(1)

Musela to být nádhera. Přijít do hlavního města a účastnit se slavnosti. Lidové veselice, na které se podílejí staří i mladí, chudí i bohatí. Ulice Jeruzaléma zaplnili poutníci. V průvodu procházeli křížem krážem přes město tak, aby žádný důležitý kout nevynechali. Vůdcové včele neomylně vedli zástup směrem kolem královského paláce až k chrámu, k domu Božímu. A cestou se zpívalo. Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí. (1)

Ze čtyř světa stran dorazili různí lidé – vzájemně neznámí lidé. Dorazili, aby byli spolu. Spojovala je víra v jediného Boha. Žili rozptýleni na různých místech, sváděli různé zápasy o rodinu, o zdraví, o práci. Vyrovnávali se s názory svých sousedů, kteří s nimi víru nesdíleli. Pro které svět nepocházel od jediného Boha Stvořitele, nýbrž byl výsledkem různých sil a podléhal roztodivným pravidlům a božstvům. Z onoho světonázorového rumraje přišli do Jeruzaléma, aby vytvořili jedno společenství víry. Aby společně prožili, co znamená mít bratry a sestry ve víře. Asi jako my v kostele. Přijít, sejít se a povzbudit se navzájem. Vyznat a vyhlásit, že Hospodinův je svět i ti, kdo na něm sídlí. Čili Bohu patří i ti, kdo žijí vedle nás a s námi a které žádný Bůh nezajímá. My jsme zde a radujeme se i za ně z Boží péče. Hospodinova je země se vším, co je na ní. Nezabývejme se nyní celou zeměkoulí, zaměřme se v tuto neděli jen na malinký výsek světa, na advent. Cíleně řekněme: Hospodinův je adventní čas.

(2)

Minulou neděli jsem i já odcestoval do hlavního města. Moc velká nádhera to nebyla, sestry a bratři. Do salvátorského kostela, kde se měla konat slavnostní bohoslužba s novými kazateli a kazatelkami, jsem šel z hlavního nádraží centrem Prahy kolem Václavského náměstí. Přiznám se, že mi velkoměstské hemžení nedělá dobře. Všude bylo plno lidí – inu jako na Václaváku. Postrádal jsem sváteční klid, zpomalení, ztišení. Vědí vůbec ti lidé kolem, že je neděle, den Páně? Vědí, že i oni jsou zahrnuti do Božích zaslíbení, do příslibu dobrých věcí? Vědí, že Hospodinova je země se vším, co je na ní? Ponořen to takových úvah, vstoupil jsem do obchodního domu, jehož průchodem si lze zkrátit cestu do vedlejší ulice.

„Zbláznil ses?“ zeptal se mne obchodní dům, v němž se už třpytily nespočetné vánoční ozdoby. „Adventní čas že je Hospodinův? Co to povídáš? Týdny před vánocemi jsou obchodně nejlepšími z celého roku! A ty jednoduše přijdeš a chceš nám je vzít? Tenhle čas je náš, patří přece nákupům a prodejům. Patří nám, obchodům. Neber nám ho!“

„Ale vždyť já nic neberu,“ zaraženě jsem se ohradil vůči náporu, který se na mne odevšad valil. „Jenom se dívám. Je psáno Hospodinova je země se vším, co je na ní, tedy i tento čas. Dívám se a žasnu, co všechno jste z adventu udělaly. “

 „To koukáš, jak jsme my obchody šikovné,“ pokračoval obchoďák. „Ty, faráři, teď budeš ve svých kázáních zase lidem říkat: ,Otevřete se v době adventu! Buďte otevření pro to, co přichází!´ Pohleď na nás, na obchody, jak jsme nyní otevřené. Skoro pořád, sobota, neděle, ráno, večer, v noci. Jsme otevřené pro každého, kdo přichází. Jen račte vstoupit! A nakoupit. Vstup je volný.“

„Ale…,“ chtěl jsem ještě něco namítnout, už však nebylo komu. Vyšel jsem z pasáže a všechny světelné řetězy a stromky posypané vatou zůstaly za mými zády. Tolik krámů mne lákalo, a já do jediného nevstoupil, třebaže všude byl vstup volný.

(3)

Vstup volný. Moci vejít bez potíží. Přijít bez dotazování, zdali smím či nesmím. Kolik takových příležitostí se nám nabízí? Kde všude je pro nás otevřeno a čeká se, až vstoupíme. Obchody jsou založené na své otevírací době a na příchodu zákazníků. Vstup volný. Ale je opravdu dobré vše, co se nám nabízí, co se před námi otevírá? Máme kupříkladu volně vstoupit do nákupního šílenství, které si nevybírá a chce vtáhnout každého? Máme vstoupit do obchodního pojetí adventu coby nakupovací přípravy na vánoce? Ne každý volný vstup je dobrý vstup. Jak sami víte, jsou místa, kam nemáme vstupovat ani zadarmo. A naopak jsou místa, kam vstupné rádi zaplatíme.

(4)

Musela to být nádhera, když průvod poutníků stoupal ulicemi Jeruzaléma. Spolehlivě byl přiveden až na chrámové návrší a tam se před branou zastavil. Nejeden poutník se asi polekal a zvědavě vystrkoval hlavu.. „Proč stojíme? Proč se nejde dál? Přeci jsem nepodnikl svou namáhavou pouť, abych zůstal stát v cíli před branou! Já chci do chrámu, já chci před Boha, na místo, kde se lze bez zábran modlit.“ Jenže dál nebyl vstup volný. Nešlo projít jen tak. Dál se však zpívalo: Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? (3) Zástupu byla schválně v písni položena otázka, ať si uvědomí, že jsou místa a věci, která nejsou volně přístupná. Která si pro sebe neurveme. Hospodinova je země se vším, co je na ní, a na Pánu Bohu záleží, co nám dopřeje. Tak i v tomto adventním čase nepřistoupíme na každou volnou nabídku, ale budeme přebírat. Abychom vstoupili do naplněného období, v němž objevíme a zažijeme ztišení a důvěru, radost a posilu. Takové zboží nenajdete ani v tisíci obchodů, byť by měly otevřeno nonstop a pyšnily se nejvolnějším vstupem. Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě?, zpívalo se a vzápětí byla připojena i zpívaná odpověď. Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. (4) To je dobrá cena za vstup do Boží blízkosti. Něco se sebou dělat, dát si záležet, abych byl člověkem přímým, dbalým Božího zákona. Dát si záležet, abych byl člověkem milujícím. Takový člověk pak – ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy. (5) A pak se brány Hospodinova chrámu otevírají a dovnitř jimi pokojně vstupují ti, kdo svůj život svěřili do rukou Božích. Dnes se otevírají brány Božího adventu a jimi dovnitř – do onoho skutečného nitra – pokojně vstupujeme my.

(5)

Vstup volný, nebo vstup s překážkami? Jaký si přát? O dobré věci je přeci nutno bojovat. Nepřistoupit na první, nejsnazší možnost, nýbrž hledat možnost nejlepší. Vést zápas s nastaveným systémem. Vést zápas s okolnostmi zdánlivě nepohnutelnými. Usmiřovat neusmířené vztahy, pečovat o ty, kteří nám to neoplatí, dává šanci těm, kterým svět naději nedává. Zápasit se zvyky a s představami, které se už spokojily s nedostatkem spravedlnosti a lásky. To je cesta adventem. Nikoliv vstup volný, podbízivý, nýbrž vstup náročný, uvážený, vědomý si problémů. Jako tenkrát v Jeruzalémě. Průvod se dal opět do pohybu. A opět zpívá. Prochází branou dovnitř chrámu za zpěvu zvláštních veršů. Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy! (7) Při slavnostním průchodu branou poutníci zpívají, že ta brána je nicotná. I ta největší brána, i ten nejslavnostnější vstup, i ta nejkrásnější bohoslužba jsou pro Boha nedostatečné. Bůh přesahuje naše parametry. I to je advent. Přiznat, že mnohé brání Hospodinu. Pán Bůh nemá volný vstup do lidských životů. Není přijímán jako Král slávy, jako mocný bohatýr, bohatýr v boji. (8) Poutníci procházejí branou, opakovaně zpívají Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy! a tím vlastně vyznávají: „Tuhle bránu, tenhle chrám je nutno přestavět. Tenhle chrám je Bohu malý.“ Samozřejmě, že poutníci z cestovních mošen nevytáhnou zednické náčiní a nezačnou bourat a přezdívat. Nejde o bránu z kamene, jde o bránu srdce. Oni vyznávají, že to dá práci. Pán Bůh nemá volný vstup, když už mluvíme o adventu. Je to dřina, chce to úsilí, vpustit Boha do svého života. Proto zpíváme Zvedněte brány svrchků svých (Evangelický zpěvník 273) a Otevřete brány hradeb kamenných (Svítá 239) Avšak tahle námaha s otvíráním srdce bude odměněna. Pán Bůh do něj přijde. Amen.

Lukáš 6,20-26               273; Svítá 239; 24; 269; 489                  Římanům 13,11-12

Kázání na 1. adventní neděli 1. prosince 2013.

Autor obrázku:   clarita (morgueFile.com)