Matouš – evangelista – chodil do kostela. Nebyla to žádná velká stavba s věží, nýbrž jen prostá modlitebna zařízená v největší místnosti běžného obytného domu. Tam se konaly prvokřesťanské bohoslužby. Ale už tehdy to bylo křesťanské shromáždění  se vším, co známe i my. Písně, čtení z Písma svatého, rozhovory,  kázání, modlitby, večeře Páně…

Matouš chodil do kostela a tam se modlil. Tedy: mimo jiné společně s bratry a sestrami říkal otčenáš. Modlitbu, kterou svým učedníkům a učednicím svěřil samotný mistr, Ježíš.  Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, neslo se k Bohu z tehdejší modlitebny stejně, jako se později neslo z tisíců jiných chrámů, chudobných i bohatých. Jako z miliónů domácností, jako z lůžek umírajících. A stejně jako zaznívá pravidelně z našich bohoslužeb. Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům,  prosil Matouš Boha, Otce nebeského.

Matouš prosil o odpuštění, poněvadž věřil, že ho je u Boha dost na rozdávání. Spolu s druhými se radoval z velkorysé Boží přízně. Matouš ale zároveň také viděl napětí v mezilidských vztazích. Vnímal všelijaké výčitky vyslovené i nevyslovené. Konflikty otevřené či skryté. Kolik jen se toho mezi lidmi vznáší? Ten udělal špatně to či tamto. Ten mi ukřivdil tak či onak. Ten mi dluží tolik a tolik. Jsme lidé a žijeme v napětí. Naše záměry se kříží a ani v církvi, kde stavíme na lásce, ani v církvi nejsou naše záměry automaticky sladěné.

Matouš znal takový stav. Trápilo ho, že odpuštění nepůsobí dost hojivě. Že si ho lidé nepředávají dál. Vadilo mu, jak si lidé odpuštění skrblí pro sebe a neodvažují se je vpustit do dalšího oběhu. Udělat z odpuštění svůj životní styl. Hodně dostali od Boha a málo předali dál. Můžeme se divit Matoušově touze pohnout lidi k nápravě? Můžeme se divit jeho snaze naučit lidi více odpouštět?

Matouš – evangelista – psal své svědectví o Kristu. Evangelium. Snad měl dostatek zkušeností ze svého sboru, kde pociťoval všemožná mezilidská napětí. A tak Matouš zapsal do svého evangelia Ježíšovo podobenství, které patrně mnohým jiným uniklo, které možná mnohým jiným nepřipadalo tak naléhavé. Podobenství o nemilosrdném služebníkovi. Podobenství jako stvořené pro problémy mezi bližními v křesťanském společenství i mimo ně. Podobenství o odpuštění žádaném, o odpuštění přijatém i o odpuštění zadrženém. 

Ježíš Kristus vypráví podobenství o Božím království. Vypráví pěkný příběh o odpuštění. Před jednoho vladaře přivedli sluhu, aby splatil své dluhy. Nevíme jak, ale podařilo se mu utratit obrovskou sumu. (Což obvykle nebývá vůbec žádný problém.) Jelikož úhrada dluhu nebyla možná, vladař se rozhodl postupovat podle práva: Všechno služebníkovo jmění prodat a uhradit tak alespoň část ztráty. (Nezapomínejme – vyprávění se odehrává ve starověkém Orientu a exekuce tudíž zahrnuje i prodej dlužníkovy manželky a dětí.) Bezradný, bezmocný dlužník prosí o shovívavost. A král se nad ním slituje a celý dluh mu odpustí.

Království nebeské je podobno jednomu králi, který vyžádal účty od svých služebníků. (23) Ježíš vypráví pěkný příběh o odpuštění. Příběh o králi a o omilostněném dlužníkovi. Je snadné dosadit do podobenství osoby. Král znázorňuje Pána Boha. Dlužníkem jsem já a jste jím vy, je jím kdokoliv z lidí. Odpusť nám naše viny, zní naše prosba, neboť všichni jsme se za život mnohým provinili. A komu se slovo „viny“ příliš nezdá, nechť si dosadí druhý možný význam. Třeba bude víc přesvědčivý. Odpusť nám naše dluhy.  Neboť všichni jsme se velice zadlužili. Zdaleka není řeč jen o penězích. Kolik jsme toho zůstali dlužni svým nejbližším? Čas, naslouchání, porozumění. Kolik slov, dobrých  a pravdivých, jsme zůstali dlužni svému okolí? O skutcích ani nemluvě. Nejsme schopni nahradit škodu, nejsme schopni splatit dluhy – stejně jako onen biblický služebník. Jediným lékem na naše dluhy a viny je odpuštění. A Bůh je dává a my z jeho odpuštění žijeme. Bohu díky!

Ježíš Kristus vypráví podobenství o Božím království. Vypráví ošklivý příběh o neodpuštění. Až do verše 27. všechno plyne pěkně. Odpuštění je rozdáváno i přijímáno plnými hrstmi.Ovšem dál začíná hrůza. Tentýž služebník, kterému bylo mnoho odpuštěno, chytne pod krkem svého kolegu, jenž mu dluží pouhý zlomek předchozí částky. A opět jeden bezradný, bezmocný dlužník prosí o shovívavost. Tentokrát však prosba není vyslyšena. Věřitel se neslituje a dlužník putuje do dlužnického vězení.

Rozdíl, který bije do očí. Schválně nám jej Kristus předložil. Ošklivý příběh vedle pěkného. Zase si dosaďme osoby. Dlužník, který s odpuštěním odchází od krále, jsem já a jste vy. Odpusť nám naše viny, prosíme Boha a věříme, že Bůh naši modlitbu znovu a znovu vyslýchá. Nám je odpuštěno – mnoho. A pak je zde ten další dlužník, kterému není prominuto. To jsou naši bližní, kterým se my zdráháme odpustit. Vůči kterým stále máme nějaké výhrady, držíme si odstup a někdy i spřádáme plány na pomstu. Sice umírněnou pomstu, jen takovou drobnou odplatičku, která však pořád je pomstou.

 Ten, jemuž bylo odpuštěno, sám neodpouští. Okusil sice ozdravný účinek odpuštění, sám jej však dál nešíří. Místo radosti v něm převládla zloba. Místo velkorysosti v něm vládne malodušné účtování. Když vidíme tenhle protiklad v podobenství, je nám jasný. Když stejně protikladně žijeme, když se jako křesťané dovoláváme Božího odpuštění, avšak odpuštění lidské druhým nevěnujeme, nic nám nedochází. Nevědomky se sami stáváme tím odporným služebníkem.

Když to spoluslužebníci zpozorovali, byli velmi zarmouceni. (31) Druzí na nás vidí více, nežli si myslíme. Vidí poničené vztahy, vidí zlé jednání, podrazy a tvrdosti, které nás doprovázejí. Možná – aniž bychom tušili – možná ohledně nás lidé z okolí volají své stížnosti k Bohu, když už nemají šanci zasáhnout do našeho jednání. Ten rozpor v chování je u křesťanů odpudivý. Odpuštění jen napůl. Rozpůlené odpuštění. Vzít si ho a nerozdělit se.

Znovu se v podobenství objevuje král a znovu promlouvá se svým služebníkem, kterému na začátku odpustil. Služebníku zlý, celý dluh jsem ti odpustil, když jsi mne prosil; neměl ses i ty slitovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já slitoval nad tebou. (32) Dosadíme osoby: před Bohem stojím já, který jsem zadržel odpuštění. Jak obstojím? Čím obhájím svou nesmířlivost? Nelze využít odpuštění jen napůl. Pouze ho konzumovat a nestarat se o jeho rozmnožení. To nikam nevede. Anebo lépe řečeno: Neodpustit vede do zkázy. Dal ho do žaláře  Dál už osoby dosazovat nemusíme. Dosadil je samotný Ježíš. Tak s vámi bude jednat nebeský otec, jestliže neodpustíte každá ze srdce svému bratru. (35) Kdo chce účtovat, s tím se bude účtovat. Kdo chce milosrdenství, s tím bude milosrdenství.

Ježíš Kristus vypráví podobenství o Božím království. Vypráví příběh s neurčitým  koncem. Jak vlastně skončil? Není rozhodnuto. Vrátí se bezcitný sluha do odpuštění? Zůstane uvězněný ve své účtovací logice, anebo znova vsadí na slitování? Přestane konečně počítat a začne doufat v milosrdenství? Není rozhodnuto. Dosaďme osoby: rozhoduji já. Já rozhoduji o pokračování, zda vsadím na Boží odpuštění a promítnu ho do svého soužití s druhými lidmi. Já rozhoduji, zda s upřímným srdcem pronesu Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

Ježíš Kristus vypráví podobenství o Božím království.  Ale říká víc než pouhý příměr. Ježíš vypráví o nás. Vypráví o Matoušovi a jeho sboru s lidmi různě namíchanými. Vypráví o mně a o mojí rodině. Vypráví o nás a o našem sboru. Vypráví o vztahu jedněch k druhým – o našem vztahu ke katolíkům, k Němcům, ke komunistům i k postkomunistickým činovníkům. A zasahuje i do mnohem jemnějšího přediva našich osobních vztahů. V partnerství, v rodině. Rodiče, kteří se nesmířili s jinou, osobitou cestou svých potomků. Děti, které zanedbávají své zestárlé rodiče. Bratr či sestra, vlastní sourozenec, který si chytře přilepšil při dělbě dědictví. Kolega v práci, přítel, který mne podrazil a nedodržel slib mi daný. Dluhy a viny. Viny a dluhy.

Evangelista Matouš chodil do kostela. Díval se po lidech kolem a myslel i na ty, které potkává jinde. Našel u Ježíše odpověď. Není jiného léku nežli odpuštění a smíření. Jinak to bude bolet pořád. Matouš našel u Ježíše odpověď, ale do evangelijního podobenství vepsal i skrytou otázku. Odpouštím svým viníkům, odpouštíme svým viníkům? My – chodíme do kostela, čteme Matouše, posloucháme Kristova slova. Modlíme se otčenáš.  Jsme přímo u zdroje.  Jak je tomu s naším odpuštěním?

Micheáš   6,6-8            32; Svítá 147, 509; 483; 202                      Koloským 3,12-14

Kázání na 3. neděli po zjevení, 26. ledna 2014

Zdroj obrázku: www.jugendarbeit.ref-mittelrheintal.ch