Ježíš a zástupy. Sestry a bratři, na mnoha místech čteme o obrovském množství lidí, jež přichází za Ježíšem. Hotové davy. Ježíš a zástupy patří k sobě. Patří k sobě, třebaže jejich vztah není vždy úplně jednoduchý. Chvíli jsou spolu zajedno, rozumějí si, sdílejí se, ale o chvíli později se Ježíš a zástupy rozcházejí v naprostém nepochopení. Tak je tomu i v dnešním evangeliu.

Pán Ježíš odchází na druhý břeh galilejského jezera. Při svém odchodu nebere žádný ohled na své sympatizanty na tom prvním břehu. Jen ať si dělají, co chtějí. On, Ježíš, jde svou cestou, dál za svým cílem. Za sebou nechává zástupy těch, kteří spatřili jeho mimořádné činy. Zástupy nikdo k ničemu nenutil. Samy se vydávají na cestu. Lidé se sami od sebe rozhodli následovat Ježíše. Jdou za ním, protože viděli, jak pomáhal nemocným. Slibují si od něj další a další divuplné zákroky. Chtějí být při tom, až se opět něco semele. Chtějí být při tom, až se opět začne zdát, že Ježíš je Božím poslem.

Ježíš a zástupy. Ten veliký zástup, který Ježíše následuje na druhý břeh, si teprve musí získat Ježíšovu pozornost. Zatím se Ježíš věnuje učedníkům, s nimi tráví svůj čas a vzdělává je. Teprve až když usedne na kopci, odkud je dobrý rozhled, zjistí, kolik lidí se kvůli němu dalo do pohybu. Jenom mužů tam prý tehdy bylo na pět tisíc. Všichni se vypravili za Ježíšem. A Ježíš je vidí a má o ně starost. “Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli.”

Já osobně se Ježíšovi divím. Proč se o ně stará? Co je mu do nich? Vždyť je to jejich problém, těch zástupů, že Ježíše následují! Sami přišli, sami ať se také najedí! Copak si nemohli vzít něco na cestu? Takový nerozum – vypravit se na vandr bez ranečku! Jenže Pán Ježíš tuhle moji strohou logiku nesdílí. Bohu díky! On se zajímá o své bližní. Z jeho pohledu není každý svého štěstí strůjcem. Každý člověk čas od času potřebuje pomoc. A zde se sešel celý zástup potřebných lidí. Ježíš rozpoznává závažnost okamžiku. Nezačne kázat na téma, že nejen chlebem živ je člověk. Ti lidé potřebují jíst. A Ježíš se tedy stará o chléb nejen pro učedníky. Nu: “Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli.”

Ježíš a zástupy. Nyní jsou si blízko. Avšak ještě blíže jsou učedníci. Právě s učedníky se Ježíš dělí o svou starost. Učedníci zde představují církev. Slyší Kristovu otázku. “Co uděláme pro své bližní?”  Okruh učedníků neboli církev je místem, kde zaznívá tahle nepopulární otázka. Církev Kristova je místem, kde se promýšlí služba bližním. U Krista se mluví nejen o Bohu, ale také o potřebných. Hledá se odpověď na otázku, co dokážeme udělat pro lidi kolem. “Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli.” Není náhodou, že při některých sborech vznikají střediska Diakonie. Jsou jedním ze způsobů, jak se podle Ježíšova vzoru starat o zástupy.

Způsoby pomoci se ovšem nenacházejí snadno. Podívejme se na zmiňovaného Filipa. Koukne se do peněženky, spočítá hotovost a hned objeví problém. “Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.” Pořád tatáž svízel. Ve sborech, v Diakonii i v Charitě, ve školách církevních i státních. Na všechnu tu bohulibou činnost nestačí peníze. Pro zástupy jich je málo. Nestačily už za Ježíše a my jsme na tom dnes podobně.

Jenže – i kdyby jich bylo dost, tak peníze nestačí. Musí se najít ještě někdo ochotný. Někdo, kdo si vezme cizí problém za svou věc. Tenkrát u jezera se našel. Vlastně jej našel učedník Ondřej. Nalezl a přivedl chlapce, který měl s sebou pět chlebů a dvě ryby. No vlastně to ani nebyly pořádné chleby. Jen takové prosté pšeničné placky. A i ty dvě ryby byly spíše jen rybky. Bělice. Nejen Ondřej se zeptá: “Co je to pro tolik lidí!”

Ježíš a zástupy. A hlad. A pět chlebů a dvě ryby. A tráva jako stvořená k usednutí. Ježíš řekl: “Ať se všichni posadí!” Posadili se tedy. Pak vzal Ježíš chleba, vzdal díky a rozdílel jej sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Chléb pro všechny. Na břehu galilejského jezera se sen stává skutečností. Všichni se nasytili, první i poslední, lidé zblízka i z daleka, bohatí i chudí. Nikdo nepřišel zkrátka. Všichni pojedli týž chléb. Ve společenství s Kristem se dostává na každého.

Ovšem kromě těchto pěkných věcí vzbuzuje biblické vyprávění jednu otázku. Odkud se vzalo takové množství chleba? Jak je zázrak rozmnožení chleba a ryb vůbec možný? Přiznám se vám, že mne tahle otázka zas až tak moc netrápí. Odpověď na ni není důležitá. Chleba se vždycky nějak sežene. Není problém opatřit chléb, ale rozdělit jej. Není problém získat bohatství, ale rozdělit se o ně. V dnešním příběhu se však dějí mnohem větší zázraky. Je zázrak, že se jako ten chlapec najde někdo, kdo dá svůj majetek k dispozici bližním. Je zázrak, když se chléb spravedlivě rozdílí mezi chudé a bohaté. Je zázrak, když se lidi sejdou ke společnému stolu a vzdávají Bohu díky. Právě tyto zázraky jsou znamením Božího království. A něco málo z Božího království zakoušíme také my, když se scházíme k večeři Páně.

Po jídle učedníci na Ježíšův příkaz sesbírali zbylé kusy chleba. Celý tucet košů zaplnily. Dvanáct košů. Jakoby každý apoštol měl dostat jeden z nich a vyrazit s nimi mezi lidi. Rozdat chleba těm, kteří nebyli u toho, když Boží království vstupovalo do světa. V některých starobylých orientálních církvích je dodnes po bohoslužbách zvykem roznášet chleba od večeře Páně těm, kteří nemohli přijít do shromáždění. Ke společenství Ježíše Krista patří sdílení se. Pak zbývá i na ostatní.

Ježíš a zástupy. Zdárně se vyvíjelo jejich setkání na kopci u jezera. Bohužel se vše nakonec zvrtlo. Zástupům vlezlo cosi do hlavy. Ježíšův čin je zaujal. Uchvátil je a oslnil. Davem se šíří šuškání: “Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!” A za chvilku už se nešeptá, ale mluví hlasitě, někde se dokonce už provolává sláva. Stačilo, aby Ježíš nasytil lid, a hned mu chtějí svěřit vládu. Umanuli si, že z něj udělají krále. Na svahu nad jezerem se schyluje k přímé volbě panovníka. Jak prostoduché a nebezpečné zároveň! Volbu ovládá nadšení z plného žaludku. Co kdyby však za pár dní přišel někdo jiný a nabídl jim místo obyčejného chleba třeba chutný guláš. Nevyměnily by jej zástupy za Ježíše? Proto Pán Ježíš prchá před nadšením davu. Utíká do samoty. Pryč od zkreslených lidských představ, pryč od pomatených politických vidin a snů. Ježíšova politika není politikou blahobytu. Nechce být králem těch, kdo mají plné břicho a prázdné srdce.

Na závěr se tedy Ježíš a zástupy rozcházejí. Neporozuměli si. Ježíš jim dal ochutnat Boží království a oni z Ježíše chtěli ihned udělat mocipána. Proto se rozešli. Smutný obrázek. Zástupy jsou bez Ježíše a Ježíš je bez zástupů. Takový výsledek silně připomíná současnou situaci. I v naší zemi kdysi zaplňovaly početné zástupy kostely. Poměry se změnily. Do Ježíšovy společnosti se davy nehrnou. Kristus nezajímá zástupy našich příbuzných a sousedů. Nerozumějí mu. Nabízejí se přece atraktivnější postavy. Je to stará věc. Ježíš Kristus nevyhovuje přáním zástupů. Odešel opět na horu, zcela sám.

                Takový je konec dnešního evangelia. Ježíš je sám. Bez zástupů. Není to však konec Božího díla. Po čase Ježíš opět přijde. Opět vzdá díky. Opět rozlomí chléb a spolu s kalichem jej přes propast času podá velikému zástupu. Amen.

Kázání ve 4.  neděli v postě 31. března 2019.