Když jdete na výlet a zamíříte na prohlídku hradu, otevře se před vámi pohled do dávných časů. Vodní příkop s padacím mostem, který zajišťoval obranu hradební pevnosti před nepřáteli. Hluboká studna, důmyslně vyrubaná v tvrdé hornině a opatřená neméně důmyslným rumpálem. Černá kuchyně s velkým otevřeným ohništěm uprostřed místnosti a komínovým otvorem ve stropě. Během prohlídky vám průvodkyně ukáže ještě řadu dalších podobných věcí, zajímavých dobových vynálezů, které lidem usnadňovaly život. A vy uznale pokyvujete hlavou a říkáte si, jak šikovně se naši předkové uměli zařídit. Jenže i přes veškerý obdiv k dávným vynálezům nikdo dnes nechce mít kolem domu příkop s padacím mostem, nikdo nechce čerpat vodu pro domácnost vědrem ze studny, nikdo nechce vařit v začazené kuchyni na otevřeném ohni. Dávné vynálezy jsou prima, akorát my se bez nich už dnes obejdeme. Což jim ale neubírá na důmyslnosti.

Když jdete na výlet do Bible a zamíříte na prohlídku určitých pasáží, otevře se před vámi pohled do dávných časů. Do velmi dávných časů. Biblické texty jsou třikrát i čtyřikrát starší než naše nejpamátnější hrady. Proto není žádný div, když i v Bibli narazíme na starožitné vynálezy, které jsou – starožitné. Šikovné vynálezy, jenže co s nimi dnes. Vodní příkop a padací most, studna s rumpálem, černá kuchyně. V Bibli nacházíme starobylé výpovědi, které ve své době byly nesmírně užitečné, ale v 21. století už nevíme pořádně co s nimi. Což jim ale neubírá na důmyslnosti.

Dovolte mi, abych vás jako hradní průvodce nyní vzal na prohlídku několika starobylých biblických veršů a ukázal vám, jaké vynálezy lidé užívali v dávných dobách, aby vyjádřili svou víru v Pána Boha. Tedy, vážení návštěvníci, prosím následujte mne do prvního dopisu apoštola Petra. Naše epištola vznikla v druhé půli prvního století, kdy křesťanská církev už fungovala jako samostatná náboženská skupina vedle jiných náboženských skupin. Římská říše byla obrovskou tržnicí s bohatou nabídkou různých kultů, nauk a věr. Křesťané hodně čerpali ze svých židovských kořenů, za své přijali židovské svaté knihy a začali jim říkat Starý zákon. Křesťanská církev zcela přirozeně používala starobylý jazyk biblické víry. To na jedné straně.

Na druhé straně však křesťané žili obklopeni většinově pohanským obyvatelstvem, které uctívalo bezpočet bohů a bohyň a provazovalo bezpočet rozmanitých obřadů. Tam se o víře pochopitelně mluvilo úplně jiným jazykem než v Bibli. Bájným jazykem. Důležité byly nábožensko-obchodní transakce „co za co“, důležité byly obětní obřady, při nichž tekla krev oltářních zvířat. Z generace na generaci se předávaly pestré představy o spáse. Mechanismus spásy byl někdy hodně pověrečný, užvaněný, jindy byl naopak tajnosnubně málomluvný. A nezapomínejme: velkou část obyvatelstva tvořili nesvobodní otroci, kteří podléhali vůli svých majitelů a skrze ně i vůli jejich božstev. Křesťané se pokoušeli najít společný jazyk i s těmito lidmi. Pokoušeli se vykročit ze svojí střízlivé písmácké mluvy a hovořit jazykem pohanského okolí, aby i ta pestrá směsice lidí porozuměla dobré zvěsti evangelia.

A nyní už přicházíme k našemu prvnímu exponátu. Nahlédneme do starověkého finančnictví. Řeč bude o penězích. Nebyli jste vykoupeni stříbrem a zlatem. (18) Jak jistě víte, peníze v dávných dobách byly raženy z drahých kovů. Stříbro, zlato. Nicméně většina lidí tehdy zlaťák sotva kdy viděla. Byl příliš hodnotný, určený pro velké platby – financování staveb, armády, objemné obchodní zakázky, případně bohaté věno mohlo být uhrazeno ve zlatě.  Se stříbrňáky lidé přišli častěji do styku, asi jako my s pětitisícovkou. Známe ji, ale dlouho se u nás neohřeje. Běžné mince byly z mědi, bronzu či jiné slitiny. Píše-li Petr o zlatu a stříbru, tak se pohybuje ve sférách tučných kont, o jakých si čtenáři mohou jen nechat zdát. Jenže apoštol o nich poznamená, že jsou pomíjivé. I ty vysněné sumy, od kterých si tolik slibujeme, pominou, rozplynou se, zaniknou. Tváří v tvář smrti ztrácejí cenu. Nebyli jste vykoupeni pomíjivými věcmi, stříbrem a zlatem. (18)

A tím se dostáváme k další starověké památce. Řeč je o vykoupení. My známe především výkup starého železa nebo výkup vratných lahví či padaných jablek. V otrokářské společnosti má však vykoupení doslova spásný význam. Otrok byl zboží, s nímž se obchodovalo. Jestliže někdo zaplatil požadovanou cenu, otrok byl jeho a on si s ním mohl dělat, co chtěl. Třeba jej mohl pustit na svobodu. To je vykoupení. Výkup otroků. Vykupitel je ten, kdo investuje své prostředky do svobody druhého člověka. Sám osobně z toho nemá zisk, profitem je svoboda pro otroka. Apoštol píše, že jsme i my byli vykoupeni z otročiny. Myslí na bludiště náboženských představ, kde je sice mnoho zatáček, ale žádný nosný obsah. Pověry a předpisy se mohou předávat po generace, aniž by člověku dávaly svobodu. Tomu je nyní konec. Vykoupeni jste byli z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přijali od otců. Byli jsme vykoupeni: Bůh sám aktivně ukončil naši nesvobodu. Na svoje vlastní útraty.

A do třetice: nejzvláštnější výrok na naší prohlídce biblických starožitností. Nebyli jste vykoupeni pomíjivými věcmi, stříbrem a zlatem, nýbrž drahocennou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa. (19n) Zde se ocitáme uprostřed obětních zvyklostí, které jsou nám naprosto cizí. Nemáme vhled do dávných pravidel výběru obětiny a co a jak se má udělat s jeho krví. Apoštol zde mluví ke svým současníkům, kteří krvavé oběti běžně provozovali. Apoštol zde mluví jazykem, kterému my dnes příliš nerozumíme. Ale snad jsme schopni pochopit, že Kristus kvůli nám přišel o život. Což není málo. Hříchy tvý na sebe jeden vzal… (EZ 334)

Naše dnešní prohlídka se chýlí ke konci. Padací most a vodní příkop, studna s rumpálem, černá kuchyně. Důmyslné vynálezy z dávných časů. Co s nimi dnes? Stříbro a zlato, vykoupení z otroctví, krev Beránkova. Důmyslné výpovědi z dávných časů. Trochu nevíme, co s nimi dnes dělat. Kdo z vás naposledy držel v ruce zlaťák, natož aby jím platil? Kdo z vás potkal otroka, kterému je zapotřebí koupit svobodu? Kdo z vás viděl beránčí krev? My se nemůžeme bezduše vracet k obrazům, které pozbyly vypovídací sílu. Umlkly. Už nežijí. Asi nemá smysl je oživovat. Kristus v evangeliu říká: Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. (L 9,60)

A přece i při četbě starodávných biblických textů můžeme – podobně jako při prohlídce středověkého hradu – můžeme tušit, oč lidem tenkrát šlo. Co se snažili dělat, co prostředky své doby chtěli vyjádřit. Totiž svoji hlubokou důvěru v Boha, že Ježíš přišel kvůli nám, kvůli nám mluvil, jak mluvil, a pomáhal, jak pomáhal, kvůli nám ho to stálo život. Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu. (21) Pořád, sestry a bratři, pořád i po staletích jde v životě o naději a víru. Jak důvěřovat, jak doufat? Nevystačíme si se starým, neživým pojmoslovím, ale jsou zde slova nová. Ježíš říká: Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží. (L 9,60) A naše přítomnost je časem Božího slova, svěžího a radostného. Přeji vám, ať vaše víra není starobylý hrad, nýbrž moderní, útulný domov, kde se dobře bydlí vám a vašim nejbližším. Amen.

Lukáš 9,57-62                51; 334; 735; Jdu láskou dál; 691; 170; 408         Jeremjáš 20,7.11

Kázání v třetí neděli v postě 3. března 2024.