1.  Kdo z vás umí namalovat dům?  A co strom anebo člověka? Umíte namalovat třeba kolo – ne obyčejné, ale jízdní? To už jde těžko. Některé věci se špatně malují. Na začátku jsem říkal, že dnes budeme mluvit o tichém hlasu. Kdo z vás – a teď myslím i dospělé – kdo z vás umí namalovat hlas? A dokonce tichý hlas? Ten se maluje těžko. Abychom jej vystihli, musíme si pomoci příběhem. Tady je.

2. Zde máme proroka. Jmenuje se Elijáš. Nejspíš jste už o něm slyšeli, neboť je to jeden z nejznámějších proroků. Hned druhý po Mojžíšovi. A právě tenhle prorok Elijáš slyšel tichý hlas. Před tím však, než jej uslyšel, musel si vyslechnout spoustu nepříjemných slov. Hlasitých, rozzlobených slov. Nadávek a kleteb. 

3. On se totiž dostal do velmi ostrého sporu s tehdejším králem Achabem. Achab byl hlavním představitelem království Izraele. Vládl a byl okouzlen sám sebou. Svou mocí. Ocitnul se na vrcholu království a na trůnu si připadal božsky. Proto jej Elijáš napomínal. „Achabe, jsi člověk jako my. Nehraj si na božského! Co na tom, že máš nejvyšší postavení v zemi. I pro tebe platí zákony Boží. A hned první přikázání říká: Nebudeš mít jiné bohy!“

4. Král Achab totiž izraelského Boha Hospodina nebral příliš vážně.  Pán Bůh chce od lidí dvě věci: milosrdenství a právo.  Lásku a spravedlnost. Ani jed-noho se Achab nedržel: podváděl, kradl, šířil nenávist, mstil se svým odpůr-cům – nebohého Nátana dal zabít, když králi nechtěl prodat kus pozemku. Achab byl sice silný a mocný král. Achab byl ale zároveň silně špatný král.

5. V jeho nepravostech mu pomáhali jeho rádcové. Takové šedé eminence s kontakty na sever a hlavně na východ – do Asýrie a do Babylóna. Od tam dováželi své představy, jak vládnout zemi. „Jeden Bůh je málo. Lepší je více bohů a bohyň. Hospodinova pravda a láska jsou pro slabochy. Lepší je se  porvat, druhého podrazit, vzít na něj hůl. Život je boj, v němž se smí vše – pomlouvat, lhát, nadávat, zastrašovat. Vždyť i bohové mezi sebou nemilosrdně zápasí.  Žáden soucit. Nejschopnější vyhrává. Nejvšehoschopnější vyhrává.,“ našeptávali rádcové. Rádcům přizvukovala i králova žena Jezábel, která se obzvláště starala, aby se v Izraeli uctívala cizí božstva Baal a  Ašera.

6. Prorok Elijáš musel utéci. Šlo mu o život. Královna jej chtěla zabít. Chtěla ho zabít, neboť on znevažoval její oblíbené bohy. Hlásal o nich, že jsou nesmysl. Že ponižují člověka, když mu upírají důstojnost a dělají z něj loutku. Hříčku v rukou falešných představ. Ke štěstí se člověk neprolže, neprokřičí, neprokrade. Prorok připomínal královi a jeho dvoru, že podle Pána Boha je nejdůležitější láska a právo. Takový je zákon živého Boha. Násilnické a sprosté metody cizích božstev jenom uškodí jak národu, tak jednotlivcům.

7. Elijáš běžel do ústraní. Do samoty. Dostal se až na místo v pustině, kde byl jen trnitý keř. Možná se zeptáte, proč vám povídám o nějakém křoví.  Ono se o něm ale píše v Bibli a je důležité. Vzpomenete si, kde jinde se mluví o keři? – Mojžíš je povolán ke službě zprostřed hořícího keře, hora, na níž lidstvo dostane Desatero, se jmenuje Sinaj neboli Trnová hora. Elijáš je u trnitého keře – máme si vzpomenout na Mojžíšův zákon. O ten celou dobu jde – věrnost Pánu Bohu. Poslušnost jeho slovu. Láska a spravedlnost – o ty jde především. Žádná naparáděná božstva, nabuzující emoce.

Elijáš se u keře modlí. Je to modlitba zklamaného člověka. Pane Bože, to je konec? Mé úsilí dopadlo špatně. Doufal jsem marně, že se mi podaří prosadit tvé zásady – lásku a spravedlnost? Opak zvítězil. Vezmi si můj život. Dej, ať tady zemřu“ Divná modlitba – nikoliv za život, nýbrž za smrt.

8. Elijáš lehl a spal. Snad doufal, že se už neprobudí. Ovšem zbudil ho anděl – asi ne posel z nebe, nýbrž spíše nějaký laskavý kolemjdoucí: „Tu máš chléb a vodu. Najez se, napij se!“ Elijáš pojedl, napil se a zase usnul.

9. Elijáš spal. Člověku trvá, než se probere ze zklamání. Trvá to, když se nám po neúspěchu vrátí chuť snažit se dál. Znovu je tu posel s chlebem a vodou. „Jez a pij, Elijáši.“ Prorok se najedl a napil, zvedl se a šel. Vrátila se mu síla. Aspoň trochu. Aspoň trochu, aby se probral ze svého zoufalství a promluvil si o své hořkosti s Pánem Bohem.

10. V jedné jeskyni svěřil Bohu, co mu leží na srdci: Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ (10)  Jsem sám. Jediný. Prohrám jsem Bože spolu s tebou. Chtěl jsem, aby mezi lidmi působila tvoje láska a spravedlnost, ale marně.  Chtěl jsem to nejlepší pro svůj národ, ale místo toho dál vládne ten mizerný Achab a sním jeho parta lidí, kteří se vezou na vlně klamu a nenávisti. Falešní bohové zvítězili a já s tím nic nezmůžu.

11. Pojď ven, řekl Bůh. Nebuď zalezlý. Nezůstaň v temnotě, v níž ses ocitnul. Vyjdi ven a dívej se pozorně kolem sebe.

12. Elijáš se postavil před jeskyni a hleděl. Začaly se dít věci. Úžasná podívaná. Napřed vítr, vichr, vichřice, která lámala stromy a trhala kamení. Hluk jako v bouři, ale Bůh v tom rámusu nebyl. Po vichru zemětřesení, země s rachotem praskala a vyvracela se. Ale Bůh ani v tomto rachotu nebyl. Nakonec požár, oheň, kam dohlédneš. A z kamen znáte, že když se pořádně rozhoří, hučí to dunivě komínem. Ale Bůh ani v tom hukotu nebyl. Pán Bůh dal Elijášovi přehlídku – tolik povyku lze ve světě nadělat, a co z toho? Jaký je z toho užitek? Co nadějného si z toho všeho odnese člověk?

13. Po ohni se nakonec ozval hlas. Tichý a jemný. Teprve tento hlas pronikl Elijášovi do srdce. Mám zde pro něj bílý papír. Takový je Boží hlas: není jej vidět. Žáden humbuk kolem, navenek. Boží hlas působí uvnitř. Vede člověka, který prožil zklamání. Otevírá mu nový výhled do budoucnosti. Dává mu nadě-ji. Naději nevyrobíme z věcí kolem. Nezpůsobí ji přírodní živly. Ani Achab a jiní mocipáni se vším cirkusem, který dovedou uvést do pohybu, nedokážou  zaří-dit, abychom v sobě měli naději. Naděje se v nás musí narodit. Narodit z Boha.

14. Elijáši, ještě není všem dnům konec, říká Bůh. Vrať se mezi lidi a žij. Žij dál s tím, co jsi ode mne načerpal jako důležité. Nejsi sám. Je vás 7000 tisíc v celém Izraeli. (Pěkné číslo – naplněné, kulaté. 7 x 1000) Já jsem s tebou. Já jsem s vámi. Mé slovo platí. Pravda a láska je silnější než lidská lež a nenávist.

15. Mám rád tento příběh. Hlavně kvůli tomuto místu. Bílý papír. Když se zdá, že nic nemáme, že se není o co opřít, je zde ono zdánlivě prázdné místo. Ve chvíli, kdy nám svět nemá co nabídnout, je zde jako útěcha tichý, jemný Boží hlas. Mluví k nám o smyslu života, o tom, co obstojí navzdory lidskému rámusení. Pán Ježíš odcházel často na pustá místa, aby se o samotě modlil. Slyšeli jsme takový příběh v prvním čtení. Pak si vybral dvanáct učedníků a svěřil jim do budoucna péči o evangelium.

16. I pro nás jsou důležité chvíle, kdy jsme sami. Kdy si v modlitbě uděláme čas na své srdce a ptáme se. Kde je má naděje? V čem spočívá mé doufání? Opírám se o sílu svých schopností, o tučnost své peněženky, o průbojnost svých slov, o napojení na vlivné osoby? Fascinuje mne vnější povyk a vichr? To všechno může zhasnout, vyvanout, zmizet. A tehdy, když se zdá, že vše je ztraceno, když už nám nic nic neříká, tehdy zní Boží hlas. Tiše, jemně. Nevnucuje se, lze jej hravě překřičet. A přece ten tichý, jemný a zranitelný Boží hlas mluví. Říká, že od sporu vede cesta ke smíření, že pro každou chybu existuje odpuštění, že po zalknutí je možné se nadechnout a po porážce je možné se zvednout a jít dál. Tohle pravdivě uslyšíte jenom v srdci. V nitru. Navenek je to jen zvuk. (i v mých ústech.) Bez opory v okolním světě tichý hlas Boží i na Elijášově příkladu říká, že po noci přijde den a po smrti vzkříšení.  Amen.

Lukáš 6,12-16                     25; 178; Chceš být všech lidí přítelem, S 316; 685;    Jan 14,27

Kázání pro děti a dospělé v neděli 28. ledna 2018.