Na cestě stojí policejní hlídka a červenobílou stopkou zastavuje auta u krajnice., „Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola. Váš občanský a řidičský průkaz, prosím.“ A řidič chtě nechtě musí vytáhnout doklady a prokázat svou totožnost i oprávnění k řízení motorového vozidla. Průkazy jsou od toho, aby prokazovaly, co je kdo zač a nač má kdo právo. Špatným průkazem se neprokážete.

Na cestě do Jeruzaléma zastavují Ježíše jeho odpůrci. Ne, ještě to nejsou ti, kdo by ho chtěli fyzicky napadnout.  Zastrašit násilím, či rovnou zabít. Ne, to teprve přijde. Zatím to jsou jenom lidé, kteří s Ježíšem nesouhlasí. Kteří mají nejasno kolem jeho výroků, a proto ho neberou. Jsou na rozpacích. Spoustu posluchačů už Ježíš zaujal, spoustě už promluvil do duše, ale mnozí jiní stále mají otázky. Pořád jim to k sobě nějak nesedí. Ježíš jim zkrátka není dost dobrý.  Že sytí hladové? Že těší smutné? Že se ujímá odstrčených, povzbuzuje sklíčené, že pomáhá nemocným? No dobrá, ale něco výmluvnějšího by nebylo, prosím? Něco průkaznějšího? „Mistře, chceme od tebe vidět znamení,“ žádají. (38) „Vytáhni už konečně něco, co nás přesvědčí.  Cosi jednoznačného, nezpochybnitelného. Strhni nás na svou stranu mimořádným činem, znamením božské moci. Prokaž se nám, jakožto zplnomocněný vyslanec Božího království!“

            Na cestě do Jeruzaléma Pán Ježíš nesáhne do kapsy a žádný průkaz nevytáhne. Nemá po ruce doklad, kterým by jednou provždy rozptýlil veškeré pochybnosti. Nějaké lepší znamení, které by překonalo všechno dosavadní dění i mluvení a které by z roztřesené víry vyrobilo neochvějnou jistotu. Tedy – když Ježíše žádali, aby se prokázal znamením, nevyhověl. Odpověděl jim: „Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení, ale znamení mu nebude dáno. Prostě nic nedostanete, zaznamenává příkře evangelista Marek. K víře v Ježíše máte jenom Ježíše samotného. Nic víc.  Evangelista Matouš nebyl tak tvrdý jako jeho předchůdce Marek a nám dnes tlumočí poněkud rozvinutější Ježíšovu odpověď. Odpověděl jim: „Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení, ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše.“ (39)

Na své životní cestě se Kristus srovnává s Jonášem. Dobře ví, co dělá. Jonáš patří k neznámějším biblickým postavám a jeho příběh patří k těm nejbarvitějším. Dobře zapamatovatelný je i pro děti. Prorok Jonáš má volat k obrácení prohnilé město Ninive. Nechce se mu, a tak prchá lodí na opačný konec světa. Ocitne se však ve vlnách a následně je pohlcen velkou rybou. Z hlubin volá k Bohu („můj, Pane, z hlubin volám“ zpívali jsme jonášovsky na úvod i my žalm 130). Jonáš je vyslyšen a po třech dnech se ocitne opět na pevnině. Teprve tehdy se vydá za správným cílem: odejde do Ninive a jeho kázání má překvapivý úspěch. Zkažené město se napraví.  Ovšem nikde ani zmínka o nějakém zvláštním znamení. Jonáš vlastně jenom mluvil a přesouval se.  To teprve Ježíš označí Jonášův úděl za znamení. Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude i Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. (40)

Na cestě Ježíšově se stejně jako u Jonáše objeví nepochopitelný úsek.  Úsek pod taktovkou číslovky tři. Předěl mezi životem a smrtí. Kristovi odpůrci chtěli jasné a výmluvné znamení a přitom dostanou něco tak neu-věřitelného. Prý tři dny pobýval Jonáš v rybě a pak vyšel ven. Takový nesmysl! Kdo to kdy slyšel, aby někdo pobýval v břiše ryby a pak se bez úhony dostal ven? Stejně nesmyslné. Stejně nemyslitelné to bylo, je a bude i s Kristem. Na tři dny se ocitl v hrobě – v srdci země praví Písmo básnicky – na tři dny se ocitl v hrobě a pak bez úhony vyšel ven. Přešel ze smrti do života. Jako Jonáš se třetího dne vypravil na novou cestu.  Inu, k čemu je vám takové znamení. Přesvědčí vás k něčemu, nebo vás naopak od víry odradí? Je znamení proroka Jonáše pro vás průkazným dokladem Kristova významu? Je dostatečným průkazem? Pochybuji. Chtěli jste něco strhujícího, ale nic strhujícího nedostanete. Pořád tomu bude jako u Jonáše. Po-řád lze pochybovačně kroutit hlavou. Vždyť i naše scházení zde v kostele se vždy točí kolem víry a pochybování. Žádné „ejchuchú, juchuchú my máme pevnou víru“, nýbrž trvalá, neuhasitelná otázka „jak věřit?“. Jak věřit tváří v tvář všemu špatnému – nemoci, bolestem, lidské zlobě, nepochopení? Jak věřit vzdor tomu mrazivému Božímu mlčení a vzdálenosti?

Na cestě životem nám Kristus nepředkládá žádný průkaz. Neprokazuje se tak, abychom už nemohli pochybovat. Neboť takové doklady, které by převálcovaly lidské srdce, se v Božím království nevystavují. Možná v nějaké jiné říši, ale u Pána Boha rozhodně ne.  Bůh pro nás nemá razítko. My stále budeme pochybovat o tom, zda má smysl věřit, doufat, milovat. Zda by nebylo snazší a lepší zvolit nějakou okliku a zařídit se jinak. Zaopatřit svou duši bez onoho neviditelného a hlavně tolik neprůkazného Boha. Vždyť o tom je Jonášův příběh – že nám se zas až tak moc věřit nechce. Znamení proroka Jonáše nám bylo dáno o velikonocích Ježíšovým vzkříšením – nikoliv, abychom přestali přemýšlet a hledat víru, nýbrž abychom začali přemýšlet pořádně a ještě více hledali víru v čase nevěry a pověrčivosti.

Na cestě skrz Ninive postává muž. Cizinec. Prorok. Jonáš. Ninive bylo velké město, hlavní město asyrské velmoci. Přejít je trvalo tři dny. (Ach, zase ta trojka... ) Jonáš se pustil do kázání. Víme, že se mu nechtělo, že se zdráhal, neboť neměl v ruce žádné důkazy.  Prchal před nedokazatelností za moře, ale sestup do hlubin jej k nedokazatelnosti Boha opět vrátil. Uprostřed Ninive Jonáš nemohl předložit žádnou průkazku víry. Mohl jenom obyčejně mluvit. Hovořit o životě a o smrti. Ale právě v tom to vězí. Hovořit o životě a o jeho nápravě. Hovořit o smrti a o naději na její překonání. „Obraťte se. Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“ (Jon 3,4) Je to hodně nebo málo taková řeč? Každopádně je lepší nežli mlčení. Neboť slova oslovují, nikoliv mlmlčení. I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. (Jon3,5)

A co vy, sestry a bratři? Na cestě svými životy – jak si to zařídíte s vírou? Jak dopadne naše generace, jak dopadne celá tahle epocha v porovnání s jinými? Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť se oni obrátili po Jonášově kázání – a hle, zde je víc než Jonáš. (41) Rádi se kasáme svou vyspělostí oproti dřívějším staletím, ale jak jsme na tom doopravdy s ochotou přemýšlet nad svými chybami? Uznat omyl? Jak jsme na tom s chutí napravit své nedostatky? Omluvit se druhému, poprosit o odpuštění? Posunuli jsme se někam kupředu ve vývoji, nebo jsme se obrnili proti slovům hřích, pokání, omluva, obrácení, náprav? Neuvízli jsme v samolibosti, která neumí uznat vlastní viny? Copak k tomu potřebujeme nějaké zvláštní znamení? Copak potřebujeme nějaký zvláštní důvod, abychom moudře zacházeli se svými životy? Ninivští pouze vzali vážně Jonášova slova o tom, že nejsou Pány nad svým životem a smrtí. Uvěřili Bohu, který život i přese smrt přivádí k naplnění.

Hle, zde je víc než Jonáš, říká Kristus. Sytí hladové, těší smutné, ujímá se odstrčených, povzbuzuje sklíčené, pomáhá nemocným. Jaké další znamení potřebujeme? Čím lepším bychom chtěli naplnit své životy? Na cestě k velikonocům rozjímejme cestu Kristovu. Postní doba nabízí čas vystoupit z kolotoče konzumu a zažitých představ o úspěchu. Nyní je ten pravý čas přemýšlet o pomoci a nevděku, o slabosti, nemocech a umírání, je čas přemýšlet o pokoře, chudobě a obětavosti.  A pak se nám Kristův prázdný hrob stane znamením naděje, že víra spojená s láskou nejsou marné a že život má díky Bohu dobrou budoucnost. Amen

Jonáš 3                      130; 201; 517,1-6+12-14; Dnes ať zní všude, 471   Jakub 4,8

Kázání v 2. neděli v postě 12. března 2017