Je to smutné, ale bohužel je tomu tak. Nejhlubší konflikty se odehrávají mezi blízkými lidmi. Pokud jsou si lidé vzdálení a cizí, konflikt vlastně ani nemůže pořádně vyrůst do ohromných rozměrů. Chybí mu živná půda vztahů, z níž by spor vyrůstal. Člověk, jenž je vám lhostejným, vás nemá prostě čím naštvat. Avšak v prostředí, kde jsou vztahy těsně provázané, kde lidé mají mnoho společného, kde se dělí o základní životní prostor, tam konflikt snadno nabere závratné otáčky. Nejhlubší konflikty se odehrávají mezi blízkými lidmi. V rodině, když se rodiče nepohodnou s dětmi nebo když se potomci rozhádají ve sporu o dědictví. Nepřeji vám to zažít ani náznakem. Cesta ke smíření se pak jeví nemožně zatarasená, když každá strana se cítí nepochopena, ohrožena, ukrácena, zraněna. Je to jako lepit ze střepů zpět rozbitý džbán. Úmorná práce s nejistým výsledkem. Jak usmířit lidi, kteří se rozešli v naprosté neshodě? Smíření je těžké.

Nejhlubší konflikty se odehrávají mezi blízkými lidmi. Přesně takový typ konfliktu se odehrál při zrodu křesťanské církve. Konflikt, který se hořce zapsal do dějin. Židé versus křesťané. Křesťanstvo proti židovstvu. Dlouze by se dalo vyprávět, jaké křivdy byly páchány. Po staletí Evropané nahlíželi na Židy jako na lidi nižšího druhu. Existovaly separované světy, které byly víceméně neprostupné. Židům byl vykázán život v ústraní, v ghettech. Společenské bariéry byly navíc umocněny ještě bariérami věroučnými. Křesťanští teologové důkladně propracovali argumenty, co je na židech špatného. Proč je považovat za Bohu odporné. Je naší velikou křesťanskou ostudou, že jsme hlásali tolik nenávisti, pohrdání a předsudků. Takové jsou naše dějiny. Hanba nám. Hlásíme se ke Kristu jakožto propagátorovi lásky, ale židy jsme vyloučili z lásky k bližnímu. Na křesťanskou teologii nelásky později navázal bezbožný nacistický rasismus. Hrůzný konec je bolestně známý.

 Ale vraťme se na začátek. Nejhlubší konflikty se odehrávají mezi blízkými lidmi. Židé a křesťané. My jsme si blízcí, nikoli dalecí. Nikdo na světě nemá víru podobnější naší víře nežli židé. Uf, složitá věta, radši ji ještě zopakuji. Nikdo na světě nemá víru podobnější naší víře nežli židé. Prostě věříme podobně. Židovská víra a křesťanská víra mají mnoho společného. Jednoho neviditelného Boha vzýváme. Stejné posvátné knihy čteme. Zpíváme tytéž biblické žalmy, třebaže v jiné úpravě. Máme mnoho společného. A tehdy v prvním století krátce po vzniku církve bylo společných prvků ještě více. Například se používal týž jazyk nebo kalendář. Ale zároveň se objevily rozdíly. Nová víra v Ježíše Nazaretského. Byl Ježíš pouze jedním z mnoha náboženských učitelů, jak tvrdí židé, anebo byl Ježíš jedinečným Mistrem a zdávna vyhlíženým Spasitelem-Kristem, jak tvrdí křesťané.

Dokud křesťanů byla jenom hrstka, tu a tam jen pár vyznavačů či vyznavaček, žádné velké problémy se nekonaly. Noví věřící přebývali ve svém židovském prostředí, účastnili se tradičního náboženského života: v sobotu chodili do synagogy, vyhýbali se vepřovému, slavili svátky podle židovských obyčejů. Čili víceméně žili postaru. K tomu si akorát osobně navrch přidali svoji vlastní víru v Ježíše jako mimořádného Božího posla, který žije, i když byl zabit. Křesťané jako zvláštní menšina, jako neobvyklý, poněkud výstřední proud v dosavadním židovstvu. Nic nového pod sluncem, v náboženství se přece objevují a pak zase zanikají všelijaké módní vlny.

Jenže tahle vlna neodezněla. Naopak skupina Ježíšových přívrženců stále početně rostla. A co víc – o židovského učitele Ježíše se začali zajímat i mnozí nežidé. To byl veliký posun. Považte: lokální náboženské hnutí odkudsi z provinční Galileje se začalo nezadržitelně šířit římskou říší. Div o to větší, že na počátku církve nestáli žádní marketingoví odborníci, kteří by byli vymysleli úspěšnou strategii. Celou třetinu startovního týmu tvořili obyčejní rybáři. Jakoupak měli kvalifikaci? Základní výbavou bylo Ježíšovo evangelium o laskavém Bohu, který má rád všechny lidi. Podtrhuji: má rád všechny lidi. Neobyčejně široký záběr, který nikým nepohrdal kvůli jeho původu či stylu života. Tohle evangelium, tahle dobrá zpráva pro všechny byla zasazena do církevního společenství, jež bylo naplněno Kristovým Duchem. Tam, ve svatém Duchu ve společenství svatých bylo možné zakusit společenství respektu a laskavosti, jaké kdysi vytvářel Ježíš. Boží království je blízko. Konečně začala nová éra, mesiášská epocha, kdy se uplatňují Boží zákony, jež pozvedávají sklíčené. Nová víra přitahovala mnohé a vlévala jim novou naději. A pozor – novou naději lidé čerpali bez ohledu na svůj dosavadní náboženský původ. Židé i pohané.

Je krásné, když lidé nacházejí naději. Ovšem zde je zároveň zaděláno na problém. Na onen obrovský židovsko-křesťanský konflikt, který se táhne staletími. Nejhlubší konflikty se odehrávají mezi blízkými lidmi. Židé měli nesmírně starobylé náboženství, pěstovali si svou vzdělanost, pečovali o svoje svatá Písma, dodržovali dávné obyčeje, zakládali si na své odlišnosti od pohanů. Věřili v jediného Boha, který je vyvedl z Egypta a prostřednictvím Mojžíše jim daroval zákon. Tóru, pravidla pro život. Nic takového pohané neměli. Jenže nyní si ti zpovykaní Ježíšovi příznivci z řad pohanů, kteří nic netušili o dlouhém příběhu Izraele, nárokovali přístup k témuž Bohu. Bez tradic, bez znalosti Bible, bez přikázání, klidně s pusou umaštěnou od vepřového. Brr!

Dávným věřícím připadala nová, ježíšovská víra odporná, vyprázdněná, neuctivá. Naopak novým věřícím připadala stará, mojžíšovská víra zkostnatělá, bezcitná, komplikovaná. Židé proti křesťanům. Křesťané proti židům. A přitom jedni i druzí Boha milují, váží si ho, chtějí ho opravdově uctívat. Akorát se jejich představy rozešly. A bohužel nesnažili se navzájem pochopit. Začaly se hloubit příkopy.

Apoštol Pavel byl z rodící se situace nešťastný. On patřil do obou táborů – byl žid, od mala vychovávaný v tradicích své víry. Ale zároveň se Pavel stal křesťanem. Objevil obrovskou sílu Ježíšova učení, že Bůh má rád všechny. Tedy i nežidy, tzv. pohany bez biblických tradic. Pavel hlásal vzkříšeného Krista, poněvadž viděl, jak víra v něj dává lidem novu naději, důstojnost, radost ze života. Dává jim vztah k Bohu, hluboký vztah k Bohu tam, kde dříve žádný vztah nebyl. O tohle všechno je Pavel nehodlal připravit tím, že by říkal: „Hele, ta vaše nová víra a radost jsou divné, protože nedržíte staré tradice.“ Naopak, Pavel hlásal evangelium o svobodě v Kristu: „Směle věřte i bez znalosti tradic. Směle chvalte Boha i s pusou umaštěnou od vepřového.“ Příkop mezi církví a synagogou, mezi křesťany a židy.

Pavel nepředkládá rychlé řešení. Něco jednoduchého, polopatického. Abyste nespoléhali na svou vlastní moudrost, chtěl bych, abyste věděli o tomto tajem-ství: Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. (25) Stručně řečeno Pavel dál vysvětluje: Ano, židé vesměs nepřijali evangelium, ale to vy zas až tak neřešte. Radujte se z toho, že vy jste evangelium přijali. Že se Bůh nad vámi slitoval. Stejně se Slituje i nad židy. Nejste jedni lepší než druzí. Všichni jste před Bohem nespolehliví. Ale všichni máte díky Bohu šanci. Bůh totiž všechny vystavil neposlušnosti, aby se nad všemi slitoval. (32) Nad všemi. Takové je Pavlovo řešení. Boží slitování pro všechny.

Je škoda, že se církev (a teď myslím katolickou, pravoslavnou i celou tu protestantskou smečku), je škoda, že se církev nedržela Pavlových rad. Mohla si ušetřit onu obrovskou ostudu se svými antisemitskými postoji. Nepoměřovat se, kdo je před Bohem správnější, nýbrž spoléhat na Boží lásku. Škoda. Věčná škoda.

Je potěšitelné, že vztah k židovství se začal ve 20. napravovat. Už ve 30. letech se počaly rozvíjet zajímavé kontakty. Po druhé světové válce s pocitem viny křesťanský zájem o židovské kořeny vlastní víry ještě mohutně zesílil. Bohu díky. Ale nutno dodat, někdy je ten křesťanský zájem o židy a Izrael až nekritický. Mlu-vím nyní o křesťanském sionismu.  Židovský sionismus vedl ke vzniku státu Izrael, křesťanský sionismus podporuje stát Izrael.  A podporuje ho často bezvýhradně. Vidí v Izraelcích hlavní národ, který má právo určovat, co se děje na území Svaté země. Palestinci mají prostě smůlu, poněvadž podle křesťanských sionistů Bible s nimi nepočítá. Výsledkem je, že řada křesťanů v Americe i jinde se bude kdykoli zastávat jakékoli izraelské vlády. A to i té současné, která se chová vysloveně fašisticky. Oponovat izraelské politice se však nerovná antisemitismu. To se teprve musíme naučit. Téměř polovina Izraelců s vlastní vládou nesouhlasí, nejsou však proto antisemity. Jaký najít vztah k současnému židovskému státu? Jak se chovat ke státu, který při plošných útocích na pásmo Gazy poničil tři křesťanské kostely z toho mála, co tam je. Při útoku na jeden z nich byli tři lidé zabiti. Jaký najít vztah k současnému židovskému státu? Jedna izraelská historička nedávno prohlásila (Fiana Oz, 2025, Spiegel). „Klidně obejměte Izrael a izraelskou vládu nakopejte do zadku.“ Což mi přijde výstižné, neboť to přesně vyjadřuje můj postoj.

Velmi by mne zajímalo, jak by na dnešní blízkovýchodní situaci nahlížel apoštol Pavel. Tuším, co by řekl. Nehledejte, na čí straně je pravda a na čí křivda. Ani Izraelci, ani Palestinci, ani židé, ani muslimové, ani křesťané nejsou lidé bez chyb. Bůh totiž všechny vystavil neposlušnosti, aby se nad všemi slitoval.  Nad všemi se slitoval. Budoucnost vám/nám otevírá jedině Boží slitování. Až když začneme mít slitování, budeme schopni se navzájem domluvit a nalézt mír. A proto: Bože, smiluj se nad námi. Amen.

Ž 122    Dt 6,1-9                        222, 208; S 380; 81; 67; 425      Marek 12,28-31

Kázání v neděli 9. srpna 2026