Volání z karantény

Jestli se těch deset malomocných skamarádilo? Těžko říct. Nevíme, zdali se z těch deseti malomocných stali přátelé. Příležitostí poznat se měli ažaž. Jenže oni si sebe navzájem nevybrali. Nechtěli spolu žít. Okolnostmi byli donuceni vytvořit malou partu. Pospolitost. Desítka vyvrhelů, zoufalců, zatracenců.  Zlá nemoc je dotlačila k tomu, aby byli pospolu. Jenže stali se z nich přátelé, nebo nestali? Jisté je, že spolu sdíleli zlý osud. Snad se jim dohromady dařilo lépe čelit hladu, bolesti, osamění. Jenže to ještě neznamená, že by si navzájem rozuměli, že by se měli rádi, že by jim spolu bylo dobře.

No, dobře jim spolu vlastně nebylo. Nikdo nechtěl být v téhle společnosti. Nikdo se do ní nechtěl dostat, každý se chtěl dostat z ní. Každý z nich pochopitelně toužil být doma u své rodiny. Jenže místo poklidného rodinného života je sešněrovaly protivné zdravotní předpisy. Ach, jak jim dnes rozumíme. Kde je nakažlivá nemoc, tam se nastolují překážky, které mají šíření nemoci zastavit, nebo alespoň zbrzdit. Tehdy stejně jako dnes je patrná určitá bezradnost. My víme, jak příslušná nemoc vypadá, snažíme se nakaženým poskytnout pomoc, ale nevíme, jak zastavit šíření nemoci. Nic víc nezmůžou. A když nakažených přibývá, tak nezbývá než omezit kontakt mezi lidmi. Natvrdo mechanicky zastavit postup nákazy, třebaže je to velmi nepříjemné a z mnoha hledisek i škodlivé.

Tenhle recept uplatňoval už biblický Starý zákon ohledně malomocenství. V prvním čtení jsme z 3. knihy Mojžíšovy, z knihy Leviticus slyšeli zvláštní popis, jak mají kněží sledovat vývoj nemoci a podle toho vyhlašovat karanténu. Je až s podivem, že tenkrát výnos o tom, jak se člověk může pohybovat a s kým se může stýkat, spadal do oblasti náboženství. Hluboký zásah tohoto druhu, zásah do osobní sféry těžce snášíme i my dnes. Tenkrát se konal s odvoláním na Boha a na Boží péči o člověka, dnes nám jej technokraticky vyhlašují odborníci a politici. Co je citlivější? Co je snesitelnější? V čem je více respektu k jedinci, k jeho právům, k jeho místu ve společnosti?

Ale zpátky k malomocenství. Schválně volím obstarožní český název malomocenství, neboť pradávná medicína neměla do detailů propracovanou diagnostiku. Pod pojmem malomocenství se skrývala jak klasická lepra, tak i jiné kožní choroby. A jelikož účinné léky nebyly, na všechny tyto choroby se používal stejný metr: izolace. Oddělit zdravé od nemocných. Nemocní ať jsou klidně pospolu, hlavně jen ať se nemíchají mezi zdravé.

Přesně tohle je případ deseti malomocných v Lukášově evangeliu. Když Ježíš přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál. (12) Tak to měli nakázáno – udržovat si odstup. Pan ministr zdravotnictví by z nich měl radost. Omezení kontaktu brání nákaze. Malomocní jsou pěkně disciplinovaní. Anebo vědí, že by je v opačném případě čekal nemilosrdný konec. (V roce 1875 zastavila rumunská vláda podporu leprosáriu neboli sanatoriu pro malomocné, jež se nacházelo na jednom dunajském ostrovu. Vyhladovělí malomocní vyrazili do města pro jídlo. Vyděšení obyvatelé je ze strachu ubili a těla spálili.) Malomocenství je malomocenství. Oni nesmějí vyjít ze své izolace. Když žebrají o jídlo, musejí tak činit na dálku. Když jdou krajinou, musejí signalizovat zvonkem či křikem, že prochází nákaza. Vidí-li na cestě někoho jiného, musejí dostatečně ustoupit stranou, aby zdraví mohli projít.    

Tak i zde. Když Ježíš přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál. Všimli jste si? – Zvláštní směsice slov: „šli vstříc“ a „zůstali stát opodál“. K setkání nedošlo, ale vlastně došlo. Ta izolace není neproniknutelná. Není úplná. Karanténa je založená na fyzickém odstupu mezi lid-mi, na fyzických bariérách. Ale možnost komunikace není zničena. To by tak ještě scházelo, abychom spolu nemohli ani mluvit! Slovo, řeč, rozhovor, sdílení, povídání se vymyká karanténním předpisům. Lze navzájem komunikovat. Malomocní zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ (13)

Neoněmět, neztratit řeč v těžké situaci. Hledat slova, která překonají nařízenou propast. Třebaže se nesmějí k sobě přiblížit, přesto jsou si i na dálku blízcí, neboť navzájem rozumějí svým slovům. Podle všeho nás čeká opětovné zamrznutí veřejného života. Učme se od deseti malomocných. Neumlknout, promlouvat. Mluvit ke svým bližním. Mluvit ke svému Bohu. Netutlat v sobě svou úzkost, ale sdílet ji. Hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“

Jestli se těch deset malomocných skamarádilo? Těžko říci. Zlou chorobou byli dotlačeni ke spolupráci, ke kooperaci. I my jako národ prožíváme zlý čas kvůli nemoci a doprovodným opatřením, což ale vůbec neznamená, že se stáváme kamarády. Rozdíly zůstávají, i napětí a neshody. Najednou však všichni máme jednu společnou touhu. Aby tahle blbá doba už konečně skončila. Abychom mohli zase normálně žít. Toužíme, aby ty zábrany mezi lidmi pominuly, abychom mohli žít spolu těsněji jako dříve. Taková je naše společná touha. Ale moc víc společného nemáme. Až se naše touha naplní, naše cesty se opět rozdělí a my jen těžko nalezneme něco společného, něco, co by nás spojovalo.

Totéž se odehrává v evangeliu. Deset malomocných má společnou touhu. Být uzdraveni, být očištěni, jak se říkalo tenkrát. Společně prosí Ježíše o pomoc. Ale jakmile se jim pomoci dostane, jakmile jsou uzdraveni, jejich cesty se opět rozdělí. Šmahem je zapomenuto dosavadní společné strádání. Dál si jde každý za štěstím podle svého. Když je Ježíš uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ (14) Z dnešního prvního čtení víme, že kněží byli těmi, kdo posuzoval, zda uzdravení už opravdu proběhlo. Tedy když je Ježíš uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha. (14n)

Sestry a bratři, tohle čeká i nás. Až pandemie skončí – a věřte, ona skončí – až pandemie skončí, kdo se ohlédne? Kdo poděkuje Bohu? Kdo vzdá chválu za nový začátek? Většina národa, většina lidstva si půjde klidně dál svou cestou. On totiž neexistuje žádný výnos či příkaz ohledně vděčnosti. Existují předpisy o začátku a konci karantény či všelijakých jiných omezení. Těch devět uzdravených malomocných se jimi pečlivě řídí. Jdou se ukázat kněžím, jak žádá zákon. Žádná vděčnost se u nich neprojevuje, jako kdyby považovali uzdravení za samozřejmost. Dodržovali předpisy, tak si ho přeci zasloužili, domnívají se. Avšak jeden uzdravený na předpisy nedbá. Jeho srdce je strženo vděčností. Jeden z nich jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan.(15n)

Vždycky jsem si myslel, že onen vděčný Samařan děkoval Ježíšovi za uzdravení. Taková úvaha o malomocném je nasnadě, nabízí se úplně sama, zcela nekontrolovaně se nám dere na mysl – chybělo mu zdraví, dostal zdraví, děkuje za zdraví. Vyřešeno, jasné jako facka. Ale muselo tomu být opravdu tak? Copak je zdraví jediný důvod k díkům? Copak nemáme ve svém životě mnohem více věcí, za něž se sluší poděkovat. Možná, možná že uzdravený Samařan za uzdravení děkoval jenom chvíli, krátce. A pak se mu vybavila ta obrovská spousta jiných darů, které dostal. Nechtěl je přejít mlčením. „Pane, děkuji ti za uzdravení. Děkuji ti, že jsem nyní vcelku zdravý já a moje rodina. Děkuji, za všechny, kdo se po dobu nemoci za mne vytrvale modlili doma i ve shromáždění. Děkuji i za ty, kdo se modlili nevytrvale, třebas jenom jednou. I za jejich vzpomínku děkuji, díky ní jsem ani v odloučení nebyl sám. Děkuji za všechny, kdo mi dávali almužny. Děkuji za těch zbylých devět. Nebyli jsme zrovna kamarádi, ale nějak jsme spolu tu těžkou dobu nesli a snesli. Děkuji, že i oni jsou zdraví a jdou nyní domů. Děkuji, že zítra opět vzejde slunce nad naší zemí, že se rozezpívají ptáci, tráva že bude růst. Díky, že máme a i nadále budeme mít co jíst. Děkuji ti, žes mi otevřel oči pro nespočetné dary Boží lásky. Díky za naději, že můj život není marný, neboť do něj vstoupila radost. Díky, že ti smím děkovat. Nikdy ti nepřestanu být vděčný, ani kdybych znovu onemocněl, ani kdybych zemřel. Díky.“ 

Sestry a bratři, slavíme dnes svátek díkuvzdání za úrodu letošního roku. Je to krása, při vší té nejistotě společenské a hospodářské se urodilo jako každý jiný rok. Tohle je jenom malá ukázka. Celá ta letošní úroda je jen malá ukázka toho, že Boží péče o nás trvá. I když se to uprostřed všech těch zmat-ků, nejistot a obav nezdá, ono je zač děkovat. Bohu díky. Amen.

Kázání při slavnosti díkůvzdání 11. října 2020.

Leviticus 13,1-17     638; 379; Hleď na svět náš, 397; 177, 374         Kol 3,12-15