Když se ve volné přírodě nějaké zvíře či nějaká rostlina ocitne v dlouhodobém ohrožení, dostane se do péče ochránců. Alespoň v civilizovaných zemích. Vyhlásí se chráněné území, podniknou se pokusy zlepšit životní prostředí, podpoří se rozmnožování, nebo se dokonce příslušný druh rovnou zahrne do seznamu ohrožených. Odsud pak plynou ony známé výrazy: „zákonem chráněná rostlina“, „zákonem chráněný živočich“. Je až s podivem, že se najde dost lidí, kterým tato problematika leží na srdci. Kteří se zasazují, aby naše přírodní bohatství bylo zachováno. Aby rozmanitost a pestrost nebyly vytlačeny jednotvárností. A také, aby naše lidská rozpínavost nezničila krásu, jež se vyvíjela po miliony let a nelze ji jen tak nahonit nějakými vynálezy.

I my, sestry a bratři, patříme mezi ochránce. Ve vztahu k přírodě to máte každý nastaveno po svém. Což je na dlouhé povídání. Ovšem jako křesťané a křesťanky jsme ochránci a ochránkyněmi slov. Ano, slyšíte správně. My ochraňujeme slova. Neboť určitá slova jsou ohrožena v naší zemi nebo dokonce na celém světě. Nějak se jim v současnosti nedaří. Pravda – oběť – kajícnost – naděje – poctivost. Kdypak naposled jste ta slova slyšeli vážně vyslovena třeba v televizi? Nepotkáváme se s nimi denně, ale když na takové slovo narazíte v plné jeho síle, pookřeje vaše srdce, jako když přijdete na louku plnou vstavačů nebo jako když v lese zahlédnete tetřeva. Byla by škoda přijít o krásné tvory a květy, byla by škoda přijít krásná slova.

Neděle díkuvzdání nebo též neděle díkčinění. Patří k začátku podzimu. Patří se pohlédnout souhrnem na letošní úrodu, na nesčetné dary, které jsme dostali. S počasím to bylo všelijaké, obdobně všelijaké je to tedy i s úrodou. Brambor nemnoho, jablek dosti, slív nadmíru. Každý si dosaďte údaje dle vlastních zkušeností. Někdo sklidil hodně, někdo málo, někdo nesklízí vůbec, ale nikdo – považte – snad nikdo se u nás nebojí hladu. Je příjemné zvyknout si, že každý rok země vydá dostatečně pro všechny. Je příjemné vědět, že lidé dovedou tak účelně a umně pracovat. A hlavně – je příjemné nemít strach, že po zimě nebude co jíst. Dnes to chceme znovu všechno domyslet, pocítit, prožít. Neděle díkůvzdání. Dnes Pánu Bohu jasně říkáme: Díky. Dík jak za hojnou úrodu, kterou nám dopřál, tak i za strach, který od nás odňal, takže vyhlížíme do budoucna bez obav o pokrm. Prostě jsme vděčni. Vděčni Stvořiteli za jeho přejnost a velkorysost, jimiž se zastává života.

Jsme vděčni. Vděčnost se také ocitla na seznamu ohrožených slov, všimli jste si? Kdy naposled někdo veřejně mluvil o své vděčnosti? Asi se nedopátráte. Já proto mám jisté vysvětlení. Nedávno jsem totiž učinil zajímavý objev. Podobně jako v přírodě dochází ke křížení, tak i slova a slovní obraty se kříží. Rodí se nové tvary a nová spojení. Kříženci, kteří se snadno rozšiřují a vytlačují původní druhy. A tak se už po několik let češtinou nezadržitelně šíří nový výraz „jsem rád za…“  Původně se (trochu zvláštně) říkalo „jsem tomu rád“, což se však prolnulo se slovy „jsem za to vděčný“ , a výsledkem křížení je právě ono „jsem za to rád“. „Jsem ráda za to, že jsem se uzdravila a že mohu nastoupit k zápasu,“ řekne tenistka v rozhovoru se sportovním redaktorem. „Jsme rádi za to, že se nikomu nic nestalo,“ řeknou účastníci dopravní nehody. „Jsme rádi za to, že dům je hotový a můžeme se nastěhovat,“ říkají mladí manželé.

Neskuhrám, nenaříkám nad stavem českého jazyka. Jenom konstatuji. A ptám se proč? Proč se nový obrat „jsem rád za…“ tak snadno ujal? Kam se podělo staré dobré spojení „jsem vděčný za…“? A opět – podobně jako v přírodě – lze příčinu ohrožení hledat v nepříznivém životním prostředí. Vděčnost u nás nemá příhodné podmínky. Není být komu vděčný. Pán Bůh se ztrácí ze zřetele. Ze srdcí i z myslí. Chybí vztah, do něhož by vděk bylo možno vložit. Díkuvzdání je u nás svátek pro nemnohé, třebaže lidé mají radost z mnohého, co dostali. Je dobře, když jsou rádi, když se radují, ale vděčnost je přeci jen něco jiného než pouhá radost. Něco hlubšího. Něco, nač nejsem sám. Co není jen ve mně. Vděčnost je mezi mnou a Bohem.

Neskuhrám a nenaříkám nad stavem české společnosti. Nejsme zdaleka jediní, komu se nedostává vděčnosti. Ježíš procházel Galileou a Samařskem a kdesi na jejich pomezí natrefil na skupinu deseti malomocných. Nakažlivá nemoc je vyloučila z lidského společenství, setřela národnostní rozdíly a všech deset svorně uvrhla do bídy. V době bez lékařů a nemocnic byli odsouzeni k živoření po jeskyních a zbořeninách. Takzvaná suchá forma malomocenství se někdy sama časem zahojila, takže se postižený člověk mohl po přísné kontrole vrátit do běžného života.

Těch deset malomocných vyhlíží své uzdravení a přeje si ho uspíšit. „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ volají z odstupu na Ježíše. (14) Různé zprávy se k nim donesly o Ježíšových podivuhodných činech – co kdyby i pro ně vynalezl nějaké řešení? Ježíš však s nimi neprovádí žádné procedury, rovnou je pošle na povinnou zdravotní prohlídku. „Jděte a ukažte se kněžím!“ (Kněží tenkrát měli v popisu práce i hygienu a veřejné zdraví.) A když tam šli, byli očištěni. (14) Stal se div. Ostatně jako se stává div pokaždé, když se člověk uzdraví. Nebo když se sklidí hojná úroda. Nebo když zpívají práci. Nebo když si lidé navzájem porozumějí a pomohou. Tisíc a jeden každodenních zázraků.

Jeden z malomocných, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha;  padl tváří k Ježíšovým no-hám a děkoval mu. (15n) Právě zde Bible ukazuje, jak nesamozřejmá je vděčnost. Dnes i tehdy. Ani samo bezprostřední setkání s Kristem nevzbuzuje automaticky příval díků. Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ (17n)  Těch devět si dál jde svou cestou. Každý z nich může říci: „Jsem rád za své uzdravení.“ Ovšem jedině Samařan říká: „Jsem vděčný za své uzdravení.“ On spolu se zdravím získal víc než radost. Víc než radost ze života a do života. On vedle radosti získal i vztah k Dárci života. Samařan ve své radosti zažívá spojení. Prožívá napojení na Boha, jenž život  rozdává, obnovuje a sytí dobrými věcmi.

Neděle díkuvzdání, neděle díkčinění. Ano, my jsme ochránkyněmi a ochránci slov. Připojujeme se k uzdravenému Samařanovi a jsme vděční za všechny dary k životu. Nejdeme si suverénně dál svou cestou, nýbrž se ohlížíme za tím, co nám bylo dáno. Ohlížíme se a děkujeme. Chválíme Boha za jeho štědrost, tolikrát nám prokázanou. Církev je místo, kde je vděčnost doma. Vděčnost je ohrožena a byla by náramná škoda, kdyby tak krásná věc byla vyhubena. Svým osobním postojem ochraňujeme vděčnost, jak v srdcích, tak ve slovech. Ano, chcete-li, náš kostel i každý jiný kostel představuje jakési chráněné území. Chráněné území pro vděčnost, když už se jí jinde tak těžce daří. Prostředí, kde se vděčnost sdílí, kde vděčnost může růst a množit se. A nakonec pak pronikat i do okolí. U nás se pořád bude říkat „jsem vděčný za…“, neboť my víme, kdo stojí za každým dobrým darem. Víme, komu vděčíme za život.  Jsme rádi a jsme vděčni. Máme radost z letošní sklizně, jsme rádi tomu, že žijeme beze strachu o pokrm a oděv. A především jsme vděční Pánu Bohu za všechnu jeho péči. Amen.

Genesis 1,27-31    214; Svítá 255; 179; 408; 613    Přísloví 15,16n.30

Kázání při slavnosti díkuvzdání za úrodu, neděle 20. 10. 2013