Život je cesta. Odněkud jsme vyšli, někudy jdeme a někam na své cestě životem dojdeme. Životní pouť. Netrčíme na místě. Na své pouti procházíme různými etapami, sbíráme zážitky. Osobní, jedinečné, neopakovatelné. Kolik rozhodnutí musí člověk za život udělat? Na kolika křižovatkách jsme se už ocitli a zvažovali, jakým směrem se dále ubírat. Jen si vzpomeňte – výběr školy, hledání partnera, volba zaměstnání, budování rodiny a domova.  Rozhodnutí, čemu věnovat svoje peníze, svůj čas, svoje síly, svoji lásku. A to jmenuji jen ty hlavní rozcestníky. Těch menších, každodenních rozcestí bylo nepočítaně. Jakým směrem se dát? K čemu nasměrovat svůj život? Čím se nechat vést?

Zvláštní roli v našem rozhodování sehrály různé výrazné osoby. Kdo vás ovlivnil? Rodiče, prarodiče, učitelé, přátelé? Komu jste se chtěli připodobnit? Je krásné, když najdeme inspirující postavu, která dodává našemu životu impulsy, jež si sami nejsme schopni dát. Některé podněty prostě musí přijít zvenčí, neumíme si je sami vytvořit. Vycucat z prstu. Bohu díky za všechny, kdo nám byli dobrým příkladem. Kdo nám pomohli s hledáním směru uprostřed spousty cest, o nichž nevíme, kam vedou. Bohu díky za všechny, kdo nám pomohli nasměrovat náš život do dnešní podoby. Bez nich bychom nebyli těmi lidmi, jakými jsme.

V dnešním evangeliu je řeč o hledání směru. Tři neznámí, bezejmenní lidé se setkávají s Ježíšem a rozmlouvají s ním o následování. Jsem přesvědčený, že podobných hovorů Ježíš vedl více než jenom tři. (Možná právě proto zde nejsou uvedena žádná konkrétní jména. Za tazatele může být dosazen kdokoli.) Kristus byl a je inspirující postavou. Leckdo chce u něj načerpat podněty pro svou životní pouť. Jít tímtéž směrem jako Ježíš. Na Ježíšovi je fascinující jeho přímočará důvěra k Bohu jakožto k laskavému rodiči. Neprožít svůj život ve vzdoru a nespokojenosti, nýbrž ve smířlivém pokoji a v lásce. A tu lásku spontánně předávat dále svým bližním. U Ježíše lidé s úžasem viděli, že je možné milovat druhé, třebaže jsou hodně odlišní. Viděli, že lze nalézt pomoc pro potřebné – viděli, jak Kristus sytí, potěšuje, uzdravuje, zbavuje posedlostí, druží se. Kéž by se i můj život ubíral tímhle směrem, touží svědkové a svědkyně Ježíšových činů. Kéž bych i já podobně žil bez nenávisti, beze strachu, kéž bych i já s láskou uměl účinně pomáhat těm, kteří jsou mi milí. Ba do konce i těm, kteří jsou mi protivní. Tolik svobody bych si přál mít. „Kriste, ukaž mi směr.“

Kdosi mu řekl: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ (57) Ježíšova cesta je lákavá. Jenže známe všechny její zákruty? Jakým směrem přesně ukazu-je Kristus? Tady sny o následování začínají drhnout. Ježíš nás nehladí po srsti, abychom se cítili příjemně a předli jako spokojená kočka. Naopak, Ježíš jde proti našim představám, ať nejsme úplně klidní. Ať si nemyslíme, že jsme vyzráli na budoucnost. U věřících se někdy objevuje nezdravá domněnka, že díky své víře už vědí jak na život. Že mají na své straně Boha a znají tudíž recept na správné chování. Všem těmhle sebevědomým křesťanům, kteří jsou si jisti správným směrem do Božího království, Ježíš říká: Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. (58) Samotný Kristus neví, co ho večer čeká, jakpak si tedy někdo může být naprosto jistý správným směrem svého života. Každý den nastavujeme svoje kormidlo, upravujeme svůj kurz podle momentální situace. Život je cesta

Často se na to zapomíná, ale křesťanství se zrodilo jako hnutí kolem van-drovního kazatele Ježíše z Nazaretu. Zhruba tři roky chodil Ježíš křížem krážem Galileou jakožto potulný rabín, který lidem objasňuje Bibli a vypráví o Bohu. Tak se dostal do kontaktu se spoustou lidí. Když pak po velikonocích vznikla církev, chvíli se snažila podržet systém potulných kazatelů. Třetí list Janův pojednává o těchto tzv. cestujících bratřích. Naprosto automaticky počítá s modelem, že do sboru při-jde vandrovní kazatel. Sbor se o něho má postarat a zanedlouho jej zase vypravit na cestu. Nestarat se o průběžně přicházející kazatele je nekřesťanské. Vždyť i Kristus neměl stálou adresu.  Poměrně brzy však církev tento styl práce opustila. Bylo těžké organizovat církev bez stálých pracovníků. Jenom si představte, že by neexistovali stálí kazatelé ve sborech, nýbrž že by co dva týdny přišel někdo nový, a pak zase nový, a zase a tak dál. Jenže jako kdyby Kristus dopředu viděl problém nehybné církve – církve uhnízděné v nedotknutelných pravdách. Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Život je cesta. Nikdy si dopředu nemůže být jisti, co se na ní objeví, zda svůj směr nebudeme muset přehodnotit a přizpůsobit nečekaným výzvám a překážkám. Do budoucnosti nevidíte, zůstává otevřená. Běda, když církev zaleze do pelechu, když si udělá ze svých tradic bezpečné doupě a na změny okolo kašle.

Směr, který Ježíš ukazuje, je směr do budoucnosti. Ale jak přesně budoucnost bude vypadat, netušíme.  Nemáme jistotu. Což je normální, uklidňuje nás Ježíš. Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Naučte se žít s nejistotou, že věci snadno poběží jinak, než čekáte. Sami jste zakusili, kolikrát se život začal odvíjet jinak, než jste si přáli. Nemohli jste reagovat podle připravených vzorců, nemohli jste se držet zavedených pravidel. Museli jste hledat novou cestu, jak milovat. Staré formy lásky byly nedostatečné. Život je cesta. Opustit staré pozice, činit nové kroky. Hledat nový způsob jak uplatnit lásku. Při výchově dospívajících dětí, při péči o stárnoucí rodiče, při obsluze vlastního chřadnoucího těla, při nedorozumění s přáteli, uprostřed napětí s kolegy v práci. Nezůstat usazený ve svém hnízdečku, vylézt ze svého doupěte a jít dál Nově objevovat směr, jenž Kristus vyznačil v lásce k bližnímu. Život je cesta. Naučte se žít, že cokoli se může změnit, ale mějte jistotu, že uprostřed změn bude Bůh s vámi. Budoucnost není Boha pustá. Je v ní Bůh. Takový je Kristův směr.

Nevytvářet si pevné vzorce budoucnosti. V dalším rozhovoru Ježíš vše ještě vyhrotí. Úplně nabourá základní rodinná pravidla. Destrukce slušnosti. Podle mě zde slyšíme jeden z nejdrsnějších Ježíšových výroků vůbec. Kdosi, než se vydá cestou následování, žádá: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ (59n) Tohle je na mne příliš. To jako mají zůstat mrtví tam, kde jsou? Copak nepatří k základním povinnostem rodiny a společnosti postarat se o zesnulé? Počítám, že se budu starat o pohřeb svého otce, a doufám, že mi v tom nic nezabrání. Mrtví mrtvé sotva pochovají. A obzvláště v dnešní době, kdy mnoho lidí je pochováno bez obřadu, patří k dobré křesťanské tradici uspořádat poslední rozloučení. Nepřejít smrt mlčení, nýbrž zvěstovat, že Bůh je vládcem nad smrtí a dárcem věčného života.

Ježíšova slova jsou očividná provokace. Zdůrazňuje směr do budoucnosti. Ten je hlavní. Ten je hlavní. Lidi, zkoumejte, co vás drží v minulosti. Co vám brání utvářet svou budoucnost. Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Není to jednoduchý verš, ale mně kdysi velmi dobře poradil a ukázal směr ve složité situaci. Před lety jsem chystat pohřeb. Už jsem měl za sebou rozhovor s truchlící rodinou, která mi sdělila svoje dosti jasné představy o posledním rozloučení. Docela jsem se těšil, jak pečlivě zapracuji jejich poznámky do smutečního obřadu. A pak najednou výbuch a všechno bylo jinak. V úplně jiné rodině vyhřezl velmi palčivý problém, cítil jsem, že mám být s nimi, rozmlouvat, modlit se, hledat pomoc. Jenže měl jsem připravo-vat pohřeb, obojí pořádně zvládnout nešlo. Čemu dát přednost? Poctivé přípravě pohřbu, nebo návštěvě ve zkroušené domácnosti? Návštěvu by šlo odsunout, pohřeb nikoli, lámal jsem si hlavu a pátral po nějaké směrovce. Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé, vybavil se mi strohý verš. Pro sebe jsem si ho převedl: „Orientuj se na život, nikoli na smrt. Pohřeb nějak dopadne, kdo jsou blízko smrti, to s nebožtíkem nějak zvládnou. Ty buď se živými, kterým se život drolí pod rukama!“ Pohřeb jsem tedy odsunul na druhé místo a nelituji toho. Jsem rád, že jsem z bezpečí přípravy obřadu vykročil do neprobádané budoucnosti.  A víte co? Hospodin je milosrdný. Pohřeb proběhl dobře, třebaže jsem jeho přípravě zdaleka nevěnoval tolik času, kolik jsem si přál.

„Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží,“ (62) říká Ježíš v posledním rozhovoru. Opět jasný směr do budouc-nosti.  Nikdy jsem neoral pole velkým pluhem, akorát jsem malou plečkou plel dlouhé řádky řepy. Dva ostré nože blízko sebe musejí být taženy, aby podebrali půdu kolem rostlinek řepy. Musíte si hlídat směr, stačí trochu uhnout a podřezá-váte řepu.  Jestli se ohlédnete dozadu a chcete se pokochat odvedenou prací, zcela jistě vybočíte. Ztratíte směr. Tak rozumím Ježíšovým slovům: Zahledět se za sebe znamená ztratit směr před sebou. Zahnízdit se v minulosti znamená zanedbat budoucnost, která je Boží. Sestry a bratři, život je cesta. Často se ocitneme na křižovatkách, o nichž se nám ani nesnilo. Ježíš nám ukazuje směr do budoucnosti, kde nás čeká Bůh. Amen.

3 Janova          33,1n6; S 31; S 105, 648; 691; 33,3-5; 426;           Genesis 12,1+4a

Kázání v 3. neděli v postě 8.března 2026