Co Bohu nevoní?

Mám rád bohoslužby a rád chodím do kostela. Dokonce rád chodím do kostelů a modliteben jiných církví, abych uviděl, jak vypadají jejich slavnostní shromáždění. Mám rád bohoslužby, protože jsou jedinečnou skládankou složenou z hudby, slov a ticha. My zde rozličnými způsoby vyjadřujeme svou tíseň, svou naději, svoji radost. Hledáme ten nejlepší, nejpřiléhavější jazyk, jak mluvit o Bohu a o sobě a o našem světě.  Také hledáme správné výrazivo pro svoje tělo: kdy vstát, kdy se sklonit, kdy vykročit a jít ke stolu, kdy zaměstnat ruce a podat je k pozdravu či sáhnout do peněženky. Z mnoha různých prvků se skládá bohoslužba, proto mám rád její pestrost. K ní patří také věková skladba. Shromažďujeme se napříč generacemi. Rozdíl ve věku účastníků může být až devadesát let, a přece se spojujeme k jedné bohoslužbě. Kde jinde se v současnosti schází na malém prostoru tak rozmanitá směsice lidí, aby zakoušela svou sounáležitost? Naše bohoslužba nekončí závěrečným amen zde v sále, nýbrž pokračuje i v povídání u dveří a následném posezení, kdy se těšíme z pohostinnosti druhých. Mám rád bohoslužby.

Za dávných časů proroka Ámose lidé taky měli rádi bohoslužby. Rádi se scházeli, rádi oslavovali Boha slovy, hudbou, ztišením. Už před třemi tisíci lety uctívali stejně jako my neviditelného Boha Hospodina, který vyvedl naše předchůdce z otroctví a ukázal jim cestu ke svobodě. Věříme ve stejného Boha jako oni, třebaže nás dělí propast věků a odlišné kulturní zvyky. Avšak i oni tenkrát měli rádi bohoslužby, které vypadaly dosti jinak než bohoslužby naše. Ke starověkým obřadům patřil propracovaný systém obětí. Obětováním životodárných prostředků – zvířat či plodin – lidé vyjadřovali svou závislost na Dárci života. Logika oběti byla přímočaře jasná: „Bože, vzdáváme se toho, co nás živí, neboť v konečném důsledku nás při životě držíš ty.“

Lidi měli rádi bohoslužby, neboť stejně jako my v bohoslužbě přicházeli k prameni života, čerpali z něj a pili občerstvení do všedních dnů. Takže kdybych já žil tenkrát a měl rád bohoslužby stejně, jako je mám rád dnes, čas o času bych vzal nějakého pěkně vykrmeného beránka nebo kozlíka, případně holoubka, a kdybych byl úplně bez peněz, pak by stačil i vrabec. S obětním zvířetem bych vyrazil do chrámu a s sebou bych vzal čerstvý chléb nebo dobré koláče (ostatně nošení buchet do kostela nám přetrvalo do dneška.) Přibrat bych mohl i lahvičku s  olejem, nebo nějaké sušené byliny či koření, v sezóně by se hodily okurky, cibule, datle. Cokoli kvalitního, co mohu sdílet a zač se nemusím stydět. V chrámu bychom pak já a mí společníci náklad předložili odborníkovi na náboženské obřady, totiž knězi, a on by nám pomohl správně provést potřebné úkony. Menší zvíře by na ohňovém oltáři bylo obětováno celé. Tento druh oběti se nazývá celopal neboli oběť zápalná. Plodiny před-stavují doplňkovou, tzv. přídavnou oběť. Její malá část bud také spálena, větší část však poputuje do chrámové spižírny, odkud jsou vyživováni chrámoví zaměstnanci. A část oběti poputuje na stůl účastníků bohoslužby. Neboť ke slavnosti patří i hodování. A to je třetí druh oběti – oběť pokojná. K ní sloužilo větší zvíře, na oltář ke spálení přišla také jenom malá část, většinu masa si upekli obětníci a jejich hosté. V pokoji spolu jedli před Boží tváří, proto se oběti říká oběť pokojná. Oběť zápalná, přídavná, pokojná. A v průběhu toho všeho se zpívalo a kněz vyprávěl něco z příběhů o Bohu a o jeho lidu.

Myslím, že bych tehdejší formu bohoslužeb měl také rád. Možná vás překvapí, že se obětní bohoslužba trochu podobá zabíjačce. Podoba není náhodná. Zabíjačka to byla, ovšem s jasně vyjádřenou vírou, že za svůj život vděčíme Bohu a naše obživa je možná jen díky tomu, že někdo o svůj život přijde. To je oběť. Kdo jste byli na zabíjačce, víte, že má dost přesný průběh. Neexistují tam zkratky, nemůžete kroky přeskakovat. Vy je ochotně děláte správně, popořadě. Proto také mají lidi bohoslužby rádi. Bohoslužby jako bezpečný prostor, jako činnost, za kterou nám nikdo nevynadá. Vy ji konáte pořádně. Postupně, krok za krokem. To je pěkné – vědomí, že děláme před Bohem něco správně, že mu odevzdáme to nejlepší, co máme, že mu odevzdáváme sami sebe a všechno, na čem nám záleží. Je to Boží služba a my ji máme rádi, podobně jako nesčetná pokolení před námi.

Do našeho nábožného klidu vpadne prorok Ámos. Všem, kdo mají rádi bohoslužby, vmete do obličeje slova Božího rozhořčení. Bohoslužby, které vy máte tolik rádi, ty vaše bohoslužby se Bohu příčí. Když je děláte tím svým způsobem, Pán Bůh je nemá ani trochu rád. Nenávidím, zavrhuji vaše svátky, ani cítit nemohu vaše slavnosti. Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné, nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu. Pryč ode mne s halasem tvých písní, tvé brnkání na harfy už nechci slyšet. Prorok si dává záležet, aby vypočítal všechny tři druhy tehdy oblíbených obětí.  A u všech třech tlumočí Boží odpor: nechci je cítit, nechci je vidět, nechci je slyšet. Jdou Bohu proti smyslům. A přitom lidé měli tyhle bohoslužby tolik rádi, zbožně si mysleli, že jimi slouží Bohu. Omyl, sváteční službu Bohu nejde oddělit od všední služby Bohu. Jak se chováme mimo chrám? Spravedlivě a čestně, nebo nespravedlivě a podle?

My bychom mohli zaobalit Ámosova slova do bezzubého výkladu, že se jedná o dávnou prorockou řeč, která byla určena úplně jiným generacím a která se nás netýká. Vždyť my neprovozujeme ani jeden druh z kritizovaných tří obětí, tak čím bychom Boha uráželi? Jenže kdyby dnes přišel nový Ámos a vstoupil do našich kostelů, mluvil by stejně zostra, akorát by přizpůsobil slovník. „Nenávidím, zavrhuji vaše neděle, ani cítit nemohu vaše vánoce a velikonoce. Když konáte křty a večeře Páně, nemám v nich zalíbení, na vaše plamenná kázání ani nepohlédnu. Pryč ode mne s halasem tvých nově přeložených písní, tvé brnkání na kytary a zvuk varhan už nechci slyšet.“ Uf, zní to tvrdě nám, kdo máme rádi bohoslužby. Stejně tvrdě znělo proroctví Ámosovým současníkům.    

Máme rádi bohoslužby, když pěkně plynou. Pán Bůh ovšem má rád jiný pohyb. Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jako proudící potok. (24) Více než uspořádané oběti, modlitby, písně a obřady se Bohu líbí, když jsou správně uspořádány poměry mezi lidmi. Spravedlnost a právo se mají dát do pohybu jako voda. Spravedlnost a právo, aby se nikomu neděla křivda a každý aby se domohl pořádného soudu. Spravedlnost a právo patří k hlavním motivům židovské zbožnosti. Oni se poučili od proroků. Více než naše bohoslužby má Bůh radši urovnané poměry mezi lidmi. Aby nebyly pokřivené, nýbrž napřímené a napravené. Proto Kristus říká: Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5,24n) Bohoslužba není na prvním místě, na prvním místě je spravedlivé soužití mezi lidi, jež plodí mír. Bůh má prostě rád spravedlnost.

 Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jako proudící potok. Podle sociologů je pro dobrý vztah obyvatel k vlastní zemi nezbytné přesvědčení, že v zemi funguje spravedlnost. Právní řád, pořádek, nikoli nepořádek. Tehdy jsou lidé schopni unést i rozdíly mezi bohatými a chudými, neboť vědí, že nikomu nebylo ukřivděno. Nikdo si nenakradl, nikdo nebyl systémem ošizen, bohatství vzniklo po právu. Proto je velmi nebezpečné, když je důvěra ve spravedlnost podkopávána. Když politici bezdůkazně hlásají, že volby jsou či budou zfalšované. Je nebezpečné, když soudcům, dokonce i ústavního soudu, chodí výhružné dopisy od nespokojenců, kteří sice nepročetli stovky stran spisů, zato ale mají jasno, že soud rozhodl nespravedlivě. Zpochybňování spravedlnosti. Ale na spravedlnosti záleží. Proto je také nebezpečné, když Evropa a Amerika sice říkají, že Rusko vede nespravedlivou válku proti Ukrajině, ale zdráhají se dostatečně pomoci. O jakou spravedlnost tedy stojíme, když jí nechceme podpořit? Jestliže nechceme pro spravedlnost nic moc udělat, pak naše kultura smrdí, naše civilizační hodnoty smrdí, naše bohoslužby smrdí. Ani cítit nemohu vaše slavnosti, praví Bůh.

Je trapný kontrast mezi bohatou kultovní činností a nedostatečnou péčí o spravedlnost. My máme rádi, když pěkně plynou bohoslužby, Bůh má rád, když pěkně plyne spravedlnost. Ne jako neduživý, skomírající crček, ne jako vysychající vádí, v němž voda chvíli je a pak zase není. Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jako proudící potok. Tohle není kázání proti bohoslužbám. Sestry a bratři, mějte nadále rádi bohoslužby. A ještě raději mějte spravedlnost. Ta je Boží. Amen

Matouš 5,21-26                   628; 292; 174; 765; 320; S               Římanům 12,1n

Kázání v masopustní neděli 11. února 2024