatelé zdůrazňují: Když Pán Ježíš učil lidi modlit se, bylo mezi nimi mnoho takových, kteří byli zajati v dluzích. Hospodářská situace v přelidněné zemi byla bídná. Odpuštění dluhů pro mnohé znamenalo šanci na nový start. Jako Bůh dopřává nový start nám, kteří jsme jeho dlužníky, i my máme dopřát prominutí dluhů těm, kdo se zadlužili v našem systému.

Proto mluvím o matematice, neboť dluhy se počítají.  A aby těch počtů a dluhů nebylo málo. 800 000 lidí je v exekuci kvůli dluhům v naší zemi. Při 10 mi-lionech obyvatel o je 800 000/10 000 000 = 8/100 = 4/50.  Čtyři z nás tady v koste-le by mohli být v dluhové pasti, kdybychom spadali do národního průměru. To je strašné. To jsou dluhy, které lidi ničí, které narušují atmosféru a hlavně důvěru a soudržnost v naší zemi. Na ty dluhy neexistuje jiný lék než odpuštění, prominutí, oddlužení. Bez něj se dlužníci nikdy nenapřímí, pořád budou shrbeni a my s nimi. Obávám se, že naše společnost, v níž se tak málo modlíme „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“, obávám se, že naše společnost málo doceňuje léčivou sílu odpuštění v takto složité ekonomické záležitosti. A tak budeme dále nemocní.

Sestry a bratři, děti, mládežníci, dospělí, s Bohem máme společné odpuštění. Odpuštění a lásku. Neboť odpuštění vyrůstá z lásky. Když kolem nás a v nás bude dost lásky, bude dost odpuštění a bude se nám žít lépe. Pojďte si pro lék. (Děti si přijdou pro lístky schované v lahvičce a přečtou jeden nahlas.) „Které přikázání je první ze všech?“ „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bliž-ního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ (Děti odcházejí.) Nezapomněli jste na něco: lék přeci nemůže být jenom pro vás. Vezměte pro druhé a rozdělte se s nimi. To je lék pro nás všechny. Přečtěme společně: „Které přikázání je první ze všech?“ „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ Amen   

Leviticus 19,11-18      171; 202; S 364; Touha po světle, 611          1 J 4,7-12

Kázání při rodinné neděli 20. října 2019