Průtrž mračen si dovedeme představit, ale jak vypadá průtrž nebes? Kéž bys protrhnul nebesa, prosí prorok Boha. (19) Jak vypadá roztržené nebe, sestry a bratři? Jak to vypadá, když Bůh protrhne nebesa?

Průtrž mračen si dovedeme představit. Mnozí jsme ji zažili. Zažili doslova na vlastní kůži, neboť takový silný déšť vás promočí raz dva. Průtrž mračen. V horkém dni se setkají masy různě teplého vzduchu. Čím větší vlhkost a rozdíl teplot, tím větší slejvák. Vodní páry se srážejí do kapek, mračna už je neunesou a protrhnou se. Průtrž mračen.

Ale co průtrž nebes, o níž hovoří prorok? Co se musí stát s nebesy, aby se protrhla? Správně tušíme, že zde není řeč o žádném meteorologickém jevu. Hovory o počasí si nechejme na jindy. Zde se mluví jazykem náboženství. Zde se předkládají obrazy lidské naděje a touhy. O svém nitru vždycky budeme mluvit pouze a jedině v obrazech. Nelze pořídit žádný přesný snímek toho, co nosíme uvnitř sebe ve své duši. Izajáš jakožto prorok Boží je ohňostrojem obrazů. Chrlí jeden obraz za druhým. Přirovnání, podobenství, metafory, náznaky, narážky nevšední, neotřelé, zarážející mají přimět dávné Izraelce i nás, současné Poličáky k úvaze. Přimět k přemýšlení o Bohu, který je překvapivý. Průtrž nebes, protržená nebesa jsou tím, po čem ve své víře toužíme. Uvědomujeme si to? Modlíme se k Bohu spolu s Izajášem „Kéž bys protrhnul nebesa“? A jestliže se tak nemodlíme, proč tedy? Chceme snad mít nebesa zavřená, netknutá, netečná? To přeci ne. Přisvojme si tedy prorocký obraz protržených nebes. Domysleme, co znamená.

Průtrž nebes. Narušení dosavadního stavu. Trhlina jako znamení změny. Průzor a výhled k novým věcem. Otevřený průchod. Protržená nebesa. Převratná událost, která mění svět k lepšímu. Nečekaná proměna. Prorok Izajáš nás chce pomocí nevšedního obrazu povzbudit, ať myslíme a doufáme v hodně širokých souvislostech. V Božích souvislostech. Podobně psal i evangelista Matouš. Když líčí poslední okamžiky Ježíšova života, popisuje Kristovu smrt na kříži slovy: Ježíš vykřikl mocným hlasem a skonal. A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů… (Mt 27,51) Roztržená opona uvnitř chrámu. Zastřený vnitřek svatyně je odkryt. Otvírá se průchod až k té nejhlubší, nejsvětější důvěře. Otvírá se průhled k Bohu. Díky Kristově smrti lze vidět Boha jako nikdy dříve. Roztržená opona a protržená nebesa, to jsou obrazy záchrany v Novém a ve Starém zákoně. Ke spáse hold patří trhání všelijakých pout, clon i nebes.

            Průtrž nebes. Nebesa už neunesou, co se děje. Samotný Bůh už neunese, nesnese, co se děje, a otevře si cestu k lidem. O Boží vstup prorok prosí. Pohlédni z nebes a podívej se ze svého svatého, proslaveného obydlí! Kde je tvé horlení a bohatýrská síla? Tvé cituplné nitro a tvé slitování jsou mi uzavřeny? (15) Uzavřený, zabarikádovaný bůh nahání hrůzu. Bůh bezcitný a neslitovný je na nic. Teprve Bůh, který se vztahuje k lidem, je pro nás důležitý. Bůh, který překonává odvěký odstup mezi nebem a zemí, Bůh který není daleko, nýbrž přichází k nám blíž, takový Bůh se pro nás stává zajímavým. Prorok Izajáš si dobře uvědomuje, že Boha potřebujeme jako někoho důvěrně blízkého, potřebujeme k němu mít osobní vztah. Spolehnout se. Svěřit se. K čemu je Bůh coby chladný ředitel vesmíru, když potřebujeme vřelou lásku? Tady a teď v tom, co žijeme. Izajáš se dovolává jedinečné Boží náklonnosti a věrnosti. Jsi přece náš Otec. Abraham nás nezná, Izrael o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno. (16) Všichni velikáni z minulosti, slavní otcové nám nic neprospějí, nebude-li Bůh při nás. Praotec Čech o nás neví, otec vlasti Karel IV. se k nám nezná, tatíček Masaryk nám nepomůže. Sílu nemáme čerpat z minulosti a dávných hrdinů, sílu máme čerpat z přítomnosti, z pramene života, z Boha. Proto Izajáš nazývá Boha otcem a jinde se ho nebojí přirovnat matce. (Typický ohňostrojný Izajáš…) Jako nám rodiče dali život, tak nám život dává Bůh.

            Průtrž nebes. Smělý obraz. Troufalý. Jenže právě troufalost Izajáš a jeho posluchači potřebují jako sůl. Potřebují si troufnout nově uvěřit v Boha. Musí se znovu odvážit a věřit Bohu poté, co prožili trpké zklamání. Sami sebe zkla-mali. Odvrátili se od Boha, Dárce života, a nastal jim neživot. Život mizerný. Zažili krach, zažili zkázu. Jejich jistoty se zhroutily. Jejich království padlo, je-jich chrám byl zbořen, jejich kultura byla převálcována cizáky a jejich nábože-nství bylo potlačeno božstvy vítězů. Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Navrať se kvůli svým služebníků.Naši protivníci si dočasně tvůj lid přivlastnili a tvou svatyni pošlapali. (17n)

Tady nepomůžou uhlazená slova. Tady nepomůžou zbožné řeči. Je třeba vykřesat novou naději. A tomu slouží nové obrazy. Průtrž nebes. Ať už Bůh konečně prorazí, protrhne všechno, co nás od něj dělí. „Kéž bys protrhnul nebesa. Vždyť všechno, Bože, mluví proti tobě. Tak kde jsi? Proč nám nepo-můžeš v naší situaci? Otče náš, který jsi v nebesích, ukaž se konečně na zemi. Aspoň trochu projev svou sílu a moc. Uzdrav nás, ukonči už tu protivnou pandemii. Daruj nám slova a ochotu k domluvě, ať nemusíme pořád žít v rozeštvané společnosti rozdělené na očkovance a neočkovance, na babišovce a nebabišovce, na vychytralce a poctivce, na konzervativce a liberály, na domácí a uprchlíky. Už konečně chceme něco jiného. Tak protrhni nebesa a vnes mezi nás závan porozumění, smíření, uzdravení.“ Průtrž nebes. Ach, kéž by už nastala…   

            „Kéž bys protrhnul nebesa“, předkládá prorok v modlitbě svou žádost Bohu. Žádá hodně nebo málo? Rozhodně žádá něco neobvyklého, nebývalého. Nám nestačí fantazie, nevíme, jak přesně by nám Bůh měl pomoci. Proto mod-litba užívá obrazy. „Protrhni nebesa. Prosíme, Bože, udělej něco zásadního, k čemu nám chybějí slova.“ A tady musím přiznat, sestry a bratři, co mně dělá největší potíž při přípravě bohoslužeb. Jako farář považuji za nejtěžší úkol přímluvné modlitby. Prosit Bohu za potřebné. Ne že bych netušil, kdo pomoc potřebuje. Já netuším, jak se modlit. Co vlastně Bohu říci? Všimnul jsem si u sebe i u kolegů, že naše modlitby bývají často takové nesmělé, krotké, ostý-chavé. Neodvažujeme se Bohu naplno od plic svěřit se svými žádostmi, co si opravdu přejeme, aby světu dal. Také se často modlíme za sebe a za svoje chování, abychom se polepšili. Modlitba podle vzorce: „Pane Bože, dej, ať se chováme lépe.“ Až mne zamrazilo, když jsem listoval sbírkami kázání pro čtené bohoslužby, jak hodně se tam modlitby věnují nám a málo ostatním. Zájem o druhé a jejich nouzi se krčí někde vzadu. Kam se poděla láska k bliž-nímu, touha, vášeň, aby Bůh proměnil svět? Nemocní aby byli uzdraveni a smutní potěšeni a mrtví vzkříšeni a my všichni blaženi? Vynalézavý Izajáš se neostýchá vyrukovat na Boha a až nezdvořile prosit: „Kéž bys protrhnul nebesa“. Jakou průtrž nebes vyhlížíme my?  

            V adventu jde o naléhání. Jde o to, nezdráhat se a přednést svoje prosby. Hledat slova a vyslovit přání doposud nevyslovená. Ať už naše srdce nemlčí. Ať máme více víry, že Bůh dovede pomoci i mně a těm, které mám rád. Advent není čas na krotké modlitby. „Kéž bys protrhnul nebesa a sestoupil dolů“ (19) „Jdi do toho, Bože. Přijď k nám. Vstup do našich problémů. Prolom, co nás dělí. Navštiv náš svět.“ Prorok se nemodlil krotce. A byl vyslyšen. Bůh protrhnul nebesa a sestoupil dolů. A bylo to Boží. Bylo to Boží, neboť to bylo překvapi-vé, nečekané, jiné, než si lidé mysleli. Místo nástupu mocného a velikého Vlád-ce se v Betlémě narodilo malé a bezmocné dítě. Bůh protrhnul nebesa a všech-no vsadil na lásku. To je advent: dát průchod lásce. To je průtrž nebes. Amen.

Ž 27, 1+10      Mt 27,45-54    289, 693, 395; 432, 451, 426

Kázání v 2. neděli adventní 5.12. 2021