Velikonoce nejsou exploze. Velikonoce nejsou výbuch sopky, který zasáhne všechny kolem. Zvěst o vzkříšení  se nevalí nezadržitelně jako láva. Sestry a bratři, velikonoce nejsou hlučné, ohlušující, nýbrž jsou tiché. Jsou nenápadné, přeslechnutelné, přehlédnutelné. Kdo chce, nemusí o velikonoce ani zavadit. Jen se rozhlédněte po našem městě.

Tuhle nevtíravost velikonoc krásně popsal evangelista Jan. Cože se stalo prvního dne po sobotě? Vlastně skoro nic. Jeden hrob byl práz-dný. A pak k němu přišla jedna žena a zase odešla, vlastně odběhla. A pak k hrobu přišli, vlastně přiběhli dva muži a pak zase odešli. Mezitím se tam vrátila ona žena a už neodešla. Nikoho po ránu nepotkali, žádný hlas z nebe neslyšeli.  Viděli jenom prázdný hrob a uvnitř spatřili pohřební plátna, která tam zůstala složená. Ano, složená na dvou místech. Žádný nepořádek, pěkně uklizeno. Ale jinak nic víc. Žádný výbuch, žádná exploze, která zasáhne všechny kolem.

Velikonoce od samotného počátku působí velmi nevtíravým doj-mem. Vypadají jako obyčejná událost uprostřed obyčejného světa. I my jsme sem na velikonoční bohoslužbu přišli a zase odejdeme. Sice si bu-deme povídat o prázdném hrobu, ale Vzkříšeného neuvidíme a žádný anděl nás neosloví. (I když nějaká zadní vrátka bych si nechal otevřená. Co kdyby…) My slavíme velikonoce uprostřed obyčejného světa a k oslavě máme jen obyčejné nástroje. Písničky a modlitby, čtení z Bible, chleba a víno, společenství napříč generacemi. Nic speciálního. Ale i přes obyčejnost – a to je zajímavé – i přes obyčejnost všeho kolem k nám proniká závan nového života. I přes naši obyčejnost – a to je ve-liká sláva Boží, veliký Boží zázrak – i přes naši obyčejnost k nám proniká naděje na vzkříšení, víra ve Vzkříšeného, který prolamuje bariéru smrti.

První den po sobotě, když byla ještě tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. (1) Ano, kámen odvalený od vchodu do hrobky je zvláštní, ale ještě nic nezname-ná. Žádná exploze, která zasáhne všechny. Marie žije svůj osobní život se svými starostmi a zájmy. Všimněte si, ona jde k hrobu, když byla ještě tma. Svatá nedočkavost. V literatuře se to jenom hemží domněnkami, jaký byl vztah Marie Magdalény k Ježíšovi. Možná tajná láska, nebo pouze hluboké přátelství. Ať tak či onak, Bohu díky za všechny pohnutky, které nás přimějí vykročit ze tmy do nového dne. Marie je první, kdo vstupuje do neděle vzkříšení. Kdo uprostřed obyčejnosti zahlédne záblesk Božího světla. (Mimochodem, kdybychom se v našem sboru rozhodli, že chceme tenhle kostel pojmenovat po nějaké biblické postavě, já bych hlasoval právě pro Máří Magdalénu.)

Zatímco k hrobu Marie pozvolna šla, od hrobu nazpět běží, aby Petrovi s Janem rychle pověděla o prázdném hrobu. A oni rychle běží, aby se přesvědčili. Evangelista Jan zachází až do pozoruhodných po-drobností. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. (4) Cože? Tohle vypadá jako nějaké závody. Honička, kdo bude u hrobu první. Starší Petr nestačí mladšímu Janovi. Ale Jan u hrobu zdvořile čeká, až Petr dorazí, aby mu dal jakožto váženějšímu přednost. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. (5n) Člověk někdy kroutí hlavou, co všechno se do Bible dostane. Ale zdalipak právě tohle není obyčejný život, do něhož proniká zpráva o vzkříšení? My potřebujeme setkání s Bohem křísícím k životu zakusit právě uprostřed na-šeho soutěžení a poměřování, kdo je zdatnější, úspěšnější, výkonnější.

Učedníci se rozhlédnout a uvidí jenom odložené kusy rubáše. Nic víc, jenom obyčejný prázdný hrob, od něhož nelze nic čekat. Oba učedníci se pak vrátili k sobě domů. (10) I nás zanedlouho čeká návrat domů. Co bude dál? Co přeneseme do života od prázdného Kristova hrobu? Nevíme, co si vzali Petr s Janem. Mezitím k hrobu znovu přišla Marie, ale na rozdíl od učedníků neodchází. Setrvá u hrobu a pláče. U hrobu se má plakat. A pak se Marie setká se Vzkříšeným. Ale to už jsou učedníci pryč.

Tentýž hrob, a jinačí zážitky. Tady lze rozvíjet úvahy o odlišné povaze ženské a mužské duše a tudíž i o odlišnosti jejich prožitků. Muži a ženy prý přistupují ke skutečnosti jinak. Zachytil evangelista něco z téhle odlišnosti? Marie jde k hrobu sama ještě za před úsvitem, neboť jí tam táhne srdce. Jiný důvod asi nemá. Učedníci běží k hrobu, až aby si ověřili Mariinu zprávu. Jejich srdce se nerozhoupalo tak rychle jako srdce Mariino. A pak ještě ono trapné chlapské hlídání, kdo bude u hrobu dřív a kdo do něj první vstoupí. Copak v životě pořád musí jít o prvenství? O větší úspěšnost?

Po obhlídce prázdného hrobu dva muži už nic nečekají a odejdou domů, neboť nevidí žádný racionální důvod zůstávat. Avšak jedna žena bez racionálního důvodu u hrobu zůstane a pláče a uprostřed slz se setká se vzkříšeným Kristem. Rád bych věděl, jestli evangelista skutečně rozpracoval rozdílnost mezi muži a ženami. Jestliže ano, pak jsou ženy se vzkříšením spjaty mnohem bezprostředněji než muži. A pak je také ostudné, že církve po staletí bránili ženám v kazatelské službě, když ve všech biblických evangeliích mají ženy ke Vzkříšenému blíže než muži.

Jenže evangelium o vzkříšení přichází do obyčejného světa. Do světa, kde je naprosto obyčejná nerovnost mezi muži a ženami. Nekoná se žádný výbuch, který zasáhne všechny kolem. Našimi neduživými poměry se probíjí víra. Šimon Petr vešel do hrobu. Uviděl tam lněná plátna, ale šátek, jimž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinutý na jiném místě. (6n) Petr uviděl složená pohřební roucha a nic. Petr uviděl obyčejné věci a nic se nestalo. Evangelista však do následující drobné věty vkládá velikou moudrost, poslouchejte. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. (8) Uvěřil, poté co spatřil vše, co spatřil Petr. Uvěřil, třebaže spatřil jen to, co spatřil Petr. Žádná exploze se nekoná. Apoštol Jan vidí tytéž obyčejné věci a uvěří. A přesně tak tomu chodí v tomto světě, přesně tak tomu je i o letošních velikonocích. Tytéž obyčejné věci, tentýž obyčejný svět kolem vidíme všichni. Jedni uvěří a druzí neuvěří. Jedněm se k pohledu na obyčejný svět z nepochopitelných důvodů přidá víra ve vzkříšení. A k víře se připojí radost, že Vzkříšený Kristus otevírá cestu ven i z našeho hrobu.

Velikonoce nejsou exploze. Velikonoce nejsou výbuch sopky, který zasáhne všechny kolem. Uprostřed obyčejného světa jedni uvěří a druzí neuvěří, jak prostě líčí evangelista Jan. Krásné na evangeliu ovšem je, že i ten, kdo zprvu při pohledu na obyčejné věci kolem nevěří, časem uvěří. A k víře se připojí radost, že Vzkříšený Kristus otevírá cestu ven i z našeho hrobu. Amen.

1. Korintským 15,1-11        543, 549; Haleluja, 540; 382; 146; 554; 557  

Kázání na velikonoční neděli 2025.