Není to veselé čtení. Ostatně i sám název biblické knihy vystihuje trefně její povahu: Pláč zní její české jméno. Někdy i šířeji: Pláč Jeremjášův.  Němci dali knize název Žalozpěvy. Anglicky se jí říká Lamentations. Lamentace. Neboli hořekování, bědování. Že jste tuhle biblickou knihu nikdy nečetli? Že jste doposud neslyšeli ani jedno kázání o jejím poselství? Žádný div, kdo bych chtěl po namáhavém týdnu ještě v neděli v kostele poslouchat nějaké nářky. Máme svých nářků dost, tak proč si ještě přibírat nějaké nářky cizí?

A přece kniha zvaná Pláč je do Bible zařazena. Někomu stálo za námahu promyslet ji a sepsat ji. Pět kapitol plných neutěšených výjevů zkázy. A někomu stálo za námahu celý spis důkladně pročíst, vstřebat jeho atmosféru a prohlásit: „Ano, tohle je Písmo svaté. Tohle je naše Písmo svaté. Tyhle zpěvy plné zklamání a smutku jsou součástí naší víry. Patří do naší Bible.“

Sestry a bratři, zkušenost krachu, zkušenost naprostého ztroskotání, zkušenost katastrofy má své místo v naší víře. Krach jako součást zbožnosti. Zní zvláštně tahle výpověď, ale pokud vám mám představit Bibli ve zkratce, pak musí říci: Krach je součástí biblického poselství. Krach patří do Bible, poněvadž krach je součástí života. Ovšem víra, důvěra v Boha má takovou sílu, že si troufne tvrdit: Až všechno zkrachuje, až nezbude vůbec nic z našich jistot, zbude nám ještě Bůh. Za našimi krachy, za totální zkázou Bůh tvoří novou naději. Tvoří nový čas, nové šance, otevírá nové výhledy. Ne ne, krach není zdaleka tím posledním, co nás čeká, ještě je zde Bůh a jeho možnosti. Jeho nevyčerpatelné možnosti. Jeho možnosti, které na rozdíl od těch našich lidských možností nezkrachují navěky.

Biblická kniha Pláč neboli Žalozpěvy neboli Lamentace vznikla bezprostředně po jednom obrovitánském krachu. Židy potkala národní katastrofa nesmírného rozsahu. Armáda sousední mocnosti rozvrátila jejich království. Zpustošila zemědělskou krajinu, čili zdevastovala podstatnou část hospodářství. Dobyto bylo hlavní město Jeruzalém. Znesvěcen, vyrabován a následně zbořen byl jeruzalémský chrám, který jediný byl nahlížen jako místo nejvznešenější bohoslužby. Cesty na Sijón truchlí, nikdo nepřichází na slavnosti. Všechny jeho brány jsou zpustošené, jeho kněží vzdychají.

Jen si jakožto Češi zkuste ve svých představách spojit v jeden celek okupace z roku 1939 a 1968, přidejte k nim ničivé povodně 1997 a 2002 a navrch přimyslete rozbombardování Hradčan. Naprostý rozvrat, krach veškerého dosa-vadního života. Tak nějak se cítili židé, když se přes ně přehnala babylonská vojska. A cítili se ještě hůř, neboť zkrachovalo nejen jejich království, nýbrž zkrachovalo i jejich náboženství. Jejich Bůh je neochránil, bohové zahraničních armád se projevili jako mocnější a úspěšnější.  Chrám byl v troskách, tak jakpak ještě věřit v Boha, jenž v něm byl uctíván? Před válkou mnozí kazatelé pošetile hlásali: „Nic zlého se nám nestane, máme chrám Hospodinův. Bůh nás ochrání.“ A lidé jejich řečem věřili. Před válkou mnozí politici pošetile hlásali: „Nic zlého se nám nestane, máme za zády Egypt. Egypťané nás ochrání.“ A lidé jejich řečem věřili. Nyní jim zbyly oči pro pláč. Válka je prohrána, chrám je zničen. Království bylo vymazáno. Hospodin je vyřízen. Naprostý krach. Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Za nocí pláče a pláče, po líci slzy kanou. (1n)

Naprostý krach. Co zbude člověku po krachu? Co nám zůstane, když zkrachuje to, oč jsme se v životě snažili? Co nám zbude, když zkrachuje i naše dosavadní pojetí Boha? Když se zhroutí naše víra? Když nás zklamou náboženské představy, na něž jsme po léta spoléhali? Oči pro pláč. Žal a nářek, lamentace a hořekování. Přesně v téhle atmosféře hlubokého zklamání vzniká žalozpěvná kniha Pláč. Zpívá se v ní o zkáze země, o rozvratu chrámu, o zhroucení staré víry. Podobně laděné tóny najdeme i jinde v Bibli – v mnohých žalmech nebo u proroků včele s Jeremjášem. Židé svou zkušenost krachu nezamlčeli, nevytěsnili ji z vědomí, nýbrž ji vyjádřili. Své zklamání ze světa vyjádřili světu. Své zklamání ze sebe přiznali sobě. Své zklamání z Boha přiznali Bohu. A to je to veliké a slavné dědictví víry. Svěřit se Pánu Bohu i se svým zklamáním. Svěřit mu svoje zhroucení. Mluvit o krachu. Zpívat o krachu. Oplakávat zbořený Jeruzalém a rozvalené náboženství. Sedět bezradně nad ruinami a čekat na nový začátek.

Před kázáním jsme zpívali píseň „Svítá“, což je píseň nad ruinami. Klidně ji mohl zpívat i prorok Jeremjáš. „Je v sutinách město, je zbořenej chrám, je zdrcený ticho a tmy vládnou tmám.“ No tohle je přece ona zkušenost krachu, sdílená s pra-dávnými generacemi židů. Já považuji za příznačné, že celý zpěvník dostal jméno právě podle této písně. Skvělý název pro křesťanský zpěvník. „Svítá“ je píseň nesmírně nadějná. Neboť vedle krachu, kdy už člověku vůbec nic nezbývá, se v ní vynořuje nová naděje. „Svítá novej den.“  Kde my jsme v koncích, Pán Bůh v kon-cích není. On je Stvořitel a stvoří nový začátek. Jako kdysi na úplném začátku vesmíru – bez kloudného důvodu dá vzniknout světu, jaký zde dosud nebyl. Světu po krachu, svět po nás, svět, jenž má budoucnost a v němž je pro nás místo.

Na závěr knihy Pláč zazní modlitba, která je podle mne jednou z nejsilnějších modliteb vůbec. Naleznete ji v předposledním verši. „Obrat nás, navrať nás, Hospodine, k sobě, a my budeme obráceni, navrátíme se. Obnov naše dny, jak za dnů dávnověkých.“ (21) Naše obrácení, náš nový začátek po krachu, náš návrat k Bohu, je dílem Božím. Naše budoucnost je darem Božím, nikoliv dílem nás zkrachovanců. Tedy, když bibličtí svědkové mluví o krachu, jedním dechem mluví o naději pro budoucnost, kterou otevírá Bůh. Proto se o krachu mluví, aby mohlo být vzápětí dodáno: „I tehdy bude Bůh s vámi.“ Ve Starém zákoně to znamená: Zbořený Jeruzalém bude obnoven. Ztracení a vyhnaní se navrátí.

Jenže ta zkušenost, kterou židé udělali kdysi s pádem Jeruzaléma a se zánikem vlastního království, neukazuje pouze na jednu ojedinělou událost v dějinách. Ona vrhá světlo na všechny další krachy. Nejenom na zhroucení států či mohutné společenské otřesy, ale také na naše osobní krachy. V našich privátních světech dochází k podobně osudovým kolapsům jako kdysi v případě Jeruzaléma. Opakovaně nastává období pláče, žalozpěvu, lamentace a hořekování. Akorát na osobní rovině, u jednotlivce, u páru, v rodině, častokrát velmi skrytě. Ale pořád jsou to bolestné krachy, kdy se člověku hroutí, co budoval. Rozpad manželství, ztráta blízkého člověka, odcizení mezi rodiči a dětmi, zhoubná nemoc, dopravní nehoda, špatná práce, ostudný omyl, propad do závislosti, zlomyslná pomluva, živelná pohroma, válka. Co bude dál? Jak je možné žít po tak velkém zklamání? Co bude následovat po krachu? To je otázka, která nás zaměstnává v našich složitých životních situacích. Kéž by nám Bůh už nějak pomohl, když my si pomoci nemůžeme. Obrať nás, Bože, a budeme obráceni.

V evangeliu přivedli za Ježíšem ženu, která prožila svůj osobní krach. Vyšel najevo její cizoložný, nemanželský poměr, což se v oněch dobách rovnalo kriminálnímu deliktu. Zločinu přímo hrdelnímu. Žena měla být popravena ukamenováním. Je v koncích. Jejíž život se ocitá v ruinách. Už ji nečeká žádná budoucnost. Avšak Kristus je člověkem víry a dobře ví, že za každým krachem, kde už lidé nevidí žádné východisko, žáden život, tak tam Bůh vidí život a počítá s budoucností. „Já tě neodsuzuji,“ říká Pán společensky zkrachovalé ženě. „I za tvým krachem svítá novej den. Jdi a už nehřeš. Měj naději, že tvůj současný krach neochromí tvou budoucnost na věky. Neboť Bůh se ujímá těch, které potkalo neštěstí.“

            Sestry a bratři, byl bych rád, kdybyste si i vy dnes domů z kostela odnesli tuto naději, která proniká celou Biblí. Ať už je lidský krach na poli veřejném či soukromém sebevětší, ještě větší je Boží slitování, které dopřává odvrat od neštěstí k dobré budoucnosti. Ano, naše židovská a křesťanská teologie je teologií krachu. My spoléháme na Boha, který bude milujícím a mocným Bohem, i když mi naprosto zkrachujeme. Což se ostatně nejlépe ukázalo o velikonocích. Ježíš, jehož život byl zničen na kříži, nezůstal po svém krachu v hrobě, nýbrž vstal z mrtvých. Vrátil se do života. Sám na sobě Kristus zakusil vyslyšení modlitby: „Obrat nás, navrať nás, Hospodine, k sobě, a my se navrátíme. Obnov naše dny, jak za dnů dávnověkých.“ I my zajisté zakusíme vyslyšení této modlitby. Amen.

Jan 7,53-8,11             260; S 316; 38; 754; 777        2 Ko 4,7-11

Kázání v neděli 23. října 2022.