Krásná brána otevřená...

         Vskutku povedený název nesla brána, u které se odehrává dnešní příběh. Krásná brána. Nádherná brána. Brána půvabná, žádoucí. Badatelé si nejsou jisti, kde a zda vůbec se brána tohoto jména v jeruzalémském chrámu nacházela. Jinde nežli v Bibli tohle pojmenování neobjevíme. Možná šlo jen o nějaké krátkodobé, příležitostné označení. Krásná brána. Možná tak byla nazvána jenom pro ten náš dnešní příběh, aby se zvýraznilo, že se u této brány opravdu stalo cosi krásného. Cosi zázračně radostného.

Krásná brána dlouho nebyla pro hlavní postavu našeho příběhu ani trochu krásná. Dokonce to pro onoho muže nebyla ani brána, nýbrž to pro něj byla hranice, mez, závora, bariéra, za kterou se nesměl v žádném případě dostat. Ukazovala mu: „Dál už nesmíš!“ „Musíš zůstat venku!“ V tehdejším pojetí byl chrám určen pro lidi většinové, zapadající do průměru. Chrám byl určen pro lidi takzvaně normální. Pro ostatní – tedy pro lidi postižené, chromé, zraněné či nemocné, byl chrám zapovězeným místem. Dál už nemohli.

A přesně tohle rozdělení společnosti nám zachycuje dnešní biblický příběh o dvou Ježíšových apoštolech. Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě. (1) Petr a Jan patří k oné šťastné většině židovského národa, která si může procházet branou sem a tam, jak se jim zlíbí. Chtějí se odpoledne připojit k slavnostní chrámové modlitbě, jak bývalo u zbožných židů v Jeruzalémě zvykem. Oni jdou do chrámu utišit svůj duchovní hlad a je pro ně naprostou samozřejmostí, že se uvnitř na nádvoří žalmovými písničkami připojí ke společné chvále a k prosbám. Tak to ostatně dělali i dříve, když Ježíš byl ještě s nimi.

V zcela odlišné situaci je člověk, o němž se píše dále. Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říkalo Krásná, aby prosil o almužny ty, kdo tam vcházeli. (2) Postižený člověk, který nesmí a ani nemůže vejít do chrámu. Nemůže vejít, protože je chromý, nedokáže chodit. Nesmí vejít, protože je chromý a takovým lidem přísné chrámové předpisy zakazuji vstup, potažmo vnesení. Proč tomu tak bylo, se můžeme jen domýšlet. Předpisy pocházely z dávných časů, odvolávaly se na ustanovení v Mojžíšových knihách. Lze se domnívat, že staří Izraelci chtěli mít bohoslužbu co nejřádnější, prostou všech mimořádných úkazů. Jen ať se všechno děje většinově, ať se při bohoslužbě nic nevymyká hlavnímu proudu. Ať se v bohoslužbě dějí věci pokud možno obyčejné, nikoli zvláštní a jakkoli vyšinuté. Proto byli z chrámového života vyloučeni lidé opilí, obnažení, krvácející, postižení, lidé, kteří nedávno byli v kontaktu s mrtvým. (Vzpomeňte na lévitu a kněze, kteří se v podobenství o milosrdném Samařanovi vyhnuli polomrtvému u cesty. Dotykem s krví či s mrtvým tělem by se diskvalifikovali ve své práci.) Zkrátka všechno, co mohlo zavánět nějakým mimořádným, magickým účinkem, mělo do chrámu zakázán přístup. Zákaz byl obranou před čarodějnými představami pohanů. Židé mohli hrdě prohlásit: u nás si na nic čarovného nehrajeme. Všechno zvláštní musí zůstat před chrámovou branou. Zde my uctíváme Boha obyčejně a nepotřebujeme nic zvláštního, aby se Bůh k nám znal.

Vidíte, vypadá to jako celkem rozumné pravidlo. Jenže je osudem rozumných pravidel, že dovedena do krajnosti jsou bezcitná. Zákon a zákonnost nejsou zárukou šťastného života. Někdy zákony a předpisy přerostou do takové tvrdosti, která ubližuje. Což je případ chromého muže před Krásnou branou v Jeruzalémě. On měl smůlu. Nesměl do chrámu. Na rozdíl od jiných, byl vyloučen trvale. Kdo se opil, mohl vystřízlivět, a pak ho do chrámu vpustili. Kdo se znečistil krví, mohl se očistit a opět do chrámu přijít. I ten, kdo se dotýkal mrtvého, což při úmrtí v rodině bylo nevyhnutelné, i takový člověk do chrámu po nedlouhém čase opět mohl. Nikoli však postižení, ti byli vyloučeni natrvalo. Jejich handicap byl trvalý. Chromý muž měl smůlu tuplovanou. On se do chrámu ani nikdy nepodíval, jelikož, jak čteme, byl chromý od narození. V jeho životě vůbec nebyla doba, kdy měl šanci do chrámu vstoupit. Neměl šanci připojit se k bohoslužbě v srdci židovského náboženství. Jeho duchovní hlad nemohl být nasycen společnými chválami a prosbami. Byl z nich vyloučen.

O třetí hodině odpolední Petr a Jan jdou do chrámu k modlitbě, poněvadž je to pro ně samozřejmost. Jdou kolem chromého muže, pro něhož je naopak samozřejmostí, že se nikdy do chrámu k modlitbě nedostane. Setkání dvou zcela odlišných světů. Dvou odlišných životních stylů. Jeden, který má k Bohu blízko. A druhý, jemuž je přístup k Bohu uzavřen. Už ani nepočítá s tím, že by tomu mohlo být jinak, že by se cesta mohla otevřít. Chromý muž je zabetonovaný ve svém stavu. Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. (3) Co víc čekat? Jenže jsou setkání, která člověka promění. Vnesou nový impuls, otevřou nový směr, nabídnou nový pohled. Petr spolu s Janem řekli: „Pohleď na nás!“

Co tak asi může žebrák uvidět? Dva chlapíky, kteří mluví s venkovským přízvukem. Co od takových čekat než jen pár drobáků? A navíc nezapomeňme, že invalida leží na zemi, plazí se v prachu, k Petrovi s Janem musí vzhlížet vzhůru. Jak ponižující! Ale on už byl asi zvyklý… Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. (5) V jeho mysli se odvíjí zaběhaný scénář: kolemjdoucí utrousí nějakou minci a půjdou zase dál za svými modlitbami. Každý má svůj svět. Někdo možnosti prostě má a někdo možnosti prostě nemá.

No a pak se stane zázrak. Možnosti obou stran se promíchají. Petr řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíš Nazaretského, vstaň a choď!“ Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a v tom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. (6nn) Prosím vás, nechtějte po mně, abych vám tohle nějak vysvětlil. Neumím to zdůvodnit ani medicínsky, ani psychologicky, natožpak jakkoli léčitelsky. Čemu však rozumím, je proměna, jaká pro chromého muže nastala. Krásná brána pro něj přestala být nepřekonatelnou hranicí. Je zdravý a může jít dál. Může se zapojit do společenství modlitby. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. (9) Tak trochu si koleduje, aby ho pořádková služba vykázala ven za jeho ztřeštěné chování, ale to mu nevadí. Teď už může přijít kdykoli.

Sestry a bratři, nesnažme se pochopit vylíčený zázrak. O zázračných věcech se v Bibli nepíše proto, abychom rozebrali jejich příčiny a průběh. Zázraky jsou zhuštěnou výpovědí, takovým dějovým bujónem. Kdy v kostce dojde k nějaké změně. A právě ta změna je důležitá, výsledek, k němuž se dospěje. Poněvadž právě na onom zdárně dosaženém cíli se ukazují Boží záměry. Nesnažme se tedy pochopit zázrak, (stejně nemáme šanci). Snažme se porozumět změně, jakou chromý muž při setkání s apoštoly prošel. Jaký dopad má evangelium. Napadají mne tři postřehy.

1. Evangelium otevírá hranice, jimiž jsou lidé odděleni a rozděleni. Chromý muž nesměl do chrámu k modlitbě s ostatními. Setkání s apoštoly jej navrací do společenství. Oni jej přibí-rají k sobě. Společně procházejí Krásnou branou na místa, kam se on za celý život nepodíval. Zdálo se, že společenské bariéry jsou nastaveny neměnně. A přesto jimi šlo hnout. No to je přeci evangelium, že díky Bohu člověk nemusí zůstat v ponížené pozici. Ve středověku husité razili požadavek kalicha pro všechny. Nelíbilo se jim, že při přijímání vína někdo možnosti prostě má a někdo možnosti prostě nemá. Podobně se více než před sto lety začala otevírat ženská otázka: Jak to, že muži mohou více než ženy? Co rozhoduje, kdo bude mít kam přístup? Až dodnes ženy skrze některé brány projít nesmějí. Vzestup talibánu v Afghánistánu doprová-zejí obavy o postavení žen. Ale zameťme si my křesťané před vlastním prahem. Řada církví např. neumožňuje ženám přístup ke kazatelské či kněžské službě. Netřeba hned s povýšením myslet na katolíky. Jsou i mnohé protestantské církve, které ženy kazatelky neuznávají. Není tomu tak dávno, co luterská církev v Lotyšsku zrušila ordinaci žen ke službě slova a svátostí. Postavila před ně bránu, zdánlivě (v očích stavitelů) krásnou, a prohlásila: „dále už nesmíte“. Evangelium neevangelium: Někdo možnosti prostě má a někdo možnosti prostě nemá. Tak se to zabetonuje. Našli bychom další oblasti, kde je odlišným lidem přisouzena druhořadá pozice, zatímco druzí smějí více. Nyní se přetřásá otázka homosexuálních svazků. Jak tam uplatnit evangelium, aby si nikdo nepřipadal ponížený a vytěsněný? To za prvé: evangelium otevírá hranice mezi lidmi.

2. postřeh – apoštolská slova „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíš Nazaretského, vstaň a choď!“ To nejlepší, co může církev světu nabídnout, je Ježíš Nazaretský a jeho evangelium o lásce a odpuštění. Redukovat církev na kulturní instituci, opravovatelku památek, strážkyni hodnot atd. je chyba. Někdy se strachujeme, jak to v církvi do budoucna bude. Ale peníze nejsou hlavní problém, jejich nedostatek byl příznačný pro církev už na počátku, jak říká Petr: Stříbro ani zlato nemám. Našim bohatstvím je Kristus. Pokud bychom ztratili jeho Ducha lásky a odpuštění, tak z nás teprve budou chudáci. Žádnou zchromlou duši bychom už na nohy nepostavili, nikoho bychom neprovedli branou do společenství důvěry a modlitby. To za druhé. Naší bohatstvím je Kristus.

3. Náš příběh napovídá: Evangelium otevírá hranice mezi lidmi a Bohem. Jsou lidé, kterým něco jakoby brání na cestě k Bohu. Neviditelná mez. Jakási brána, kterou ne a ne projít. Třeba už od narození s námi nesdílejí přístup k Bohu. Na mysli mám naše blízké v rodinách nebo naše přátele. Neexistuje žádný fígl, kouzlo, trik, kterým bychom je pohnuli k cestě za Bohem. Jediné, co můžeme nabídnout, je Ježíš Nazaretský a jeho evangelium o lásce a odpuštění. Tak nás tomu učí Kristus: Laskavá otevřenost a přijetí je tím, co může vzbudit důvěru. Tak tomu bylo v Jeruzalémě u Krásné brány a tak tomu je i dnes v Poličce i kdekoli jinde. Amen.  

Izajáš 35,1-10                       107,1-4; 631; 509; S 147; 489                            Mt 21,12nn

Kázání v neděli 22. srpna 2021.

.

Svatý Bože, tvá síla a moc naplňují vesmír světlem a láskou.

Díky tobě se svět nerozsype, nýbrž drží pohromadě tak, že se v něm dá žít. Děkujeme.

Tvoje laskavá ruka pečuje o ty, kdo se trápí nebo jsou zraněni.

Ty se ujímáš cizinců a staráš se o osamělé.

Žasneme nad rozsahem trpělivosti, jakou máš se svým stvořením.

A hlavně žasneme nad trpělivostí, jakou máš s námi.

Víš o našich chybách a selháních, znáš naše hříchy, a přeci ses nás nezřekl.

Setkej se dneska s námi.

Mluv k nám na našich cestách, abychom chápali.

Přijď k nám, Pane, v čase naší bohoslužby.

Zklidni naše srdce a mysli.

Obnov našeho ducha a naplň nás životem, jaký dáváš pouze ty.