Tolik bylo dní k utrácení sil a k ztrátě dechu tolik bylo chvil, můžeme si povzdechnout s básníkem. Sestry a bratři, kdo z nás spočte všechny ty okamžiky, kdy nám čas protekl mezi prsty? Bylo nám dopřáno žít, až doposud jsou k našim životům přidávány nové hodiny a dny, a co my s nimi děláme? Ztrácíme síly při zbytečných činnostech, ztrácíme dech v nesmyslných zápasech. Anebo síly a dech ztrácíme v potřebných zápasech, ale raději bychom svou pozornost přece jenom věnovali něčemu úplně jinému. Nemuset řešit nekonečné potíže kolem zdraví, kolem vracejících se rozepří v rodině, nemuset řešit potíže kolem napjatého rozpočtu, kolem chyb, které jsme udělali a zkomplikovali jimi život sobě i jiným. Ano, dokážeme si svůj život představit lépe uspořádaný. Avšak uspořádat jej jinak se nám jaksi nedaří. Často postrádáme právě tu sílu a dech, které jsme utratili jinde. Takové jsou naše dny. Líto je ti všech, z kterých nemáš nic. Politováníhodným způsobem marníme a maříme svůj čas.

Tolik bylo dní k utrácení sil a k ztrátě dechu tolik bylo chvil, můžeme si povzdechnout s marnotratným synem. Poztrácel a utratil, co se dalo. Jeho příběh lze číst jako cizí příběh nějakého vzdáleného nešťastníka. Ale upřímně řečeno – jeho příběh pro nás není ani vzdálený, ani cizí. Cítíme, že jsme namočeni do stejného průšvihu jako on. I my jsme tak neskutečně marnotratní. S penězi či věcmi možná dovedeme zacházet šetrně, ale co se týče času, dnů a chvil nám svěřených, tam už je mnohé nenávratně pryč. Síly a dech jsme vyplýtvali – na co vlastně? Boha jsme nemilovali celou svou silou. Ani své bližní nemáme zrovna dvakrát v lásce. Ten marnotratný syn – to jsme my. Proto se  znovu a znovu čte jeho příběh. Je to příběh o nás.

Jeden otec a dva synové. Mladší si vyžádá podíl na majetku, dostane jej a vypraví se do světa. A tam nastává onen okamžik. Styčný okamžik s našimi životy. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. (13) Místo aby svůj podíl rozumně využil, on jej utratí. Naloží s ním nerozumně, promarní ho. Zde se jeho osud  překrývá s naším. Život, čas, prostředky – vše nám protéká skrze prsty. Přáli bychom si něco zadržet, aspoň něco mít v hrsti, ale nedaří se, naše ruce jsou prázdné. Anebo v nich držíme úplné zbytečnosti. Slovy básníkovými: Jistý známý muž, jenž měl dům i sad, přišel o svůj cíl, do zlých kruhů spad. Vzdát se dobrých věcí znamená vydat se napospas těm zlým. Mladší syn to zakouší naplno. Právem si vysloužil přívlastek marnotratný. Život se mu vymknul z rukou, je jednou velkou ztrátou. Ocitá se sám. Evangelista Lukáš zde hovoří o pravém opaku adventu. Advent znamená příchod. Syn se však rozhoduje pro odchod z otcovského domu. Odchází, vzdaluje se, odcizuje. Tahle slova se k adventu nehodí. Ba přímo mu protiřečí. Odstup se má zmenšovat, ale s každou ztrátou se zvětšuje.

Ale jak už jsme pověděl: není to vyprávění o cizím člověku. My jsme těmi, kdo se oddálili od nebeského Otce. Každou ztrátou, každým zmarněním dobrých Božích darů se vzdalujeme od svého Stvořitele a propadáme se do bídy. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. (14) V našem případě se nejedná o bídu hmotnou, nýbrž o bídu niternou, duchovní, citovou. Naše srdce jsou na tom bídně. Chybí nám síla k lásce. Schází nám síla a chuť k dobrým činům. Lačníme po pokoji a po smysu, jenž by nasytil našeho ducha. Vidíme, jak mnoho jsme pokazili a jak bychom bez chyb byli někde úplně jinde. Jen nebýt té naší umanutosti, onoho zahledění do sebe. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci.´

A tady se konečně objevuje advent. Syn už nesní o odchodu. Odchod si již vyzkoušel a zjistil, že skončil naprostou účetní ztrátou. Nemá nic. Ani ty prasečí slupky. Syn nyní myslí na přichod. Doufá, že když přijde domů, dosta-ne se mu vlídného přijetí. Návrat k otci, příchod domů pro něj znamená šanci v jeho mizérii. Obrácení a advent k Bohu znamená šanci pro nás. Schválně mluvím o našem příchodu k Bohu. Zvykli jsme si, jak se v průběhu adventního období každoročně opakuje, že Bůh se blíží k nám, že k nám přichází Kristus a s ním jeho královtsví. Jenže jsme to také my, kdo se má dát do pohybu. Kdo má zapracovat na příchodu. I my máme něco udělat. Jan Křtitel, prorok adventu Božího, neříkal: Čekejte nečinně na Boží královtsví, až vám spadne do klína. Naopak kázal: Pokání čiňte. Obraťte se, neboť se přiblížilo království nebeské.

Marnotratný syn pokání činí. Šel do sebe a řekl: Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Advent znamená obrácení. Přehodnocení svého pohledu na sebe, na svět, na Boha. Krok od beznaděje k naději. Konečně přestat jen počítat s vlastními zdroji, neboť tam vše míří do ztráty, pokud se už tam dávno neocitlo. Advent znamená vedle vlastních krachů troufanlivě počítat i s pomocí odjinud. Shůry. Znovu si půjčím básníkova slova: Jistý známý muž, jenž měl dům a sad, přišel o svůj cíl, do zlých kruhů spad´. Ztratil jmění své, nechtěl se však vzdát, řekl si že žádný pád není napořád.

V podobenství jde všechno ráz naráz. Syn se obrátí, rozhodne se k návratu a okamžitě jej vidíme na cestě k Otci. Vlastně už na samém jejím konci, těsně před setkáním. Škoda, že zde podobenství není podrobnější. Ta cesta domů musela být velice dlouhá, neboť zprvu je psáno, že syn odešel do daleké země. Zajímalo by mne, co se marnotratníkovi na daleké cestě honilo hlavou. Asi si nebyl příliš jistý. Plnilo jej napjaté adventní očekávání, jak všechno dopadne? Zaměstnávaly jej adventní otázky, jaké bude jeho setkání s Otcem? Domnívám se, že syn byl cestou otázkami přímo zaplaven. K ad-ventu patří otázky. Očekáváme změnu k lepšímu, ale nejsme si jisti jejím průběhem, její podobou. Doufáme, že dny před námi, předčí svým významem to, co je za námi. Očekáváme, že ty nejdůležitější chvíle, chvíle setkání.

Pokud se náš svět, pokud se náš život změní, nalezneme v něm vho-dné místo? Porozumí nám druzí lidé? Najdeme společnou řeč s těmi, jimž jsme se odcizili? Usmíříme se? Budeme druhým lidem po to všem, co máme za sebou, rozumět my? Jak rozpoznat lidi, které už neznáme? Přestanou naše myšlenky kolísat mezi důvěrou a pochybnostmi? Jak se zklidnit v mysli tolik roztěkané? Jak oddělit srdce od rozumu? Kdo bude mít hlavní slovo? Najdeme cestu k druhým a uchováme si přitom vlastní osobitost? Nezanikne náš hlas mezi ostatními hlasy? Jak uslyšet svůj zpěv v hlučném lidském šumu? A hlavně: jakpak v tom všem nalézt radost a naději.

Cesta adventem je dlouhá cesta otázkami. Co bude? Co se mnou bude?  Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. A tohle je advent v celé své nádheře. Bůh nám jde vstříc. Na naše klopýtavé, nesmělé kroky reaguje Bůh radostným vyběhnutí. Ano, přicházíme k Bohu, ale mnohem více Bůh přichází k nám. Náš advent se potkává s adventem Božím, jako se ztracený syn potkává se svým milujícím otcem.

Bratři a sestry, marnotratní synové a marnotratné dcery, tolik sil jsme utratili, tolik dnů jsme promarnili. Hodně toho máme za sebou. Ale důležité jsou dny, které dosud neznáme. Přetrvá odcizení od lidí i od Boha, nebo se vydáme na cestu domů za láskou? Bude to cesta, je to cesta plná očekávání. Dobrého očekávání. Neboť díky Bohu staré chyby už nejsou už důležité. Jsou odpuštěny. Důležitých je pár chvil, na něž dále čekáme, že v nich náš život dojde naplnění. Amen.

Izajáš 55,1-7               85; Sv 239; Dny, které neznáme, 694,261, 276

Tolik bylo dní k utrácení sil

a k ztrátě dechu tolik bylo chvil,

kdy líto je ti všech,

 z kterých nemáš nic.

Jedno musíš znát, jenom jedno věz!

     Důležité jsou jen dny pro nás dosud neznámé.

      Důležitých je pár chvil, na něž dále čekáme.

Jistý známý muž, jenž měl dům a sad,

přišel o svůj cíl, do zlých kruhů spad´.

Ztratil jmění své, nechtěl se však vzdát,

Řekl si že žádný pád není napořád.

     Důležité jsou jen dny pro nás dosud neznámé.

     Důležitých je pár chvil, na něž dále čekáme.

Jak rozpoznat lidi, které už neznáme,

Jak se sklidnit v mysli tolik roztěkané?

Jak oddělit náhle srdce od rozumu,

Jak uslyšet svůj zpěv v hlučném lidském šumu.

     Jak rozpoznat lidi, které už neznáme,

     Jak se sklidnit v mysli tolik roztěkané?

     Jakpak nalézt náhle radost a naději?

     Odpovědi hledej, času mnoho není.

Kázání v 3. adventní neděli 13.12.2015 na památku Marka Grechuty k jeho nedožitým 70. narozeninám. (*10. 12. 1945)