Když v pohádce Maruška řekne svému královskému otci, že ho má ráda jako sůl, velice jej tím popudí. Král se cítí uražen Maruščiným přirovnáním k obyčejné soli, obzvláště když jej ostatní dcery přirovnávají ke zlatu a drahému kamení. Jakpak se asi cítili Ježíšovi učedníci, když je jejich mistr nazval solí země? Byli uraženi? Byli potěšeni, nebo vůbec nechápali, o čem Pán mluví?

         Vy jste solí země. Takový výrok, takové označení rouhodně  nemohli očekávat. Učedníci byli zvyklí od Ježíše slýchat různá přirovnání. Možná se už těšili na nějaké další podobenství. Království nebeské je jako když rozsévač vyjde na pole, jako když hospodář odcestuje, jako když družičky čekají na svatbu. Ano, oni rádi a dovedně poslouchají přirovnání, jenže nyní najednou z Ježíšových slov žádné „jako“ neslyší. Nikoliv „vy jste jako sůl země“, nýbrž  „vy jste sůl země.“  Vy zkrátka jste takoví.

         Být solí země. Co si pod takovým výrazem představit? Co asi napadá Ježíšovy posluchače při řeči o soli? Jak oni znají sůl? Nabízejí se tři pohledy na sůl. Předně – sůl je potřebná. Bez ní se těžko dá kloudně vařit. (Což se ostatně krásně vyjeví v oné zmiňované pohádce.) Čili křesťané jako ti, kdo jsou pro svou zemi potřební. Bez nás by zde cosi chybělo. Asi by to fungovalo dál, ale nebylo by to ono. Jako je neslaný pokrm planý a mdlý, tak planě a mdle působí společ-nost bez křesťanů. Stačí se podívat do severních Čech či do jiných příhraničních oblastí tzv. Sudet: tam se po válce církve příliš neuchytily a prostě tam schází jejich vliv. Řada problémů podle mého přesvědčení souvisí právě se skutečností, že tam málo znějí hlasy zakořeněné v Božím zákoně a v Kristově evangeliu. Neboť jaké jiné řešení chcete vymyslet na sociální vyloučení a na národnostní napětí nežli pomoc a smíření? Místo toho zaznívají hlasy plné lhostejnosti a nenávisti. Ano, přesně podle Ježíšových slov : Vy jste sůl země. A někde prostě jako sůl chybíme. To za prvé.

        Za druhé. Sůl má účinek konzervační. Odedávna byla užívána k uchování dobrých věcí. Nasolené ryby, maso, zelenina déle odolávaly zkáze. Ve starově-kých představách měla sůl až jakýsi magický účinek. Odháněla nečisté síly, které potravu ničily. Vzpomeňte na proroka Elizea-Elíšu z prvního čtení, který do stud-ny s mizernou vodou vhodil právě sůl. Sůl vodu uzdravila, což spíše nežli zázrak bylo znamení. Dokonce i chrámové oběti byly před vložením na oltář osoleny, aby byla zaručena jejich bezúhonnost a kvalita. A možné i onen známý zvyk vítat vzácné hosty chlebem a solí má v sobě kus z tohoto přístupu. Čerstvý chléb pro hosta by byl jistě chutný i bez dodatečné soli, sůl však ukazuje, že všechno je v pořádku, že nic nehrozí – ani bída, ani zmar. Vy jste sůl země, slyší učedníci. Vy jste ti, kdo chrání zemi před zkázou. Aby tak snadno neprohnila. Aby nebyla vy-dána napospas nečistým silám. Jste to vy, kdo máte uchovávat dobré věci. Ano, patří k nám křesťanům jistá dávka konzervativnosti. My konzervujeme dobré věci. Nechceme je spěšně a bezmyšlenkovitě  odhodit v honičce za čímkoliv novým. My si dáváme námahu nevzdat se starých dobrých věcí jenom proto, že se objevilo kdesi cosi nového. Proto vedle nových písní zpíváme i staré písně, vedle nových technologií se držíme  i živého slova. Vedle sociálních sítí se postaru scházíme napříč generacemi v jednom shromáždění. Vy jste sůl země, bylo nám řečeno. A tak se některé věci snažíme uchovat, aby byly dobré i za padesát či sto let a aby i příští generace mohly okusit jejich dobrotu. To za druhé.

         Třetí vlastností soli vedle chuti a konzervace je … No, a teď mi chybí vhodné slovo. Rozpustnost? Neviditelnost? Přehlíženost? Když si osolíte polévku, tak se v ní sůl rozpustí, zmizí. Už ji neuvidíte a už na ni ani nepomyslíte, jíte dál, jako by se nic nestalo. Sůl zkrátka působí nenápadně. Nepovšimnutě. Vy jste sůl země, slyšíme spolu s učedníky. Smiřte se s tím, že vaše úsilí, váš přínos většinou nepůjde vidět. Většinou teprve když budete nenápadní, když se rozpustíte a jakoby zmizíte a výsledek nebude patrný, teprve tehdy budete působit. Zde vidím zaslíbení pro dnešní dobu. Po staletí byla Evropa tzv. křesťanská. Někdo možná ještě pořád sní o návratu masové církevní příslušnosti, jenže takové poměry se už nevrátí. Sám Kristus nás na to připravil – vy jste sůl. Nemusí vás být mnoho, i v malém množství máte svůj význam.   

        Vrtá mi hlavou, zdali Pán Ježíš náhodou neznal onu pohádku o soli nad zlato. Pohádky totiž mívají dlouhou životnost a jejich zápletky se po staletí přenášejí i mezi velmi rozdílnými kulturami.  Veliká moudrost spočívá ve zkratce sůl nad zlato. Vlastně je pro učedníky vyznamenáním, že jsou v Kristových očích solí země, nikoliv zlatem země. Rádi bychom se ve víře a kvůli víře považovali za něco více nežli druzí, za cosi vznešeného, drahocenného, vzácného. Častokrát se samy církve stavějí do takové pozice – my jsme něco extra. My pečujeme o tradice, o morálku, o kulturu. Jenže podle Krista nemáme své zemi dodávat lesk a třpyt a drahocennost, nýbrž máme být pro zemi solí. Dodávat jí 1) chuť, 2) uchovat ji před zkázou, 3) rozplynout se v ní. 

         V uplynulém týdnu se konal v našem kostele příměstský tábor. Kromě her, tvoření a různé zábavy byl pro děti každý den připraven úvodní program o význačných postavách, zobrazených na našich bankovkách. Nevím, zdali jste si někdy všimli zajímavé skutečnosti. V České republice je nyní platných 6 druhů bankovek. Na třech z nich jsou vyobrazeni evangelíci. J. A. Komenský, Fr. Palacký a T. G. Masaryk. Pravda – poslední dva jmenovaní na rozdíl od Komenského svou víru nijak zvlášť veřejně neprojevovali. Ale pořád v sobě všichni měli něco z oné poctivé křesťanské slanosti. U Komenského jakožto kazatele je to zřejmé. Dnes jsme kupříkladu zpívali jeho píseň. František Palacký, syn učitele na evangelické škole v lašských Hodslavicích, (mimochodem – kurátorkou hodslavského sboru je dnes Libuše Palacká) tedy Fr. Palacký ve svých dějinách vysoce cenil období husitství a bratrství. Nikoliv, že Češi tehdy vedli statečně své boje, nýbrž kvůli jejich víře, která nebyla povrchní, nýbrž uvědomělá a hluboce žitá. A Tomáš Masaryk? Ještě za Rakouska přestoupil do evangelické reformované církve. Ačkoliv se církevního život aktivně neúčastnil, evangelium s kázáním na hoře pro něj bylo jednoznačnou směrnicí, kterou začlenil i do svých humanitních a filosofických ideálů. Známý, a neprávem opomíjený je jeho výrok: Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie. Rozhodně by se zde žilo lépe, kdyby naši představitelé jednali méně císařsky a více ježíšovsky. Všichni tři zobrazení muži tedy dodali cosi významného naší zemi a naší společnosti. Zapůsobili jako sůl. Ač jejich vliv není vidět, bez nich bychom nebyli tím, čím jsme. A můžeme děkovat Bohu, že jejich vliv byl nesen v duchu Ježíšově.

        Vy jste sůl země, říká Pán. Jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? My jsme solí země a tak se ptám, zdali jsme skutečně slaní. Čím se poměří naše slanost? A ještě jednou si vezmu na pomoc uplynulý tábor. Pět dní se věnujeme dětem – a co z toho? Jaký je výsledek? Navenek nic moc vidět není. Není ta námaha nadarmo?  Rozhodně není. My jsme takto slaní a jinak slaní být nedovedeme. Vy jste solí země, říká Pán. Na základě jeho slov mám naději, že jsme působili podobně jako sůl. Dodali jsme trochu chuť tomuto městu. Další cizí lidé okusili, že kostel není tajuplný, zaprášený dům, nýbrž že je to živé místo pro lidi, kde se docela dobře tráví čas. A taky jsme jako napomohli, aby tři tucty dětí neměly zmařený či zkažený prázdninový týden. Dokonce slyšely něco, co o bankovkových postavách jinde neuslyší. A čeho si velmi vážím, že se do organizace tábora zapojili i dobrovolníci mimo sbor. Proč ti by se zapojovali, kdyby zde bylo jen nemastné, neslané prostředí? Ano, my jsme slaní. A to je jen jeden příklad. Podobně tomu je v našich životech na mnoha jiných místech a při mnoha jiných příležitostech.

        Vy jste sůl země, říká Pán. On ví, jací jsme, co děláme, co dokážeme a co jsme už dokázali. Kde z lidského hlediska výsledky nejsou patrné, on dobře ví, co se odehrává mimo dohled lidských očí. Co se odehrává uvnitř srdcí a co jednou vyjde najevo. Amen.

2. Královská 2,19-22     166; 205; 568; Laudate 155; 684                        Zjevení 3,15-22

Kázání na 7. neděli po Trojici, 3. srpna 2014