Sestry a bratři, každá doba zná napětí mezi teorií a praxí. Na jedné straně jsou znalosti a na druhé straně jsou činy. Jedna věc je rozumět a jiná věc je skutečně konat. Můžeme mít výtečné odborníky, kteří vyřeší zapeklité problémy, ale do díla se sami nepustí. A naopak můžeme mít výborné praktiky, kteří ledacos dovedou, ale nad teorií nehloubají. Dnešní evangelium nám představuje dva takové lidi – jednoho teoretika a jednoho praktika.

Napřed tedy teoretik. Písmo jej nazývá zákoník, čili znalec Mojžíšova zákona. Ve svém oboru je bezpochyby odborníkem. Zná Bibli lépe než obyčejní lidé, pozorně ji zkoumá a hledá její jádro. Hledá klíč k životu. Klíč k pořádnému životu, jaký obstojí, i když se svět zcela změní. „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ (25), právě s touto otázkou přichází zákoník za Ježíšem. Snad chtěl Ježíše nachytat a přivést do úzkých. Snad chtěl zákoník demonstrovat svoji bohosloveckou převahu nad Ježíšem. Jenže nic podobného se nekoná. Řeč se stočí na dvojpřikázání lásky. Zákoník i Pán Ježíš mají na věc stejný názor. Bez hádky a bez dlouhých cavyků se shodnou, co je jádrem biblického poselství. Že totiž dobrá budoucnost čeká na ty, kdo se vydali cestou lásky k Bohu a k lidem. Milovat Boha naplno a bližního jako sebe sama, takový je klíč k budoucnosti. „To čiň a budeš živ.“, (28) uzavírá Ježíš.

Jasná odpověď. Poněkud zaskočen je asi náš zákoník, onen teoretik správného života.  Čekal učený rozhovor – a místo něj jen pár vět. Čekal složitou disputaci – a místo ní jen jednoduchý odkaz na Bibli. Inu, čekal teorii, a obdržel praktický pokyn. Zákoník nedostal příležitost, předvésti své debatérské umění, předestřít šířku a hloubku problému. Nedostal příležitost oslnit posluchače svými argumenty. Najevo vyšla akorát banalita zákoníkových otázek. Láska k Bohu a k bližnímu. Vždyť je to tak prosté. Proč se ptá, jakoby to nevěděl? Zákoník se však chtěl ospravedlnit, (29) píše se v Bibli dál. Chce zachránit, co se dá. Nechce se ztrapnit. Opět se začne šťourat v teorii a vyrukuje s dalším problémem. „A kdo je můj bližní?“ (29)

Můžeme být zákoníkovi vděční, že tuhle otázku položil za nás. I my ji potřebujeme objasnit. Boží příkazy potřebují občas dovysvětlit. Z Bible známe dvojpřikázání lásky. Věříme, že není žádné větší přikázání, nežli milovat Pána Boha a milovat svého bližního. Avšak koho označit za bližního? Koho zahrnout mezi bližní? Zákoník se vyptává, zda jsou jeho bližní všichni židé anebo jenom zbožní židé. Či zdali snad jsou nějací jeho bližní dokonce i mezi pohany. Obměňme otázku do našich poměrů: Jsou naši bližní všichni Češi anebo jen ti, kdo se nezaprodali komunistům. Jsou bližními také Němci, Cikáni, Arabové…?

Teď se můžeme pustit do teoretizování na téma „bližní“ – kdo ano, kdo ne, kdo možná a za jakých podmínek. Byla by to debata dlouhá a nejspíše bez konce. Naštěstí evangelium v tuto chvíli přesouvá naši pozornost. Pán Ježíš opouští teorii a obrací pohled do praxe. Po teoretiku-zákoníkovi je nyní na řadě praktik-Samařan.

Muže beze jména na cestě judskou pouští přepadnou lupiči, ztlučou ho a polomrtvého nechají ležet. Jde kolem kněz a vyhne se. Pak přijde levita, chrámový služebník, a rovněž se vyhne. Ani jeden z nich se neskloní ke zbitému člověku. Raději si zajdou, než aby se přiblížili k polomrtvému. Já v jejich uhýbání, v té jejich oklice, vidím projev strachu. Strach v mnoha podobách zatvrzuje jejich srdce. Kněz a levita se bojí, že se také oni stanou obětí zbojníků. Bojí se, že jim zraněný umře v rukou. Bojí se dotyku mrtvoly. A pro své obavy mají samé rozumné důvody. Některé si dokonce přečetli v Bibli. Osoby spojené s chrámem znečišťuje kontakt s člověkem nemocným či snad dokonce mrtvým. Oba dva, kněz i levita se vyznají v rituálních předpisech, znají své obřadnické povinnosti, vědí jak klást oběti na oltář a tím to pro ně hasne. Žijí si ve svém vlastním, malém a omezeném náboženském světě. Neberou vážně prorocká slova, která jsme slyšeli v prvním čtení. Milosrdenství chci, ne oběť. (Oz 6,6) Ani kněze, ani levitu nezajímá teorie, že největším biblickým přikázáním je přikázání lásky. (To ten zákoník z úvodu prokázal alespoň znalost teorie.)

Pomoc zbitému muži poskytne až třetí kolemjdoucí – Samařan. Připomeňme si, že v židovských očích byl Samařan cizák, kacíř a neznaboh. Co ten mohl vědět o Božích přikázáních?! Neprošel tou správnou výukou náboženství, nechodí na ty správné bohoslužby, nečte si v té pravé Bibli. Jakožto Samařan nemá ani potuchy, které přikázání je největší. Nezná pravověrnou teorii o dvojpřikázání lásky. A přesto jednal správně. Slitoval se. Byl pohnut soucitem. Viděl, že zraněný potřebuje pomoc. Po-chopil, že je to on osobně, kdo má v daný okamžik pomáhat. Praktik-Samařan ošetřil zraněného, věnoval mu péči a na zotavenou mu zaplatil nocleh. Všechno to milosrdenství stálo Samařana čas, úsilí i peníze. Ale Samařan je praktik, dělá, co je zapotřebí. Je milosrdný i bez znalosti teorie.

„Kdo je můj bližní?“ Tato otázka přiměla Pána Ježíše vyprávět dnešní podobenství. Podobenství končí a zbývá z něj tedy vyvodit závěr. Chtělo by se vyhrknout ponaučení: Samařan je příkladem lásky k bližní-mu, poněvadž ošetřil zmláceného poutníka! Není to špatný závěr, ale v Bibli se jej hned nedočteme. Pán Ježíš nedává takto přímočarou odpověď. Nepropracovává pouze teorii. Kristus vtahuje teoretizujícího zákoníka do příběhu praktické lásky. Zákoník slyšel podobenství a má nyní zapojit svůj vlastní úsudek. „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ (36) Znalec Bible stojí před neznámým úkolem. Má se vcítit do zbitého člověka. Nepomůže mu listování Biblí, na něž je zvyklý. Nic nezmůžou ani horečnaté debaty, ani pátrání v tradici otců. Musí jít hlouběji. Do nitra člověka, jemuž se stalo bezpráví. Musí soucítit s člověkem, kterého bolí rány. Musí se vcítit do člověka, kolem kterého druzí lhostejně přecházejí, do člověka, který marně čeká na pomoc. Křesťanská církev stojí před stejným úkolem jako zákoník – vcítit se do potřebných, do jejich naléhavého údělu, do palčivosti jejich trápení.

Zákoníkovi se to podařilo a nalezl správnou odpověď. Poznal, kdo se stal bližním bezmocnému. „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ (37) Samařan, to on jednal milosrdně, s láskou. Samařan, onen odpadlík a pohan, ten se stal bližním. Jaké překvapení pro zákoníka! Bližní není nutně příslušník vlastního národa, vyznavač téhož náboženství. Bližním se stává i cizinec, který se přibližuje potřebným a nevyhýbá se milosrdenství. Pán Ježíš zbavil zákoníka jeho předsudků. Podle mého názoru se z Kristova podobenství máme pořád co učit. Náš bohatý a celkem bezpečný světadíl je naprosto přirozený cíl hospodářských a politických uprchlíků. I u nás se potýkáme s všelijakými předsudky. Cizinci jsou šmahem odmítáni jakožto vetřelci, ale pro nás křesťany zůstane biblické kritérium. Kdo v pra-xi prokazuje milosrdenství, ten je můj bližní. Je mým bližním bez ohledu na svůj původ, jazyk i vyznání. To vůbec není náhoda, že Kristus dvojpřikázání lásky čili samotné jádro křesťanství spojil se vztahem k cizincům! 

Ještě jednu věc se z podobenství na samý konec dovídáme. „Jdi a jednej také tak.“ (37) Samařanův skutek se stává pro zákoníka výzvou. Zákoník má přejít od teorie do praxe. Nespekulovat o lásce k bližnímu, ale sám být bližním. Bližním pro ty, kteří žádné bližní nemají. Kteří jsou zbiti osudem, kteří jsou opuštěni, bez lásky, na které dotírá smrt. Kéž se Kristovo slovo o Samařanovi stane výzvou i pro nás. Amen.

Oz 6,1—6; 209, 614; 483, 684; 175;   Ř 13,8-10

Kázání v neděli 21. srpna 2016. (13. neděle po Trojici)