Co se stalo? Co se stalo s učedníky Ježíše Nazaretského? V učení strávili u svého Mistra rok, dva, možná tři. Mnohé slyšeli, mnohé zažili, mnohé pochopili, mnohé i dále zůstalo otázkou. Zprvu to byly pěkné chvíle. Putování nádhernou, úrodnou Galileou. Ráno nebylo jasné, kam se dojde, kolik lidí se potká, kde se bude jíst, kam se hlava složí. A pak večer byl den naplněný – naplněný rozhovory, ztišením, okamžiky pomoci druhým, okamžiky pomoci přijaté. Kolik bylo úsměvů, kolik bylo příjemných posezení u večeře u nenadálého hostitele. Ano, zprvu se zdálo, že Ježíš snad ani nemůže mít nepřátele.

        Co se stalo? Co se stalo s učedníky a s jejich Mistrem? Čím více se rozrůstal zástup Ježíšových příznivců, tím více přibývalo i jeho odpůrců. A na rozdíl od prostých venkovských příznivců měli odpůrci prostředky i moc jak Ježíšovi zatrhnout jeho činnost i kázání, měli dost možností jak Ježíše úplně zničit. Učedníci byli u toho. Viděli, jak se přes Ježíše přehnala krutá vichřice hněvu, která ho ani v nejmenším nešetřila. Zrada, křivé obvinění, posměch, týrání, bezpráví, smrt nejpotupnější, určená pro nejsprostší zločince. Mnohé učedníky zklamalo, že se Ježíš nebránil. Znali přece jeho mocná slova, která by jistě dovedla přivolat na pomoc zástup ochránců. Ale on mlčel. Znali Ježíšovy mocné činy, kdy pomáhal beznadějným případům. Sobě však pomoci nedovedl. Žáden mocný čin, žáden zázrak se nestal.

        Co se tedy stalo? Co se stalo s Mistrem a s jeho žáky? Viděli Ježíše umírat. Bylo snad všechno marné? Bylo jalové vše, co s ním dříve zažili? Přestaly společné chvíle zpětně být pěknými? Ne. Rádi vzpomínali na atmosféru plnou pokoje, smíření i jednoduchého dostatku. Rádi vzpomínali na atmosféru, kterou Ježíš kolem sebe vytvářel a šířil. Rádi vzpomínali na okamžiky, kdy Bůh nebyl daleko a kdy Boží království bylo blízko, bylo přímo mezi nimi.  Díky Ježíšovi byli rádi na světě, třebaže jim mnohé z běžných vymožeností scházelo, přesto měli všeho potřebného dost. Kam se podělo společenství pokoje v Ježíšově duchu? Kam vyvanulo to, co do nich Ježíš vdechnul?

        Co se stalo? Kam se poděl Ježíšův Duch? Propadl se svět do bezduchosti, když na Krista dolehly zloba a nepřátelství? Vždyť Ježíš se svého ducha nevzdal! Učedníci se rozpomínají! Ježíše jeho duch lásky a odpuštění neopustil. Vždyť Ježíš ani na kříži nemlčel. „Otče, odpusť jim jejich viny.“ Modlí se za své mučitele. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Říká Ježíš povzbudivě odsouzenci na vedlejším kříži. Ani v těch nejtěžších chvílích Ježíšův duch nepřestal rozsévat pokoj, slova smíření a naděje.

        Co se stalo? Nedělního jitra byl hrob prázdný. A učedníci byli asi zmateni ještě více než dříve. Kam se Ježíš poděl. Byl vzkříšen. Vstal z mrtvých, nese se zpráva Jeruzalémem, Judskem a pak i Galileou. Ježíš žije. Nezůstal v hrobě, nemohl zůstat v hrobě, neboť to, co Ježíš prosazoval, má budoucnost. Nemůže prostě jen tak skončit. Sám Bůh stojí za láskou a odpuštěním. Sám Bůh ze Krista zastává a spolu s ním všech, kdo se na něj spoléhají. Sám Bůh dál podporuje společenství v Ježíšově duchu. Dává lidem svatého Ducha.

        Co se stalo? Co se stalo s učedníky? O letnicích, sedm týdnů po velikonocích, učedníci naplno zažívají, že se nekončí. Nekončí se s Ježíšem a s jeho evangeliem. Není konec společenství, ve kterém nejvíc platí odpuštění a láska. Není konec nadějným slovům, že každý člověk je pro Boha dost cenný, třebaže jim druzí lidé pohrdají. Není konec snaze pomoci tam, kde už to ostatní vzdali. Není konec společnému jídlu u  prostřeného stolu. Zkrátka není konec slovům a činům v Ježíšově duchu. Kristův Duch nevyvanul, nýbrž dál v nové síle působí. Pokračuje se. Učedníci se rozpomínají, co jim Ježíš přislíbil. Jak jim řekl, že i po jeho odchodu budou mít chuť a sílu pokračovat v tom, co on mezi nimi ve světě započal. Pokoj svůj vám zanechávám, pokoj svůj vám dávám, ne jako dává svět, já dávám vám. Vaše srdce ať se nechvěje a neděsí. (Jan 14,27) Odcházím, požádám Otce a on vám dá nového Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy. (J14, 16) Nenechám vás osiřelé. (J 14,18) Dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, v Samařsku a  až na sám konec země. (Sk 1,8)

To se stalo. Nastaly letnice a apoštol Petr veřejně mluví. Před četnými svátečními hosty otevřeně a směle hovoří o tom, co s Ježíšem prožil, co Ježíš hlásal, co je tak silné a životné, že to prostě nelze zavřít do hrobu. Po týdnech nejistoty a tápání, co bude dál, Petr zapáleně a duchaplně svědčí o blízkosti  Božího království stejně, jako kdysi Ježíš. Petr není sám. Spolu s ním ve stejném Duchu hovoří i další učedníci. Nemlčí. Nesložili bezmocně ruce do klína. Hledají a nacházejí řeč k oslovení lidí z různých stran. Odložili strach a rozhodně se hlásí ke Kristu, k jeho názorům a činům, k jeho cestě života. A možná se svého strachu úplně nezbavili. Třeba v nich zůstal kdesi zastrčen, nicméně už zdaleka neměl onu ohromující a ochromující sílu jako dřív. Jak oznámil Ježíš: Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec. Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne několik těchto dní. Zůstaňte ve městě, dokud nebude vyzbrojeni mocí z výsosti. (L 24,49+Sk 1,4n) Učedníci se dočkali.

          Co se stalo s učedníky, tedy víme. A co se stalo s námi? Jsme pokřtěni, jsme ponořeni do téhož Ducha? Hýbají námi stejné věci jako jimi tenkrát? Radost a důvěra, odpuštění a smíření, pokoj a obětavost? Neříkám, že musíme být hned prosti svých obav a strachů, ovšem máme se jim postavit v naději, že Bůh je s námi, drží nás a chrání nás před propadem do zkázy. Máme se rozhýbat tím, co známe od Ježíše, tím, čím Ježíš žil. Přijmout onu přislíbenou moc z výsosti. Ducha svatého, jehož seslání dnes slavíme.  

            Co se s námi stalo? Co se s námi děje, že se považujeme za odlišné od světa. Jak chceme Duchem vzdorovat době bezduchosti? Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. (Koloským 3,12-15)

            Žijeme ve světě a jedinou naší odlišností je svatý Duch v nás. Ježíšův Duch mezi námi, jímž se snažíme nahlížet na dění kolem. Právě Boží Duch proměňuje beznaděj v naději, zlobu v odpuštění a lhostejnost v lásku. Všechno je to jen a jen dílem Ducha. Jím se proměňují naše vztahy, jím se otvírá výhled nikoliv k zatracení, nýbrž k naději na obnovu. S vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. (16)

            Bez Ducha bychom nad světem jen beznadějně lamentovali. Snad právě písničky nám ukážou, jak potřebný je Duch ke změně pohledu na svět. Jako příklad si vezměme naši státní hymnu. Z hudebního hlediska se jedná o obyčejnou píseň na 17 taktů. Kdybyste nějakého Eskymáka naučil melodii a správnou výslovnost textu „Kde domov můj?“, pak by dovedl píseň jako stroj zazpívat, ale hymna by to nebyla. Chyběl by jí duch, onen náboj, který z ní dělá píseň blízkou českému srdci. Stejně je tomu s Božím Duchem a s naším pobytem ve světě. Bez něj máme blízko k truchlivým písničkám o zkaženosti světa. K nářkům, jak je doba špatná  a lidé horší, než bývali dříve. Takto mohli hořekovat učedníci, když jim zabili jejich Mistra. Oni však místo toho začali mluvit o životě v radosti a v pokoji, mluvili o naději, že s láskou lze tento svět proměnit k lepšímu. Naše řeč o světě potřebuje okořenit něčím zvláštním, až bych řekl svatým. Naše řeč o světě potřebuje přidat Ducha naděje. Všechno přece není ztraceno. Ano, uprostřed tohoto bolavého světa lze vděčně zpívat Bohu, že proti zkáze dál a znovu podporuje život. A to je i naše píseň chval. Nepřestávejme zpívat v tomto Duchu. Amen.

Skutky 1,1-8             370; 675; 341; 397; 489                 Ez36,25-27

Kázání na slavnost seslání svatého Ducha, 8. června 2014.

Obrázek nakreslila Dolores Fahr (Allgäu, Německo), http://blog.ralfguehrer.de/wp-content/uploads/2009/01/hl-geist-taube-pfingsten.jpg