Ach, to byly ještě zlaté časy. „Věřím jenom tomu, co vidím.“ Tak zní dávné heslo pochybovačů, kteří se zdráhají uvěřit těžko ověřitelným zprávám. „Jenom to, co spatřím na vlastní oči, je pro mě hodnověrné. Skutečné. Opravdové. A co neuvidím, nepřipouštím.“ Patronem těch, kdo věří očima, se hned již na počátku křesťanství stal apoštol Tomáš. Dokud neuvidím na Ježíšových rukou stopy po hřebech, neuvěřím. (25) Tak nevěřícně reaguje Tomáš na slova svých spoluapoštolů, kteří se v Tomášově nepřítomnosti setkali se Vzkříšeným Kristem.

Ach, to byly ještě zlaté časy. Časy nevinné naivity. „Věřím jenom tomu, co vidím.“ Když slyším tuhle větu, vzpomenu si na photoshop, na filmové triky, na youtubová videa a na fake news. Prostřednictvím moderních technologií už pouzí školáci dokážou digitálně upravovat snímky na chytrém telefonu. My starší známe mnohé trikové scény z napínavých filmů. Internet je plný všelijakých kousků, které nelze v reálu napodobit. Žijeme obklopeni přeludy a přetvořenými obrazy. Některé lze ještě rozpoznat a neskočit jim na lep. Mnohem horší pro naši společnost jsou zfalšované zpravodajské záběry. Rozbíjejí důvěru vůči zpravodajství. Každé video může být takzvaný deep fake. Dokonalý podvrh. Nakonec každý věří jenom těm zdrojům, kterým věřit chce. Společnost se rozpadá do paralelních světů, které se nemohou propojit do jednoho světa.  Věřit jenom tomu, co lze vidět – to může být i velmi nebezpečné.

„Věřím jenom tomu, co vidím.“ Když slyším tuhle větu, vzpomenu si na photoshop, na filmové triky, na youtubová videa a na fake news. Ale jako farář zároveň také zavětřím: „Cože, zde někdo mluví o víře.“ Víra nepatří do starého haraburdí. Je dobré, když se někdo chce vírou dobrat k něčemu důvěryhodnému. Všichni jsme tak založeni, že chceme být o něčem přesvědčeni. Nechceme do nekonečna tápat v nejistotě. Toužíme mít pevnou půdu pod nohama a ne pořád šlapat vodu. Hledáme víru. Ale očima ji nenajdeme. Víra se hledá duší, hledá se srdcem.

Evangelista Jan krásně vylíčil, jak se už od samotného počátku křesťanství balancuje na rozhraní víry a nevíry. Někdy chybí jen maličko a z nevíry je víra. Někdy chybí jen maličko a z víry je nevíra. A někdy, někdy ani nelze jasně říci „Věřím.“ „Nevěřím.“ Třeba zrovna ten náš dnešní nevěřící Tomáš. Nebyl náhodou on mnohem víc věřící než ostatní učedníci?  Neprahnul on více než oni po Bohu, po vzkříšení, po Kristu? Jeho víra nebyla tak pěkně učesaná jako víra Petrova, Ondřejova, Jakubova, Janova atd.  Jeho víra nebyla tak urovnaná, byla živelnější, dravější, lačnější. Tomáš, který Vzkříšeného neviděl, toužil po Vzkříšeném více nežli ti, kdo ho viděli. Dokud neuvidím na Ježíšových rukou stopy po hřebech, neuvěřím.

Tomáš patřil do skupiny nejbližších Ježíšových učedníků. Byl jedním z Dvanácti. Rozhodující okamžik však Tomáš propásl. Ve velikonoční neděli večer Tomáš nebyl spolu s ostatními, když za nimi přišel zmrtvýchvstalý Ježíš. Oni ho viděli. On ho neviděl. Jak si má nepřítomný Tomáš vysvětlit, co druzí viděli. Nebyla to nějaká hromadná halucinace? Tomáš nemůže svou víru jednoduše vystavět na cizím svědectví o vzkříšení. On potřebuje najít svůj vlastní vztah ke Vzkříšenému. Tak dojde k oné slavnému výroku, který z Tomáše učinil patrona všech pochybovačů: „Dokud neuvidím na Ježíšových rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ (25)

 Tomášovi dokonce nestačí samotné vidění. Jako kdyby byl naším současníkem a věděl o ošidnosti toho, co se nabízí zrakům. Chce si sáhnout rukou, dotknout se prsty. Osobně se přesvědčit. Nechce na tom být hůře než ostatní. Nechce přejímat, nýbrž chce učinit vlastní zkušenost s Ježíšem. Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ (26)

Evangelista Jan nám vypráví, jak se Ježíš po týdnu opět objeví. O sedmi dnech mezi tím nevypráví zhola nic. Já se ptám“ Jakých bylo těch sedm dnů? Jaké byly ty dny pro Tomáše, jaké byly pro ostatní učedníky? „Proč nám Tomáš nevěří, když mu všechno tak barvitě líčíme?“ hloubali apoštolové. Podobně hloubá leckdo i dnes, když s pokouší svým nejbližším pokouší předat svou víru. „Proč mi nevěří, když se upřímně snažím?“

A na druhé straně jak se musel cítit Tomáš? Co musel v těch sedmi dnech vydržet? Zjevná jistota druhých učedníků a proti ní jeho vlastní, osobní nejistota. Dráždil ho ten kontrast? Tady už se nejedná jenom o pochybnosti, jež mají vyvrátit stupňované požadavky: na vlastní oči spatřit, sáhnou prstem na šrámy, vložit ruku do rány. Jestliže se někdo ocitne jako Tomáš v takto nepříjemně odloučené, vyloučené situaci, má plné právo se ptát dále: „Přehlédl mne Ježíš? Nestál jsem mu za setkání? Nechtěl ve mně probudit víru? Proč jsem se musel ocitnout stranou těch druhých? Těch spokojenějších?“

Vlastně je to svým způsobem zázrak, že obě tolik rozdílné strany, lidé s tak různými zkušenostmi, pořád zůstávají spolu. Věřící skupinka učedníků nevystrnadila nevěřícího Tomáše. Pochybující Tomáš se neodloučil od nepochybujících souputníků. Jsou spolu. To je krásný příklad a vzor pro kteroukoli církev i pro náš sbor. Nikdy nebudeme společenství stoprocentně přesvědčených křesťanů. Vždycky bude společenstvím lidí na různém stupni přesvědčenosti.  A tak je to správně, když jsou v církvi i lidé, kteří nesdílejí rozhodné výpovědi víry tak jednoduše jako druzí.

Evangelista Jan vypráví, že i Tomáš nakonec získá svou velikonoční zkušenost se vzkříšením. Osmého dne je opět neděle. Po týdnu Ježíš opět vstupuje mezi učedníky a Tomáš je tentokrát při tom. Nové setkání. Něco se opakuje a něco se neopakuje. Každá neděle je opakováním neděle vzkříšení, kdy oslavujeme Ježíše, který vstal z mrtvých. A zároveň je každá neděle jiná, jedinečná. Nově prožíváme den Páně. Tomáš se setkává s Ježíšem, ale jinak než jeho přátelé před týdnem. Neprožívá jako přes kopírák to, o čem mu celý týden apoštolové vyprávěli. Což můžeme říci i o dnešku: Všechny zkušenosti víry v Krista jsou sice příbuzné, ale každý křesťana a každá křesťanka je prožívá po svém. Potom řekl Ježíš Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ (27)

Tomáš dostává svoje osobní osvědčení o vzkříšení. Jak si ho přál. A přesto se nepíše, že Tomáš vloží svůj prst do rány. Důležitější než naplánované postupy je ochota nechat se přesvědčit. Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ (28) Sedm dní trvalo, než Tomáš udělal svůj osobní krok od pochybnosti k víře. Což nás může učinit shovívavějšími vůči dobám pochybnosti u nás i u druhých. Sedm dní pochybností, sedm měsíců po-chybností, sedm roků. Důležité je, aby každý udělal svůj vlastní krok k víře. Aby každý ve svém čase dospěl k radosti ze vzkříšení. Ježíš zakončuje setkání s učedníky blahoslavenstvím: Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. (29) Což je velké slovo pro nás všechny, kteří jsme neudělali velikonoční zkušenost s týdenním zpožděním jako kdysi Tomáš. Staletí nás dělí od tehdejších událostí. A přeci věříme. Trochu podobně jako Tomáš, a tro-chu jinak. Neviděli jsme a uvěřili jsme. To my jsme blahoslaveni. Nevěříme očima, věříme srdcem. Nemáme důkazy, máme radost. Haleluja. Amen.

Iz 40,25-31                 178; 641; 540; 535; 425                     1 Pt 1,3-9 

Kázání v neděli po velikonocích 7. dubna 2024

Hojnou inspiraci mi svým kázání Hansjörg Biener, farář z Bavorska.