Potěšte, potěšte můj lid! (1) Jako kdyby prorok Izajáš mluvil přímo do naší zmatené a mrazivé doby. Ano, my toužíme po útěše, po dobrých slovech, na která je spolehnutí, která vnášejí jasno do spleti problémů a otázek. Toužíme po ujištění, které promluví k srdci, které dodá sílu a odvahu. Toužíme, aby od nás byla odňata úzkost, způsobená šílenstvím mocných, kteří terorizují svět násilím a válkami. To do nebe volající bezpráví. A ke všemu ještě ohrožené stvoření.

Potěšte, potěšte můj lid! Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. (2) Ano, bylo přece pěkné, kdyby Bůh skutečně přišel a zbavil nás všeho zlého, co nás trápí. Kdyby nám ulehčil všechny ty povinnosti a úkoly, které nás pronásledují. Kdyby odstranil všechny ty viny, osobní i společenské, které byly až příliš dlouho vytěsňovány a nyní se přes nás valí jako mohutná vlna.

Potěšte, potěšte můj lid! Izajášovo poselství promlouvá k srdci. Ovšem změní nějak stav světa? Možná když Izajáše ještě párkrát ocituji, odejdeme z kostela vy i já do neděle potěšeni. Avšak když zítra otevřete noviny, zase uvidíte, že všechno zůstává při starém. Hlásá tedy Izajáš lacinou naději? Snaží se nás ukolébat zbožným přeludem? Jeho tehdejší posluchači si určitě kladli podobné otázky. Můžeme věřit Izajášovi? Ohlíželi se na desítky let strávených v babylonském exilu. Jestliže zpočátku ještě doufali v zázračný návrat domů do zaslíbené země, nyní vládne už jenom rezignace. Babylon je pořád mocný a systematicky utlačuje vyhnance. Neexistuje žádná perspektiva, žádný výhled do budoucnosti.

My v České republice jsme na tom o poznání lépe. Stále žijeme ve svobodné a bohaté zemi. (Naučme se to konečně říkat: žijeme v bohaté zemi, v jedné z nejbohatších na planetě.) Aktuální problémy nás sice děsí, ale nejsme ochromeni, strnulí strachem jako myška před pohledem hada škrtiče. Část obyvatel nedávno uspořádala na Václavském náměstí demonstraci proti strachu. Ještě pořád se dokážeme povzbuzovat a nepropadat rezignaci. Například tam zaznělo: Zkusme, jaké to je být statečný, zkusme být solidární a nápomocní, zkusme mít odvahu dobrovolně se uskrovnit.

Izajáš mluví o naději. Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. (3) Připravte cestu na poušti. Izajáš svému lidu připomíná toho Boha, který je kdysi vysvobodil z egyptského otroctví a který jim i dnes tvoří budoucnost, vší lidské beznaději a rezignaci navzdory. Ne náhodou zasazuje nový začátek do pouště. Čtyřicet let musel starý Izrael putovat pouští, než vešel do zaslíbené země. Co se zprvu jevilo jako Boží trest za reptání a neposlušnost, to se při pohledu zpět ukazuje jako čas intenzivního setkávání s Bohem. V poušti se Izraelci zcela nacházeli v Boží péči, odkázání na to, čím Bůh lidem opatřuje živobytí: vezdejší chléb, voda uprostřed suchopáru, ochrana a orientace v nepřátelském okolí.

Babylonská skutečnost stojí v ostrém protikladu vůči této pradávné pouštní zkušenosti. Město Babylon se honosí nádhernými ulicemi, zavlažovacími systémy a nezměřitelným bohatstvím. Ve vyšperkovaných chrámech se obětuje modlám, aby zajistily moc a štěstí na věčné časy a nikdy jinak. Připravte na poušti cestu Hospodinu! Izajáš vyvádí své krajany z babylonského lesku, který je oslňuje a ohromuje. Vede je zpátky do pouště, do pustiny a prázdna, aby se mohli nově setkat s Bohem. A Bůh nebude nově razit cestu pouští jen svému lidu. On v poušti ukáže svou slávu, ať ji společně spatří všechno tvorstvo. (5)

Spatřit slávu Boží – o to svého času prosil Mojžíš na hoře Sinaji. Bůh mu jeho prosbu nesplnil, spatřil Boha jen zezadu, neboť člověk by přímý pohled nepřežil. Nyní však je všemu tvorstvu, každému člověku přesně toto dopřáno na poušti, kde Bůh nově začíná se svým lidem.

Jaká je naše poušť? V určitém smyslu se nám vede podobně jako lidem, ke kterým mluví Izajáš. Naše pohledy přitahuje nádhera v ulicích, lesk a bohatství. A podobně jako v dávném Babylonu se i dnes mnoho obětuje, aby mašinérie blahobytu běžela dále. Obětí se stávají lidskost a rozvaha, čas a energie na vztahy, přírodní zdroje, zvířata, rostliny. Co všechno jsme schopni odepsat kvůli svému pohodlí. Avšak na rozdíl od Izraelců v Babylonu my dosud zřejmě ještě nejsme zralí pro poušť. Dosud nám chybí vhled do našeho selhání, do našich hříchů a vin, které jsme navršili. Možná právě zde leží příčina problému, proč se tak málo mění k dobrému. Nikdo nechce přiznat vinu. Naopak vynakládáme značné úsilí, abychom vinu přesunuli na druhé lidi.

Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“ (6) Izajáš probouzí v lidech velká očekávání.  Cesta pro Boha je urovnána, silnice pouští je napřímena. Všechno tvorstvo spatří Boží slávu. Přijde teď ještě něco lepšího? Smí hlasatel v poušti oznámit, že se lid triumfálně vrátí do zaslíbené země a tam se mesiáš ujme vlády nad světem? „Co mám volat?“ ptá se prorok. On to neví předem. Pátrá po správných slovech. A Bůh mu napoví. „Všechno tvorstvo je tráva. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův.“ (7) Jaké vystřízlivění! Všechno tvorstvo, jemuž bylo právě ohlášeno, že spatří Boží slávu, všechno tvorstvo pomine jako tráva. Ve středu prorokování není příslib Boží slávy, nýbrž střízlivé zjištění, že nic na zemi nemá trvání. Kam se poděla hřejivá útěcha? 

Všechno tvorstvo je tráva. Taková je holá pravda. Pravda, která zamezuje, abychom si z víry udělali lacinou útěchu. Iluzi, že Bůh ty lidi, kteří se postaví na jeho stranu, odmění pozemským úspěchem. Všechno tvorstvo je tráva. Tahle krátká větička staví věci vzhůru nohama – všechno, co Izraelci považovali ve své neutěšené situaci jako neměnné. Nádheru, lesk i nadřazenost Babylonu. To vše se tváří v tvář Bohu ukazuje jako nicotný přelud. Ano, vše, čeho člověk dosáhne, pomíjí jako tráva. Ať už jsou to výkony technické, umělecké, vědecké, politické, sportovní, mystické…

My jsme a vždy budeme pomíjiví. Toto pravda je hojívá hned dvojím způ-sobem. Když nahlédnu, že v sobě nemám nic trvalého, co by odolalo, zavane-li vítr Hospodinův, tehdy jsem tam, kde mne potkává Bůh: na nule, v pustině a prázdnotě pouště, kudy ovšem vedou cesty pro Boha a jeho slovo, které je stálé na věky. (8) A když společně poznáme, že všichni jsme jen příjemci a příjemkyně radikálně odkázaní na lásku a pomoc Boží, tehdy nikdo nemá důvod se nad druhé povyšovat.

Izajáš pokračuje: Vystup na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst. (9) Hora zde má kladný význam. Radostná zvěst přichází shůry, zprostředkovává nebeskou perspektivu, podobně jako později Ježíšovo kázání na hoře. Ovšem Izajáš nestaví žádné vzdušné zámky v oblacích. Radostná zvěst hlásá: Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Což očividně navazuje na vysvobození z Egypta. V knihách Mojžíšových se na mnoha místech praví, jak Bůh vedl svůj lid z egyptského otroctví mocnou rukou a vztaženou paží. Izajáš v Božím jménu zaslibuje lidu vysvobození z babylonského zajetí jako nový exodus, nové vyjití z ciziny a návrat do zaslíbené vlasti. 

Vystup na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst.  Jakou zvěst nám nese Sión nyní, když v adventu vyhlížíme Ježíšovo narození? Vánoční příběh navazuje na Izajášovo proroctví. Boží Syn nepřijde na svět v paláci uprostřed nádherného města, nýbrž kdesi na venkově za domem, v pustině. Tam, kde nic nerozptyluje, se zjevuje Boží sláva a všechno tvorstvo ji smí spatřit – v dítěti, které leží bezbranně v jeslích. Bůh podstupuje tímto zjevením obrovské riziko. Novorozenec by zemřel bez Mariiny a Josefovy péče. Jeho narození by zůstalo nepovšimnuto, pokud by pastýři na popud andělského oslovení nevyrazili na cestu k jeslím a neoznámili všem, kdo přišel na svět.

Sestry a bratři, inspirujme se Izajášem. Chceme-li dnes uslyšet radostnou zvěst, odvažme se vykročit do pustiny. Odpoutejme se od věcí důvěrně známých a navyklých, zkusme být prázdnými a otevřenými pro Boží slovo, které je nebeské proto, že se nás dotýká a uvádí do pohybu. Znovu s nadějí promysleme, jaký Bůh se nám zjevuje. Jeho věčné Slovo se stává člověkem v jeslích. Tak nám Bůh promlouvá k srdci a chce námi pohnout, abychom se stali stejně lidskými jako on. Bůh nás volá, abychom každý ve své všednodennosti byli malými posly radosti, abychom po izajášovsku dosvědčovali svým bližním, že období otročiny skončilo a viny se odpouštějí. Ujišťuje nás, že nám bude na blízku a bude nás chránit. Ano, jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede. (11) Amen.

1. čtení: Matouš 3,1-12              435; 188; 443; 704; 431 Poslání: 1. Korintským 4,1-5

Kázání v 3. adventní neděli 11. prosince 2022. Vydatnou inspiraci svým kázáním poskytl Thomas Muggli-Stokholm ze Švýcarska.