„Otcové jedli kyselé hrozny a synům trnou zuby.“ Staré hebrejské přísloví přišlo židovským předákům náramně vhod, sestry a bratři. Oni potřebovali jasnou výpověď o izraelské zemi. Potřebovali nějak pojmenovat, co se přihodilo s jejich vlastí. A jak přísloví napovídá, dělo se tehdy cosi velmi neblahého. Kyselé hrozny, trnoucí zuby… I takto lze mluvit o politice a o dějinách. Judské království nikdy nebylo mocným státem. Spíše jenom takovým horským královstvíčkem na rozhraní sféry vlivu dvou mocných říší.

            Sestry a bratři, když stojíte před nádherně vzrostlým stromem, je těžké, ba je dokonce nemožné představit si jeho kořeny. Ano, víme zcela jistě, že strom pod zemí nějaké kořeny ukrývá, ale jejich dosah a rozsah si neumíme představit. Ovšem ty kořeny tam jsou. A jsou důležité, neboť jimi proudí živiny vzhůru do větví a dál do listů. Podobně se můžeme ptát na strom křesťanské víry. Známe křesťanství rozvětvené do mnoha podob, nejnápadněji se rozdíl projevuje na různých církvích. Každá církev je jiná, a nejen to, každý sbor a každý křesťan je trochu jiný.

Sestry a bratři, Štěpán viděl nebe otevřené. Musel to být náramně zvláš-tní pohled. Jakpak asi taková otevřená nebesa vypadají? Svine se kus oblohy jednoduše jako koberec, rozhrne se nebeská modř jako závěs anebo se rozevře jako obrovská vrata? Těžko povědět. Štěpán hleděl k nebi ze zvláštních důvodů. On nehledal nadpřirozený úkaz, ani stopy mimozemských civilizací. Štěpán nebyl naplněn zvědavostí, jež všetečně slídí po záhadných místech. Nebyl ale naplněn ani zoufalstvím, jež obrací oči v sloup. Štěpán byl plný ducha, neobyčejného ducha, který dává sílu žít.