Ulicemi Jeruzaléma prochází muž. Postaví se na nároží a do pouličního ruchu začne mluvit. V obrácení a ztišení bude vaše spása. (15) Někteří kolemjdoucí se zastaví, jiní pokračují dál v chůzi, v hovoru, v obchodech. V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a v důvěře vaše vítězství. (15) Někdo poslouchá, jiný nikoliv

Měli tenkrát své životy. Měli své domovy s celou tou dlouhou řadou běžných starostí a radostí. Co uvaříme dnes k večeři? Kdy se syn vrátí z cest? Jak tenhle měsíc vyjdeme s penězi, když  přišlo tolik nenadálých vydání? A neteř bude mít brzy svatbu. A dědečkovi se už po nemoci vede lépe. Do toho všeho promlouvá muž na nároží. V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a v důvěře vaše vítězství.

Prorok Izajáš. Mnozí ho už znají, mnozí už slyšeli jeho naléhavé projevy. Měli tenkrát svou práci. Živili se, jak se dalo, a snili při tom o úspěchu, o větší odměně, o vlídnějším šéfovi. Měli své životy a skládali je z domova a z práce, z blízkých lidí i z cizích. A vedle soukromého života, života vymezeného úzkým okruhem lidí a míst, vedle soukromého života k nim patřil i život národní, společenský, kulturní, politický. Měli svou zemi a měli ji rádi. Byli její součástí. Jistěže by mohli žít i jinde, ale tady byli doma. Jejich srdce přirostlo ke kopcům a údolím, k potokům, polím, stavbám. Bydleli nejen v té krajině, ale též ve zvycích a jazyku svého lidu. Přáli si pro svou vlast to nejlepší. Kudy jí vést dál?

V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a v důvěře vaše vítězství, komentuje vyhlídky a očekávání prorok Izajáš. A pak znovu jde, staví se na další nároží a další lidé slyší jeho řeč. Měli tenkrát své výhry. Měli svou hrdost. Byli pyšní na minulost svého národa. „Když jsme v této zemi začínali vytvářet a spravovat svůj stát, nikdo nám nepřál. Celý svět stál proti nám. Sousedé se na nás vrhli, vyhlásili nám svatou válku a chtěli nás podrobit svému náboženství, ale my jsme obstáli. Z našeho středu vzešli velcí a slavní králové. Ano, my něco dokážeme! Jen pohleďte na zemi kolem, co jsme vybudovali – krásné stavby, zavlažování, vinice na svazích, kde ještě nedávno bylo jen kamení. A těch knih, kolik jsme sepsali. A písní kolik zpíváme!   

Měli svou minulost, měli své výhry, měli se čím chlubit. Avšak národnímu sebevědomí, které vynáší vlastní lid až do oblak, halasnému národnímu sebevědomí navzdory prorok znovu a znovu připomíná: V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a v důvěře vaše vítězství. Měli i svou současnost, která nebyla tak skvělá. Jejich země mohla leda snít o zašlé slávě. Potíže hospodářské šlo ještě jakžtakž unést, ale horší byla beznaděj, která se šířila mezi obyvatelstvem. Z východu, z oblasti řek Eufratu a Tigridu se nezadržitelně rozpínala mocná říše. Sousední království na severu padlo již před léty, teď se Babylóňané chystali   postoupit dál směrem na Egypt. Jeruzalém jim stál v cestě. Co udělat? Jakou zvolit politiku, aby judské království bylo zachráněno? Spojit se s Egypťany, s oním zlořečeným domem otroctví, na který Izraelci nemají dobré vzpomínky? Anebo naopak umožnit mocichtivým Babylóňanům volný průchod a zaplatit za to drancováním země, ponížením politickým i kulturním? Jak správně zvolit?

V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a v důvěře vaše vítězství, neúnavně opakuje Izajáš. A nestojí jenom na nárožích. Chodí i po tržištích, jde k branám paláců, kde bydlí velmožové a předáci národa, jde na chrámové nádvoří, kudy procházejí lidé k modlitbě. A všude zní totéž. V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a v důvěře vaše vítězství. Vy však nechcete! Měli tenkrát své plány. Prostě utéct před blížícími se problémy. Nepochopit jejich hloubku. Nastolit rychlé řešení. „Teď hned honem něco udělat. Sebrat se a jít pryč. Udělat všechno jinak. Zavřít oči a ono se to přežene. A bude zase dobře. A bude lépe!“ Prorok, vybízející ke ztišení, ví o téhle zbrklosti: Říkáte: „Nikoli! Utečeme na koních.“ A vskutku budete utíkat. „Ujedeme na lehkonohých.“ (16) Jak jenom tohle může dopadnout?

Měli své náboženství. Výstavný chrám v hlavním městě, propracovaný systém obřadů, početný kněžský aparát po celé zemi, který dbal na správnost rituálních úkonů. „My přece nemůžeme padnout! Nejsme přece tak špatní. Jsme boží! Nemůžeme padnout, vždyť v jádru jsme dobří!“ Měli své naděje. Měli Boha pevně uzavřeného do svých představ. Učinili z Hospodina automat na spásu. Jejich víra zakrněla do pověry. „Ať uděláme cokoliv, záchrana se dostaví. Bůh nám ji nadělí. My se nemusíme měnit. My na sobě nemusíme pracovat.“ A proto ta lehkověrnost.  

Marně prorok vyzýval k obrácení a k důvěře. Říkáte: „Nikoli! Utečeme na koních.“ A vskutku budete utíkat. „Ujedeme na lehkonohých.“ A vskutku, vaši pronásledovatelé budou lehkonozí. (16) Měli svá očekávání. Planá očekávání. Vše dopadlo jinak. Vše dopadlo špatně. Jeden tisíc vás uteče před pohrůžkou jediného, před pohrůžkou pěti utečete všichni, až zůstanete jako opuštěná žerď na vrcholku hory, jako korouhev na pahorku. (17)  Zbrklá řešení byla k ničemu. Problémy se samy neodstranily. Hospodin nezasáhl. Vyhlídky na dobrou budoucnost ztroskotaly. Žádní Egypťané nepomohli. Babylóňané vtrhli do země, zpustošili ji, chrám vyloupili a vypálili. Obyvatele odvlekli do vyhnanství. Konec. Krach.

Měli své prohry. Měli svá zklamání. Jejich země se jim rozsypala pod rukama. Skončili tam, kde nechtěli. Nevládli si sami podle svých představ, stali se nástrojem v rukách jiných lidí. Babylónští zajatci. A prorok Izajáš? Zmizel, ztratil se ve válečné vřavě. A přeci zůstal se svým lidem. Zůstal u něj jako vzpomínka. Vzpomínka burcující a útěšná zároveň. Jakže to Izajáš říkal, když mluvíval na nárožích? V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a v důvěře vaše vítězství. Vskutku měl pravdu, to platí. Vojensky, politicky jsme sice byli poraženi, přišli jsme o svou zemi. Ale zjistili jsme, že harašení zbraněmi nestačí. Nestačí krátkodeché plány, nedomyšlené do důsledků. Nestačí silácké řeči, co kdo naslibuje a jaké kvapné recepty na záchranu předloží. Více se cení rozvaha, zastavení a také ohled na Pána Boha. V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a v důvěře vaše vítězství.

Měli svůj život, své domovy a svou práci. Měli svou vlast a své plány, měli své výhry a měli své porážky a zklamání. Někdy je nutné padnout a natlouci si ústa. Zjistit, že nejsme tak skvělí a že spoustu věcí děláme žalostně špatně. Zjistit, že naše plány, naše dobrá předsevzetí a dobré úmysly se neplní. Zjistit, že naše jistoty nejsou dost spolehlivé a pevné. To všechno měli za sebou. Nakonec tedy měli i nový pohled na svět. Zmoudřeli. Posílila se jejich víra. Proměnil se, uzráli jejich vztah k Bohu. Už ne Bůh jako automat na štěstí. Už ne Bůh uvězněný v obřadech, nýbrž Bůh, který doprovází svůj lid i přes ty nejhorší propady. Měli svého Boha a on měl je. Hospodin vyčkává, chce se nad vámi smilovat, vyvýší se, slituje se nad vámi. Vždyť Hospodin je Bohem práva, blaze těm, kdo ho očekávají. (18)

A co my s tím? Jsme na tom podobně, je to příběh o nás. Máme  své domovy a chceme aby se v nich dobře žilo. Máme svou práci, získáváme obživu jak se dá a jak nám svědomí dovolí. Máme svou vlast, máme rádi svou zemi, je krásná. Máme v ní být na co pyšní. A máme se taky zač stydět. Máme svá vítězství, máme své prohry. Máme své plány, své volby a představy řešení. A máme i svá zklamání, pocit, že jsme nevybrali správně a se nám svět rozpadá pod rukama.  Ovšem i  k nám pronikají slova prorokova. Nikoliv z nároží, nýbrž ze stránek Bible. V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a v důvěře vaše vítězství.

1) Obrácení. Obrácení neboli pokání. Zkoumat, zda jdu správnou cestou. Opravdu se rozhoduji správně na každodenních křižovatkách?Neměl ubrat na sebevědomí a bych litovat svých chyb a provinění.

2) Ztišení. Řeči nejsou zdaleka všechno. Velkohubých rádců se vždy najde dost. Ale je nutné se ztišit a naslouchat lidem, jak neslyšně někdy křičí ze svých těžkostí. Ztišit se a naslouchat tichu, aby nakonec odezněly všechna lidská slova a ozvalo se slovo Boží. 

3) Klid. Usilovat o pokoj, o domluvu, o smíření. Neustálé soupeření a zápolení nakonec nic dobrého nepřinese. 

4) Důvěra. A zde je myšlena důvěra k Pánu Bohu. I v těch nejtěžších chvílích nejsem sám svůj. Mám svého Boha a on má mne. Amen.

Zjevení 7,9-17                      219, Svítá  360; 629, 507, 550                  Matouš 5,9n

Kázání na 22. neděli po Trojici, 27. října 2013