Právě jsme slyšeli slova dávné písničky o Kristu Ježíši. Nelpěl – zmařil – ponížil se – podstoupil smrt. Ta slova znějí jakoby odjinud, jakoby z jiného světa. Jakoby se ani nehodila do našeho světa. Svět je totiž velmi soutěživý. Mně připomíná oblíbenou televizní soutěž „Chcete být milionářem?“ Asi jste viděli nějaký její díl. Ve studiu usedne soutěžící a postupně musí odpovídat na ztěžující se otázky. Za každou správnou odpověď se zvedá odměna. Jeden tisíc, dva tisíce, tři, pět, deset tisíc a pak už se částka zdvojnásobuje až na deset miliónů. Krok za krokem, stupínek po stupínku se stoupá po žebříku úspěšnosti. Škoda, že se už soutěž nevysílá.

            V té soutěži vidím cosi příznačného. Stoupat a růst je náš sen. Příčku po příčce se dostávat výš, na vyšší životní úroveň, k většímu úspěchu. Dostávat se k vyšším sumám, k větší nezávislosti a snad i k většímu štěstí. Nahoru a výš, o tyhle ukazatele je ve světě zájem. Tenhle zájem nejde mimo nás. I my jako křesťané se obvykle takto zajímáme o své okolí. Jeden tisíc, dva tisíce, tři tisíce, vyšší plat a větší uznání. Pět tisíc, deset, dvacet tisíc a větší lednička, větší obrazovka televizoru a vyšší paměť u počítače. Čtyřicet, osmdesát tisíc, sto šedesát tisíc a auto s vyšší rychlostí a byt s větším komfortem. Přesně jako v milionáři – čím víc, čím výš na žebříčku, tím lépe. Kvalitu života měříme vzestupem, velikostí, výškou.

            Dávná křesťanská píseň o Ježíši nezapadá do běžného žebříčku hodnot. Zde se nezpívá o úspěchu, zde se nezpívá o vzestupu a o zisku. Zcela naopak – klíčová slovesa jsou nelpěl – zmařil se – ponížil se – podstoupil smrt. Ve svém životě Pán Ježíš nemířil vzhůru za vyššími výhrami a většími úspěchy. Jeho život byl sestupem. Cestou dolů. Zcela v protikladu k našim snům. Jen zkusme vztáhnout své představy o šťastném životě na Krista. Kdyby byl Ježíš poslechl lidské sny a zůstal galilejským tesařem, bylo by se mu určitě žilo snadněji. Napřed malé tesařství a malá klientela, potom větší tesařství a větší příjmy, k tomu rodina a dům, čestné místo v modlitebně (u zdi východní), navrch pak dobrá pověst a s přibývajícím věkem čím dál delší vous a čím dál větší úcta. Nějak tak si představujeme zdařilý život. Člověk se vzmáhá, stoupá vzhůru jako výhry v soutěži.

Jenže náš Pán nevolil cestu nahoru. On sestoupil dolů. Stal se potulným kazatelem bez domova. Stal se společníkem odstrčených a nemocných. Stal se také nenáviděným kritikem veřejných zlozvyků. Prostě si nepolepšil. Nevyšplhal se ani mezi vládnoucí politiky, ani mezi bohaté podnikatele. Nepronikl do vrstvy lidí sytých a zajištěných. Nepronikl do té obyčejné vrstvy, v níž se nacházíme my. Možná si ani nepřipouštíme skutečnost, ale je to tak: Ježíš Nazaretský byl chudší, než jsme my. Pro svůj život měl omezenější prostředky nežli my. Byl závislejší na pomoci druhých, na jejich dobrotě. Kristovým ideálem nebylo vydrat se co nejvýše. On volil cestu opačným směrem. Sestoupil dolů, aby se dostal až k těm, kteří jsou na dně, k těm, kteří upadli do rozmanitých pastí. Sestoupil dolů k těm, kteří se nemůžou zvednout, k těm, kterým neštěstí či nepřátelé podrazili nohy.

Ježíš nezná lidský úděl povrchně. Neshlíží distancovaně z nebeský výšin. Nedrží si odstup. Sestoupil do hloubky lidské bídy. Naší bídy. O tom zpívá ta dávná píseň. Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl. (6) Neviděl svou kořist v rovnosti Bohu. Ježíš se liší od Adama. Nemyslím nyní jenom na pověstného praotce. Adam není osoba z pravěku. Adam je ten starý člověk v nás, toužící po bohorovnosti. Ukořistit cosi z Boží pravomoci. Být sami sobě zákonodárci i soudci, rozhodovat o sobě sami. Pořád natahujeme ruku po zapověze-ném ovoci. Chceme být jako bohové, stoupat výš a výš po žebříku, stále k větším úspěchům a k větší pohodě a nezávislosti. Právě o tuhle kořist Kristus nestál. Ne-považoval to za zisk. Neměl adamovskou ambici hrát si na boha. Vždyť být člově-kem je také dobré. Je dobré být člověkem a současně je dobré nechtít být bohem.

Ježíš na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka a stal se jedním z lidí. (7) Zmařil sám sebe. Sestry a bratři, skoro se zdráhám jakkoliv komentovat tento výrok. Co k tomu lze povědět. Kristus zmařil sám sebe. Doslova se učinil prázdným, uprázdnil se, jak tedy popsat prázdno? O něm se zde mluví. Vzdal se všeho, co měl, co ho naplňovalo. Zmařit sám sebe. Ani si netroufám představit, co to znamená. Netroufám si domyslit, čeho se Ježíš zřekl. Vzdát se všeho, co plní můj život. Když si jen pomyslím, co všechno já osobně mám rád – milovaná rodina, krásné knihy, oblíbené televizní pořady, topinky, projížďka na kole a hory a práce na zahradě a kytara. Sami za sebe si doplňte svoje záliby. A představte si, jaké to je, všechno vypustit. Přijít o všechno. I náš Pán měl rád určité věci, ale zmařil sám sebe. Chybějí mi slova k dostatečnému popisu, protože nikdo z nás nic takového neudělal. Nikdo jsme nešli tak daleko. Ale on zmařil své sny, vyprázdnil své ambice, vzdal se svých možností, své cesty vzhůru. A tak se dostal k těm, kteří jsou dole. K těm, kteří na své cestě ztroskotali.

V podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (7) Ježíš si zvolil životní styl, se kterým narazil. Narazil na vladaře a jeho vojsko, narazil na náboženskou vrchnost a její posluhovače. Kristus před sebou viděl smrt a necouvnul. Smrt patřila na jeho cestu dolů. Byla tím nejhlubším dnem, hlouběji už nelze sestoupit. Smrt je dolní hranicí. Pod ní už nic není. V evangeliích se dočítáme, že Ježíš šel vstříc smrti vědomě. Věděl, že se násilné smrti nevyhne. Na Pána Ježíše nečekala nejvyšší výhra, nýbrž největší prohra. Žádných deset milionů, nýbrž smrt. Naše záchrana nevede mimo smrt, nýbrž vede skrze smrt. A tím pádem i mrtví mají šanci být zachráněni.

Stále hovoříme o Kristově sestupu dolů. Do ponížení, do slabosti a neúspěchu. Německý filosof 19. století Friedrich Nietzsche se vzpouzel tomuto nasměrování. Vadilo mu, že apoštol Pavel všechno zaměřuje k zemi, že se nevznáší v nebesích. Vadilo mu, že křesťanství zdůrazňuje pokoru a ponížení. Žádná pokora, žádní ponížení. To jen věřící propadají nízkosti. Citát: „Křesťanství je povstáním všech plazících se po zemi proti všemu, co je na výši. Evangelium ponížených ponižuje.“ Napsal Friedrich Nietzsche. Jistě by se mu zamlouval televizní milionář. Stupínek po stupínku pořád nahoru, došplhat se co nejvýš. Ale kde probíhá život? Ve výšinách anebo při zemi?

Způsobem bytí byl roven Bohu a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno. (6-9) Ano, křesťanství je pozemská záležitost. Křesťanství je pro lidi dole, jako jsme my. Kristus nepřišel vládnout, ale sloužit. Přišel setkat se s námi, kteří nejsme nahoře. Ovšem filosof Nietzsche neměl pravdu. Křesťanství je sice pozemské, ale není přízemní. My hledíme k výšinám, ale nemyslíme si, že je zdoláme sami od sebe. My pozvedáme hlavu nikoliv z pýchy, protože Kristus povstal z mrtvých. On, pokorný služebník, byl vyvýšen. Taková je perspektiva života. Smysl nám nezajistí ostré lokty vůči lidem, nýbrž poslušnost vůči Bohu. Ježíš nám ukázal, že služba bližním není marná. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí. (9-10)

Sklonit se před Ježíšem. Uznat jeho autoritu. Uznat jeho životní styl jako nejlepší možnost pro svůj život. Uznat, že cesta pokory je lepší než cesta bohorovnosti. Každé koleno se má poklonit, ale zatím se nepoklonilo. Většina lidí v naší zemi Krista neuznává. My křesťané jsme v menšině. Ale to, že jsme v menšině, neznamená, že jsme přehlasováni, že nemáme pravdu. Když se soukromně nebo společně obracíme k Ježíši Kristu, děláme s předstihem to, co jednou udělá celý svět. Cílem světa není po milionářsku stoupat výš a výš. Cílem je, aby k slávě Boha Otce každý jazyk vyznával: Ježíš Kristus je Pán. (11) Aby každý tvor poznal, že Ježíšova cesta pokory je cestou života pro všechny.

Nádherná je starokřesťanská píseň o Kristově pokoře a o slávě, kterou mu Bůh přichystal. Rádi bychom se k té písni připojili, ale scházejí nám noty. Nevíme, jak ji zazpívat. Tož ji tedy vtáhněme do svého života tak, jak radil apoštol Pavel. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši. (5) Pojďme toutéž cestou pokory. Uprostřed světa, jenž se žene výš a výš, buďme těmi, kdo zůstávají při zemi. Pán Ježíš nám ukázal tuhle možnost. Žít uprostřed starého světa podle pravidel nového světa. Podle pravidel Božího království, v němž se necení množství úspěchů, nýbrž množství lásky. Amen.

Kázání v 6. neděli v postě 24. března 2024.